Šachový rebel – Tony Miles

Proti Anatoliji Karpovovi, tehdejšímu neporazitelnému mistru světa, zahrál hned v úvodu partie tah, který by většina trenérů označila za špatný vtip. Jenže v Milesově podání to nebyl výstřelek – byla to šachová rebelie.

Tony Miles byl prvním anglickým velmistrem v historii. Tento titul získal v roce 1976 a stal se tak symbolem nového britského šachu. Nebyl ale jen výborným hráčem – byl i provokatérem, originálem, osobností, která se vymykala všem škatulkám. Hrál často to, co se nečekalo, miloval asymetrii, nenechal se svázat teorií. Pro někoho byl blázen, pro jiné génius. A možná byl obojí. Jeho kariéru provázely jak brilantní partie, tak i konflikty s šachovými autoritami a později bohužel i vážné zdravotní a psychické problémy.

Rok 1980, kdy se hrála slavná partie proti Karpovovi, byl zvláštní nejen pro šachy, ale i pro svět kolem. V Americe byl prezidentem Jimmy Carter, v Sovětském svazu vládl Leonid Brežněv. V Česku jsme se tehdy připravovali na velkou spartakiádu, v televizi běžel Arabela a v kinech šel film Vesničko má středisková. A v šachovém světě? V roce 1980 dominoval Karpov, mistr poziční hry, technické přesnosti a psychologického nátlaku. Hrál s ledovým klidem, vyhrával s elegancí a málokdo věřil, že by mohl prohrát proti někomu, kdo si dovolí zahrát něco jako 1...a6.

Jenže právě tahle partie ve švédském městečku Skara přepsala šachové dějiny. A my se na ni teď podíváme – krok za krokem, tah za tahem. Ne jako na kuriózní výstřelek, ale jako na partii, která ukazuje, že odvaha, nápaditost a trocha rebelství mají ve světě šachu své pevné místo.

 Po úvodních tazích to s Tonym Milesem nevypadá dobře. Karpov má náskok ve vývinu, prostorovou převahu a pevnou kontrolu nad centrem. Černé figury působí neohrabaně, dámské křídlo je slabé, pěšec na d7 opožděný, pole d6 zívá prázdnotou a kolem černého krále nenajdeme snad ani jednoho spolehlivého obránce. Z pohledu klasických šachových principů je pozice černého zkrátka rozbitá. Ale Miles se nebojí. On nikdy nehrál podle pravidel ostatních. 

Světýlko naděje problesklo černou pozicí ve chvíli, kdy se Karpov rozhodl nabídnout Milesovi dvojici střelců – výměnou za šanci na silný útok proti osamocenému králi. Věřil, že jeho iniciativa převáží strategické ústupky, a že výhoda prostoru a aktivity povede k rozhodujícímu úderu. Jenže právě tady se začala karta obracet.

Přichází rozhodující okamžik partie. V šachu nakonec rozhoduje hlava – klid, soudnost, kontrola emocí. A kdo ví, co se právě v tu chvíli honilo hlavou Anatoliji Karpovovi. Proč zahrál tah Dd3?, který se později ukázal jako klíčová chyba?
Byla to přehnaná sebedůvěra? Touha potrestat soupeře, který si dovolil proti mistru světa zahrát na první pohled dětinský tah 1...a6?
Měl Karpov stále v sobě tu vnitřní potřebu světu dokázat, že takové tahy se proti němu prostě hrát nesmějí? Možná ano. Možná právě ta troufalost, s jakou Miles porušil všechny šachové konvence, vyprovokovala Karpova k přehnané snaze o demonstrativní trest.

Dd3??

Jeden tah. Jedna chyba. A partie, která měla být lekcí z poziční hry, se změnila v legendu o tom, jak šachový rebel zlomil pýchu šachového císaře.

Brát, či nebrat – to je teď otázka. Dostane černý mat? Nebo bude bílý tahat za kratší konec? Kolik toho má vlastně bílý za obětovaného pěšce – má dostatečnou kompenzaci, nebo jen iluze útoku?
Přehlédl něco Karpov, nebo právě naopak – něco zásadního přehlíží Miles? A vidí to všechno jen Karpov, šachový stroj s neomylným výpočtem?

Na první pohled varianta vypadá jednoduše: Vxc1, Vxc1, Dxb2 – černá dáma bere pěšce, napadá věž na c1, a s tempem hrozí vzít dalšího pěšce na e5. K tomu se vznáší ve vzduchu motiv Dd5 s hrozbou matu na g2 – tichý, ale smrtící výkřik do bílého postavení.

 Dál už ten příběh znáte. Tahle partie obletěla svět. Ne kvůli brilantní kombinaci, ne kvůli učebnicovému útoku, ale kvůli odvaze. Kvůli tomu, že Tony Miles se nebál postavit šachovému establishmentu čelem – doslova už prvním tahem.

1...a6 se stalo symbolem vzdoru, kreativity a šachového myšlení bez hranic. A i když byla pozice dlouho špatná, i když Miles mohl kdykoliv prohrát, nakonec to byl on, kdo odešel jako vítěz. Nejen z partie, ale i z paměti šachového světa.

Tony Miles odešel ze světa příliš brzy. Zemřel v roce 2001, ve věku pouhých 46 let. Jeho život nebyl jednoduchý – bojoval nejen se soupeři na šachovnici, ale i s démony v sobě. Přesto po sobě zanechal něco, co přežije každou výsledkovou tabulku. Zanechal příběh.

Příběh o tom, že šachy nejsou jen o pravidlech, ale i o jejich překračování. Že někdy největší síla nevychází z učebnic, ale z odvahy být jiný. A že jeden jediný tah – ať už jakkoliv podivný – může změnit historii.

Dnes už není mezi námi, ale jeho partie stále žijí. A ta nejznámější z nich – s tahem 1...a6 – bude navždy připomínat, že i v tichém světě černobílých polí může zaznít hlas rebela. A někdy je to právě ten hlas, který slyšíme nejdéle.

PK