Povídání s Jiřím Štočkem

 Rozhovor s Jirkou a povídání bylo v tomto článku na nss: https://www.nss.cz/jiri-stocek-napsal-knihu-%22z-velmistrovskych-klani%22- V tomto článku navážeme na předcházející rozhovor.

Jiří Štoček je velmistrem od roku 1998. Dlouhodobý reprezentant a vítěz mnoha mezinárodních turnajů. Například vítěz jednoho z nejsilnějších turnajů v ČR, Pardubice 2019. Nebo v roce 2010 dělil 1.-2. místo na na turnaji Las Vegas (North American Open). Jiří měl v různých obdobích elorating přes 2600 a patřil dlouhodobě mezi úplnou šachovou českou špičku. Navíc je znám jako jeden z velmistrů, kteří se nevíce orientují v šachové historii.

Jak to „chodí“, když se většinou jedná o velké otevřené turnaje? Jsou okolo toho i nějaké vyloženě protivné věci? Nebo je zajímavé šachové zážitky pokaždé převáží?

Nejprotivnější je „dělat si vlastního manažera“, zvlášť, když pro tento typ komunikace chybí nadání. Ale angažovat pro takové úkoly někoho jiného nikdy nebylo v mých možnostech. Ty věčné přízemní rozpočtové úvahy, zda by vůbec turnaj měl i při pozitivním vyjádření pořadatelů smysl. A pak také, zda by měl vůbec nějaký smysl šachový. Jen českých a slovenských turnajů v tom směru pochopitelně zdaleka není během sezóny dostatek.

Specifické jsou v tom směru velké otevřené turnaje v USA, tam se žádné e-maily posílat nemusí. Nemůžeš se dostat do psychologické nevýhody, že jiní velmistři mají výrazně výhodnější podmínky pozvání, protože zaručeně nikdo nemá žádné. Považuji za výborné rozhodnutí, když jsem se po „odsloužení civilky“ konečně začal věnovat šachu jako hlavní činnosti, začít roku 2004 pravidelně jezdit na tyto zajímavé turnaje, často s velmi zajímavým obsazením. Stejně tak rozumné bylo s tím po několika letech zase přestat, když jsem měl pocit, že jsem si v nich odehrál a uhrál svoje. K usnadnění a prodloužení si pobytu se k těm velkým turnajům daly připojit i menší a leckdo to tak dělá, ale to by naopak k upevnění šachové formy sotva přispělo.

Ty e-maily se mohou posílat na místa zhruba od Bogoty po Sydney, většinou však střízlivěji jen od severní Evropy po severní Afriku. Samozřejmě s čím dál tím řidším úspěchem, zatímco konkurence se rozrůstá, možnosti pořadatelů se v průměru s roky neustále spíše snižují. V jistém směru je to vlastně dobře, jeden tolik nezatěžuje životní prostředí nadměrným cestováním! Někde je konkurent v případném boji o přední pozice i z dalekých končin vždy vítán, třebaže ne vždy se podaří doladit podrobnosti. Jinde se sotva lze vyhnout pocitu, že raději pokud možno rezervují možnosti pro hráč svého širšího regionu (třeba v Latinské Americe je to i ze startovních listin zjevné), což je ale také zcela pochopitelný možný přístup.

Ivan Sokolov upozorňoval „opravdové profesionály“, že cestují, aby hráli, nikoliv naopak. Taková cílevědomost je ale ve své dokonalé formě výsadou vyvolených, není snadné se úplně vždy zdržet postranních turistických kombinací. Zrovna právě tam, kde by účast na velkém otevřeném turnaji upevnění šachové formy přispět mohla, se často příliš jezdit nechce. Pamatuji si na někdejší úvahy (2008 nebo 2009?) o připravovaném otevřeném turnaji v Nigérii, který zaujal slibovaným lákavým cenovým fondem. Kvůli tehdejší politické a bezpečnostní nestabilitě v zemi to vypadalo „už trochu ošemetné“. Rozhodování nakonec nebylo potřeba, protože z turnaje nic nebylo, měl jsem za to, že zjevně z právě uváděných důvodů. Avšak předloni jsem se od zasvěcené osoby ze západoafrického šachového hnutí dozvěděl, že příčinou zrušení turnaje nakonec byla banální zpronevěra onoho cenového fondu nějakým činovníkem. I takhle to někde chodí...

