Odešel kamarád Pepa Michenka

S Pepou jsme hráli za jedno družstvo, Ostrava Jih. Není to tak dávno, co jsme se dívali na jednu partii. Pepa už na tom, bohužel, nebyl dobře a neměl tu potřebnou energii a jen remizoval. Vytáhl (myslím) mobil a začal si partii přehrávat. Sedl jsem si vedle něj a začali jsme pozici analyzovat. Pepa velmi rychle vycítil moment, kdy to nezahrál dobře. Pustil enginu a ta mu to potvrdila. Viděl toho hodně, hlava mu pálila.

Pamatuji si, jak byl Pepa šťastný, když odešel do důchodu. Protože mohl žít šachem a šachem žil. Šachy miloval. Dokonce si vyjel i na Gibraltar (2019), kde hrál známý open. A přestože už nebyl nejmladší, tak hned první kolo od remizoval velmistra Karthikeyana (2570) a v druhém kole získal jasně lepší pozici s velmistrem Vocaturem (2626). Až v časové tísni udělal hrubku v rovné pozici a prohrál. Na turnaji hrál ale skvěle a od remizoval několik hráčů +2400. Asi se museli divit, že nějaký "děda" (ročník 1955) hraje tak dobře.

Jenže my, kdo jsme hráli s Pepou a Pepu jsme znali, tak se nedivíme. Pepa byl silný šachista. Hodně silný šachista. Hrál přísným pozičním stylem. Byl velmi silný hlavně bílými figurami, kde nehrál nic jiného než 1.d2-d4 a pak 2.c2-c4. Hrál na centrum, na dvojici střelců, hrál strategické šachy. Pamatuji si, jak mne jednou ždímal v Capablancově variantě nimcovičky (4.Dc2). Jak Pepa získal prostor a dvojici střelců, bylo zle. Utahovat pomyslné šachové šrouby uměl dokonale.

Jeho slabinou byly silné časové tísně. Ty měl Pepa pravidelně. Pamatuji si, jak jsme hráli zápas za Ostravu Jih proti F-M (už nevím jaké písmeno). Vyhrál jsem a sledoval jsem partii Pepy, jak talentovaného mladíka pomalu a jistě přehrává. Stál úplně na výhru, ale pak přišla časovka. Pepa klasicky s brýlemi na nose projíždí celou šachovnici a pak dělá tah, mačká hodiny, zbylo mu asi 5 vteřin a takto celou časovku. Co mne fascinovalo byla ta věc, že i v prudké časovce zachovával relativní klid a hlavně stále se snažil dělat silné poziční tahy, žádné ústupky. Pamatuji si, jak se zaklání, dělá tah a ještě se dívá na to co udělal, jako kdyby tomu ani nevěřil a pak si zapisuje tah. Časovku zvládl a partii vyhrál. Tehdy jsme s vysoce favorizovaným týmem remizovali.

Pepa na tom bohužel už nějakou dobu nebyl dobře. To, že je něco velmi špatně jsem pochopil tehdy, když přestal hrát šachy.

Pamatuji si ještě na jednu věc, která jen ukázala, jak Pepa žil šachem. Asi 3-4 rok zpátky jsem měl přednášku pro Ostravu Jih. Šlo vesměs spíše o slabší šachisty a doslova mi vyrazilo dech, když se tam ukázal i Pepa. Sedl si, přednášku sledoval, zapojoval se do analýzy atd. Tam jsem pochopil, že opravdu žije šachem. Když jsme se pak na něco dívali a analyzovali, tak jsem krásně cítil, že Pepa je šachový maniak, v tom nejlepším slova smyslu.

Odešel tak skutečný rytíř šachu.

Upřímnou soustrast rodině.

Robert Cvek