Váš otec kdysi řekl: „Géniové se nerodí, géniové se musí vychovat“. Jak moc s tímto tvrzením souhlasíte?
Je to zjevně velmi provokativní prohlášení. Tak trochu s tím i souhlasím. Můj otec se snaží říct, že se musíte hodně soustředit na práci a nespoléhat jen na svůj talent. Věří, že každé zdravé dítě je talentované a já s tím naprosto souhlasím. Děti mají obrovský potenciál a předškolní zařízení a školní systémy jim většinou neumožňují být kreativní a vynikat v jakékoli oblasti, v níž by byly nejtalentovanější.
Ale na druhou stranu je těžké vsadit vše na jednu kartu. Měla jsem štěstí, protože moji rodiče věřili v jejich filozofii natolik, že byli ochotni se jí věnovat desítky let. Nikdy se nevzdali a díky tomu to bylo nakonec úspěšné. Ale samozřejmě, není to cesta pro každého.
V té době ne všichni souhlasili s myšlenkami vašeho otce a v médiích bylo napsáno mnoho příběhů o vaší rodině. Pamatuji si, že ho některé noviny označily jako "Dr. Frankenstein." Bylo to pro vás těžké vyrůstat v takovém prostředí a tlaku veřejnosti?
Samozřejmě jsem nevyrůstala v běžné rodině. Už od malička jsem věděla, že jsme zvenčí velmi zvláštní rodina. Když jsem chodila například na hřiště, mluvila jsem s jinými dětmi v mém věku, vždy se na mě dívali, jako bych byla něco zvláštního. Byly velmi zvědavé, co jsem to za stvoření, že nechodím do školy a místo toho cestuji po světě a hrají šachy.
Bylo to něco, co jsem hodně prožívala, ale zvykla jsem si na to docela rychle a ve 13, 14 mi to už přišlo úplně normální.
Hodně se psalo o nesouhlasu některých maďarských úřadů.
Těch potíží bylo hodně! Moje starší sestra Susan toho zažila nejvíc. Když na začátku 70. let nastoupila do školy, nebylo vůbec normální být vzdělávána doma. Později bylo velkým problémem to, že můj otec trval na tom, že dívky jsou schopny dosáhnout stejného výsledku jako muži, pokud dostanou stejné příležitosti a Maďarská šachová federace byla velmi proti tomu.
Odebrali nám pasy, aby nám zabránili opustit zemi, a nějakou dobu nebylo možné soutěžit v zahraničí. To mělo největší dopad na Susaninu kariéru. Měla pozvánky z turnajů po celém světě a nemohla žádnou z nich přijmout.
Jak se to nakonec změnilo?
Od roku 1986 jsme všichni začali mít výsledky, takže pro nás bylo mnohem jednodušší cestovat a hráli jsme na turnajích v USA a Austrálii. V roce 1989 se samozřejmě změnila politická situace, hranice byly otevřené . Ale na začátku 80. let to bylo velmi ošemetné.
Pamatuji si, že v roce 1985 nám bylo zabráněno cestovat jako celá rodina na turnaj do New Yorku. Směly jet jen Susan a moje matka, protože se úřady obávaly, že když pojedeme jako rodina, nevrátíme se.
Na začátku své kariéry jste čelila spoustě překážek, kdy lidé nevěřili, že vy a vaše sestry můžete někdy soupeřit se silnými mužskými velmistry. Jak moc vás to motivovalo?
Někdy mě to rozhodně štvalo a zároveň motivovalo. Živě si pamatuji mistrovství Maďarska v roce 1991, které jsem vyhrála před všemi nejlepšími maďarskými velmistry . Nikdo z maďarské šachové komunity do poslední chvíle nevěřil, že to dokážu. Ale na začátku mé kariéry bylo být dívkou určitě obrovskou nevýhodou. Kdykoli jsem na vážném turnaji hrála dobře, lidé říkali: "Stalo se to náhodou; neměli bychom to brát vážně. Její elo může být vysoké, ale velmi rychle o něj přijde."
Vždycky jsem měla pocit, že musím dokázat mnohem víc, než co by musel dokázat kluk. Ale později, když jsem prolomila první třicítku, to pro mě byla na druhé straně jasná výhoda. Byla jsem jediná dívka v TOP 30 na světě, takže mě většina organizátorů ráda pozvala, protože moje elo bylo dostatečně vysoké, a když hrála šachy žena, bylo to pro média zajímavější.
Frustrovalo vás to někdy, skutečnost, že se tolik pozornosti soustředilo na skutečnost, že jste žena, spíše než na vaši sílu jako šachisty?
Samozřejmě bylo mnohokrát, kdy jsem si přála, aby o mně mluvili jen jako o hráči. I když mi bylo 25, 26 a byla jsem na vrcholu přes 10 let, spoustu lidí se stále ptalo mých největších rivalů, co si myslí o hraní proti ženě. A vždy si pamatuji, jak Vishy Anand jednou odpověděl: "Je to skvělá hráčka. Je jednou z nás," což znamenalo tenkrát pro mne strašně moc!
Myslím, že pro Vishyho a ostatní bylo iritující, že stále čelili těmto otázkám, protože jsme už hráli tolikrát a většinu nejlepších hráčů jsem alespoň jednou porazila. Ale to, co řekl Vishy, mi ukázalo, že jsem v šachovém světě skutečně respektována.
Promluvme si o té slavné partii, kterou jste hráli proti Kasparovovi v Linares v roce 1994, když vám bylo 17, a došlo ke sporu . Jak to vnímáte nyní, po všech těch letech?
Je opravdu důležité si pamatovat okolnosti, za kterých se to stalo. Poprvé jsem hrála na špičkovém světovém turnaji. Pozvali mě , protože jsem byla talentovaná, samozřejmě mít dívku na turnaji, to byla pro pořadatele zajímavá reklama.
Navíc pro mě byl Kasparov vždy idolem a celý svět sledoval tuto partii a všichni doufali, že se mi podaří remizovat nebo dokonce vyhrát. Garry mě ale úplně přehrál. Snažila jsem se dál bojovat, ale on měl obrovskou výhodu. A pak udělal chybu.
Jak každý ví, velkou otázkou bylo, zda pustil ruku z figurky, a i když to byl jen zlomek vteřiny, měla jsem pocit že ji upustil. Ale i když je pro lidi zvenčí snadné říct: „No tak, proč jsi něco neřekla? Proč sis nestěžovala?“ – nevěděla jsem, že existuje videozáznam.
Bylo mi pouhých 17 let a měl jsem z akce i od organizátorů velký respekt. Garry měl velmi dobrou image a nikoho by nenapadlo, že by něco takového udělal. A myslím, že Garry se prostě věřil, že tu figurku nepustil.
Snad jediná šachistka, kde její mediální fotky neodpovídají skutečnosti. U ní se s tou retuší dost přehání. (to je první co mě u ní napadne)
Ano: "Existuje tolik malých detailů, náhod a věcí, které se musí podařit."