Ještě coby junior, tehdy dosud nebyl snadný přístup k internetu samozřejmostí, jsem se zkusil obrátit na „mezinárodní“ oddělení našeho svazu, zda by nepomohli s nalezením a zprostředkováním nějakých zajímavých turnajů. Reakce byla ochotná a pak po pár měsících přišla nabídka … možnosti hrát turnaj 3.kategorie FIDE (to je takový „slabší“ kruhový turnaj, kde se dá splnit norma IM). Vytvořil jsem si tehdy obrázek, sice jsou to milí lidé, ale pokud jde o šachy na určité úrovni a věci s nimi související, tak se svazem by se člověk obracel na zcela nesprávnou adresu. Takové úvodní dojmy často do budoucna mnoho ovlivní... Na druhé straně, je potřeba u nás vysoce ocenit např. vybudování tradice pražského šachového festivalu, kde mohou i domácí reprezentanti v počtu do té doby neobvyklém dostat zajímavé příležitosti. Samozřejmě, větší reálný význam to má pro naše mladší hráče.

Můžeme si za to, jak se „vyvíjí možnosti pořadatelů“, jako šachisté sami?

Asi jen částečně, těžko říct, jak je ta část velká. Často jsou proti okolnosti, na které žádný vliv mít nemůžeme.

Nezapomenutelná scéna. Potkávám jednoho ze starších zahraničních velmistrovských kolegů, předního znalce teorie zahájení původem z jedné ze zemí středovýchodní Evropy, nyní už dlouho členské v EU. Během přestupu na letišti v Londýně, asi dva týdny po teroristických útocích 11. září 2001. Dotyčný z vlastní iniciativy začíná rozebírat celou záležitost a dává najevo uspokojení. Je to jinak hodný člověk a i s takovými je třeba se nadále bavit, jinak by „na turnajích“ nebylo k vydržení.

Nicméně to byl (další) krok v borcení jistých předběžných iluzí. Jak může být vcelku známý šachový velmistr takový prvotřídní zabedněnec? Vždyť i kdyby se nezajímal o nic jiného, než hraní šachů a vlastní prospěch z něj, a ani ničemu jinému pořádně nerozuměl, přece snad nemůže nechápat, že poslední světodějné události se nepochybně propíší do podmínek, za kterých se hráči budou moci věnovat svému poslání. A to tak, že velmi neblaze.

To se také záhy přihodilo. A podobně tomu bylo u všelijakých dalších krizí různého původu, za uplynulá zhruba dvě desetiletí. My jsme rozhodnutí o spojení své dohledné budoucnosti v první řadě s šachovou činností činili během „optimistických“ 90-tých let minulého století, tehdy se ještě ani nezdálo, že tato činnost bude obnášet celé dny trávené před obrazovkou. V pozdějších dobách už by se ani alternativa v podobě dráhy dejme tomu (pod)průměrného vědeckého pracovníka nedala zavrhovat tak rychle. Je však třeba poznamenat, že aby toto mělo nějaký smysl, žádala by se přinejmenším stejná oddanost věci, jaká je potřeba k viditelnějším zápisům šachovým. A nezdravé porce sezení před obrazovkou by v tom nejspíš byly zahrnuty také.

Vlastně ani technologická revoluce zrovna neprospívá vnímání nezbytnosti šachové hry, coby součásti určité kultury. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč se v našich časech (ve starších dobách tomu tak nebývalo) šachy „prodávají“ téměř výhradně jako padesáté nejdůležitější sportovní odvětví, nebo cosi podobného. Možná je to reakce na nynější „kult sportu“, kdo by se prohlásil dejme tomu za umělce, nemusely by pak na něj zbýt ani ty drobty. S některými vlivy zvnějšku se prostě nedalo a nedá nic dělat.

Tohle se mezinárodní šachové organizaci vyčítat nedá, byli jsme však také mnohokrát svědky strašlivých chyb samotné organizace. Zmařené příležitosti v příhodnějších časech... Pokusy Garriho Kasparova a jeho trochu z nouze vzniklé organizace získat zázemí solidních velkých sponzorů měly jen dočasný úspěch. Nebýt nejednoty v šachovém světě, možná to mohlo dopadnout jinak. Sám Kasparov musel postupně omezit toto angažmá zjevně neúnosně ubírající energii pro vlastní šachovou činnost. Vždyť ale tuto práci měl od začátku dělat někdo jiný.

Strašný rok 1993, první rozmetání iluzí o šachovém světě. Tehdy jsme až na výjimky svou stáž na „dospělých“ mezinárodních turnajích začínali podstatně později, než současní mladí hráči. Co jsme se dozvídali s určitým odstupem z šachových časopisů, příp. z novin, znělo neuvěřitelně.

Před svým zápasem o titul mistra světa roku 1993, když představy o profesionalizaci organizace narážely na zkostnatělost tehdejšího vedení FIDE, se Garri Kasparov a Nigel Short trochu netrpělivě rozhodli vzít věci do vlastních rukou. Drobný úkrok oproti zvyklostem předchozích desetiletí, snad i proti FIDE-regulím, ale tuto jiskřičku nebylo ani třeba hasit, stačilo ji vydržet chvilku nebrat na vědomí. Až tupě iniciativní reakce ze strany FIDE způsobila požár.

Dlouhodobý již nesnadno řešitelný chaos více či méně ovlivnil kariéru celých generací velmistrů, na různých úrovních. Kariéru činovníků ovšem neovlivnil, ačkoliv oni věc reálně zavinili.

Někteří mladší hráči už možná nemají vůbec představu, o co v tom „osudném třiadevadesátém“ jednalo. Nestojí za to říci k tématu ještě pár vět navíc?

Myslím si stále to samé co již tehdy, že mistr světa je v šachovém světě nepoměrně důležitější figurou, než prezident FIDE. To je nakonec evidentní, mistry světa od roku 1886 by vyjmenoval úplně každý, kdo hraje šachy. Pokud ti dva nemohou spolupracovat, řešení spočívá v tom, že na místo prezidenta organizace se zvolí jiný činovník. Po roce 1946 na FIDE spadla organizace utkání o uprázdněný šachový trůn a od té doby organizovala i další zápasy. Nikdo jim nebere pravomoc nějak rozhodnout v situaci, když se dosavadní mistr světa dobrovolně zřekne dalšího obhajování titulu. Nic takového se ale roku 1993 nestalo. Dosavadní mistr světa G. Kasparov zcela regulérně nastoupil k obhajobě proti N. Shortovi, vítězi kandidátského cyklu. Spory mezi účastníky zápasu a FIDE byly pouze charakteru organizačního, týkaly se finančních detailů, jistě nevznikly najednou z ničeho nic. Sám Kasparov po letech uznal, že jeho (a Shortův) tehdejší postup byl impulzívní a špatný, že tak zkomplikoval (nejen) svou další kariéru. To se ale nemuselo stát, nebýt strašlivě hloupé reakce druhé strany na vzniklou situaci. Přímo se nabízel prostor celého následujícího tříletého cyklu, aby byl trpělivě hledán a nalezen rozumný kompromis, který nepoškodí zájmy celého šachové světa. Kolektivní vedení FIDE a následný kongres se však rozhodli pro jinou cestu, bez ohledu na slavnou tradici mistrovství světa a na sportovní legitimitu. Dokonce o měsíce dříve, než zápas o titul v Londýně začal.

Jenom proto, aby se pomohlo restartovat kariéru A. Karpovovi, vyřazenému v předchozím roce v semifinále cyklu? Už v létě 1993 (paralelní zápasy se hrály v tom roce o něco později) nám na mládežnickém mistrovství světa byl v rozporu se skutečností představován jako „světová jednička“. Schopností tvrdit, že černá je bílá by se snad tihle (jistěže ne všichni) mezinárodní šachoví činovníci aspoň tehdy hodili spíše do politiky, na kterou si asi i trochu hrají. Co si pak myslet o těch obzvlášť ambiciózních, kteří v šachu nejobvykleji ničemu nerozumí a zato o všem chtějí rozhodovat.

Naopak jsem jako fanoušek ani trochu nevyčítal J. Timmanovi, že svolil k účasti v „náhradnickém“ FIDE - zápase, vždyť jinak by se nakonec našel někdo jiný. Mrzelo mě jen to, že zápas tehdy nevyhrál, pak by se bývalo rychle našlo nějaké řešení. Musely to být nervy, když během první poloviny tohoto FIDE – zápasu nebylo dosud jasné, kdy a kde se uskuteční druhá. Taková obří ostuda by snad za trochu normálních poměrů měla vést k okamžitému odstoupení vedení organizace, ale to se tehdy samozřejmě nestalo. V každém případě je škoda, že vítězem se nestal Timman. Jakmile v tom dále nějak figuroval Karpov, dalo se čekat, že situace se zasekne nadlouho. Zatímco papírový titul pak s roky působil čím dál tím zvláštněji, i pro opravdového mistra světa (Kasparova) bylo bez obvyklé institucionální opory těžší realizovat různé projekty. Tradiční organizace kandidátského cyklu proběhla již jen jednou (byť vlastně ve dvou paralelních cyklech) a pak se rozsypala. Na velké sponzory, kteří se právě tehdy najít mohli, dělal šachový svět nevěrohodný dojem. Situace okolo mistrovství světa se pak do normálních kolejí úplně vrátila až roku 2006. Člověk by řekl, že jedna taková katastrofa stačila. Přesto se zdá, že již jiné vedení FIDE bylo připraveno roku 2014 spáchat znovu něco podobného. Naštěstí tehdejší mistr světa M. Carlsen nakonec ustoupil z jistých svých zásad, aby se tak nestalo, za což mu patří dík.

Na vystřídání F. Campomanese K. Iljumžinovem byla mezinárodní šachová organizace přímo zralá. Úžas a nedůvěru jsem projevoval od začátku, jiní zprvu nadšení si teprve po deseti letech začali rvát vlasy nad tím, že nejméně dalších deset let se tohoto vůdce nijak nezbaví. Snad spolu s pochopením, že opravdu z dlouhodobého hlediska není úplně jedno, odkud krátkodobě zdroje na provoz pochází. Nebudu spekulovat, jakým zázrakem je možné, že v hlasování na kongresu Iljumžinov opakovaně získával takovou většinu hlasů proti solidním a kvalifikovaným protikandidátům. V jistém smyslu to zajisté nesmírně schopný člověk je, to nikdo nepopírá. Ale má to stačit k tak neochvějné podpoře? Nakonec prezident FIDE skončí na sankčních listinách, to světovému šachu jistě zase pomůže. Obtěžovali se delegáti klást si jisté otázky? Jednání s iráckým diktátorem, s libyjským diktátorem – opravdu to je projev jen vlastního soukromého vnuknutí, nemusí k něčemu takovému mít souhlas či dokonce pověření od vedení země, kterou v šachové organizaci reprezentuje? Já nevím a ani nemám sebemenší možnost jakkoliv zjistit, nakolik mohou být zde projevované obavy podložené, či nikoliv. Jestliže však pozice ve vedení FIDE slouží jako, obrazně a ne zcela přesně řečeno, „diplomatické krytí“ pro osoby s mnoha důležitějšími úkoly, je to dobré pro šachy? A mám pocit, že v poněkud jiné konfiguraci podobná situace přetrvává.

Tak ještě jednou. O titulu mistra světa se podle dávné tradice rozhoduje v boji na šachovnici. A najednou nějaký činovník prostě určí, když se mu nešlo ve všem na ruku, že mistr světa už není mistr světa a dá si to odhlasovat a tím je to prý potvrzené a vydají o celé věci výklady, které mimochodem svým zněním připomínají záznamy ze sjezdů KSSS. A dokonce mnohé sdělovací prostředky tvrdí, že to tak tedy je, protože tahle parta tvrdí, že to tak je.

Účasti na jedné z olympiád „vděčím za blízké setkání“ dokonce se samotným fide prezidentem z třiadevadesátého. Trapně komická příhoda. Pokud opravdu takováto trapná postava, spolu se spojenci z řad činovníků, mohla obrátit naruby šachový svět a zasahovat do dějin mistrovství světa, pak na takových poměrech není něco v pořádku.

Padla jména slavných mistrů světa. Podařilo se někdy setkání, nebo dokonce utkání, s nimi?

V takových sférách jsem se pohyboval opravdu zřídkakdy, o něco více partií jsem sehrál s jejich někdy bezprostředními konkurenty. Jedinou partii s Magnusem Carlsenem jsem hrál několik let předtím, než vystoupal na vrchol šachového Olympu. Ta partie nebyla tak zajímavá, abych ji dával do výběru ve své knížce. V některých ohledech samozřejmě hodně zajímavá byla, ale týkalo se to systému rozhodování o zvolených tazích, nikoliv děje na šachovnici jako takového, z diváckého hlediska. I když sám na takové úrovni nehraji, chápu toho dost na to, aby mi po té zdánlivě nudné partii bylo naprosto jasné, že tento partiář si musím uložit jako velkou vzácnost!

Nikdy jsem neměl tu čest hrát pjsem měl možnost se zúčastnit analýzy jiné právě probíhající partie. Bylo to téměř před čtvrtstoletím, v takové trochu náhodně vzniklé skupině a vůbec netvrdím, že by si po té době nutně vybavil i on mě, jakkoliv má fenomenální paměť. Pro mne se však jednalo o nezapomenutelný šachový zážitek. Zvlášť tehdy jsem nikterak netrpěl pomalostí taktického vidění, ale Kasparov... zpravidla, než jsem se stihl rozebrat v tom, co říkal, mistr světa byl už o další tři varianty dál. Dobře, možná trochu přeháním, ale ne příliš!

Kasparovovy tahy mimo šachovnici nebyly možná úplně pokaždé tak pečlivě a bezchybně promyšlené, ale přes to všechno je bezpochyby jednou z největších postav šachové historie, tím spíše pak naší doby. V jeho knihách mohou být určité detaily (zejména v prvním díle „Velkých předchůdců“) sporné, ale to je zcela zastíněno skutečností, že se do tak kolosálního knižního díla úspěšně pustil.

První díl série je v lecčems specifický.

První díl série vypráví o období, které již mezi aktivními hráči v zásadě nemá žijících pamětníků. Ať o této šachové historii vykládá starý či mladý, každý známe jen to, co jsme – a nakolik pečlivě – prostudovali v dostupných pramenech.

Kasparov ovšem zajisté nechtěl psát „historii šachu“ ve smyslu zpracování všech dostupných archivních materiálů, v knize vybavené přesnými odkazy na poznámkový aparát. Pokud jsou někde zmiňovány nedostatky v tomto ohledu, jedná se spíše o nepochopení záměru autora. Jsem si jistý, že šlo především o „dějiny vývoje šachového myšlení, úzce související s dramaty bojů o titul mistra světa“. Určité životopisné údaje, nějaké charakteristické historky, to je pro doplnění, ale v rámci vymezeného rozsahu v tom ohledu knihy té série ani nemohou být vyčerpávající. To hlavní je v poznámkách k partiím a ovšem ve výběru partií.

Moje výhrady k tomu prvnímu dílu zní: autor (možná podvědomě) vidí jakési analogie se svou vlastní situací v době psaní, myslím ne zcela správně a koneckonců podobné analogie jsou vždy velmi nejasné. A především mezi zásadními v knize vystupujícími postavami nedoceňuje hráčskou velikost a zásluhy Bogoljubova (nebo by se v českém přepisu mělo psát spíše Boholjubova?). Je chybou, že v knížce není uvedena žádná z jím vyhraných velkých partií (např. proti Rubinsteinovi v Bad Kissingenu 1928, nebo 6.partie prvního zápasu s Aljechinem v roce 1929). Vlastně se tak i nepřímo umenšuje význam Aljechinových výher vzájemných zápasů s velkým rozdílem. Tady bohužel nedošlo k nápravě opakovaného nešvaru z dřívějších knih nepoměrně méně renomovaných autorů, jak se asi tento nešvar zrodil, by bylo na jiné podrobnější povídání. Ale nějaké chybičky či nejasnosti se najdou všude a celkově vzato vytvořil třináctý mistr světa skvělé dílo.

Mohu snad v těch věcech hovořit s určitou poučeností, protože jsem se vždy o šachy v těchto starších dobách zajímal. Pokud mne však někdo označuje (velmi přehnaně!) za „znalce“, pak je třeba upřesnit, že také samozřejmě ve smyslu těch dějin šachového myšlení, naprosto nikoliv v záležitostech šachových archiválií! I většinu „původních poznámek“ jsem si přečetl v novějších vydáních nebo reprintech – ono shánět pro zajímavost první vydání, je-li to vůbec možné, bývá investicí nejen časovou...Nejstarší výtisk šachové knihy, kterou mám ve své knihovně, je shodou okolností knížka od Bogoljubova, stará jen necelých sto let.

Mnoho se dá dozvědět i jen ze v současnosti dostupné velké databáze.

Ale ne všechno! Možná stojí za to, toto už trochu vlekoucí se povídání zakončit otázkou směrem ke čtenářům. Ví někdo, odkdy (patrně ve 3. čtvrtině 19.století) se jako standard na mezinárodních turnajích prosadilo, že partii zahajuje vždy bílý? Já v tom tápu v úplných temnotách. V dětství jsem samozřejmě nabyl dojmu, že „odjakživa“, ale zjevně tomu tak není, to dává smysl dodnes komentátory používaným výrazům jako „prvý hráč“. Jako důkaz lze přiložit kopii z (nového vydání) turnajové knihy z Londýna 1851. Z databáze se takové věci nedozvíte, tam jsou partie převedeny do současného standardu. Zkusíte v takové notaci odehrát simultánku naslepo?!

JŠ

Knihu můžete koupit na https://www.rpsachy.cz/

https://www.rpsachy.cz/vse/knizky/z-velmistrovskych-klani-jiri-stocek/

Máme i balíčky, kdy můžete koupit tři knihy z cenu dvou knih!

https://www.rpsachy.cz/vse/akce-dne/