Sto let s FIDE

 Příběhů hráčů, trenérů, organizátorů – a příběhů národů, které tvořily tuto velkou šachovou rodinu. Československo – a později samostatné Česko a Slovensko – bylo u toho od samotného začátku. A stále je.

Paříž 1924: Když se rodila šachová rodina

Je 20. července 1924, Letní olympijské hry v Paříži. Právě zde se schází zástupci patnácti národních šachových federací a zakládají FIDE – Mezinárodní šachovou federaci. Hlavním iniciátorem je Pierre Vincent z Francie, prvním prezidentem se stává nizozemský právník Alexander Rueb. Nová organizace si volí heslo Gens una sumus – Jsme jedna rodina. A v té rodině nechybí ani Československo.

Ústřední jednota československých šachistů patří mezi zakládající členy. A není divu – šachy u nás mají dlouhou tradici. Už v 19. století vznikaly první kluby v Praze, Brně a dalších městech, šachy se hrály v kavárnách, spolcích i akademických čítárnách. Myšlenka organizovaného šachu zde zakořenila dávno předtím, než vznikla samotná federace.

První republika: Šachy jako styl života

Období první republiky bylo zlatým věkem československého šachu. Hrálo se ve školách, v kulturních domech i noblesních kavárnách, kde se partie vedly s elegancí, logikou a cigaretou v koutku. Šach nebyl jen sport – byl výrazem společenského postavení, intelektu a kultury.

V roce 1924 vznikla i Slovenská župa ÚJČŠ, která propojila šachové dění v celé republice. V té době se také zrodila legenda – Věra Menčíková, první ženská mistryně světa, která vyrůstala v Praze. Československý šach se rychle etabloval i mezinárodně – naši hráči byli aktivními účastníky kongresů FIDE i olympiád.

Protektorát: Šachy pod dohledem nacistů

S příchodem druhé světové války se atmosféra změnila. Protektorát Čechy a Morava znamenal omezení klubové činnosti, perzekuci židovských šachistů a celkový útlum. A přesto se hrálo – veřejně i tajně, se strachem i vzdorem.

Jedním z těch, kteří se do historie zapsali nejtragičtěji, byl Karel Treybal – mistr Československa a vynikající hráč. Byl zatčen gestapem za podezření z odbojové činnosti a 2. května 1941 popraven. Jeho osud je připomínkou, že šachy nejsou jen hra – mohou být i postojem.

Totalita: Šachy pod rudou hvězdou

Po roce 1948 se s nástupem komunistické totality šachy staly nástrojem režimu. Organizovaly se soutěže, ale vše pod dohledem. Kdo chtěl vycestovat, musel mlčet. Kdo četl západní literaturu, byl podezřelý. A přesto – nebo právě proto – šachy přežily. V klubech, v kroužcích, v lidech.

Luděk Pachman, jeden z našich nejlepších hráčů, se stal symbolem této doby. Nejprve uznávaný velmistr, později vězeň svědomí, nakonec emigrant a hlas svobody. Jeho příběh dokazuje, že ani v nesvobodě se nedá umlčet myšlení.

A nebyl sám. Nelze nevzpomenout na jména jako Vlastimil Hort, Vlastimil Jansa, Luboš Kaválek, Ján Plachetka, Lubomír Ftáčnik, Zbyněk Hráček, Vlastimil Babula, Viktor Láznička či David Navara. A pokud jsme někoho opomenuli, pak se omlouváme. Naše šachová historie čítá stovky jmen, která si zaslouží uznání. Jsou to lidé, kteří psali – a stále píší – dějiny českého a slovenského šachu.

Samet a svoboda

Listopad 1989 všechno změnil. Otevřely se hranice, svoboda slova i šachovnice. Hráči mohli znovu cestovat, kluby vznikaly bez ideologického dohledu a šachy se znovu staly tím, čím byly – nástrojem myšlení, dialogu a tvořivosti.

Po rozpadu Československa vznikly dva národní svazy:

• Šachový svaz České republiky (ŠSČR) – oficiálně ustaven 24. února 2000 se sídlem v Praze.

• Slovenský šachový zväz (SŠZ) – založen 16. května 1990 se sídlem v Nových Zámcích.

Oba navazují na bohatou tradici a aktivně spolupracují s FIDE. Naši reprezentanti – David Navara, Van Nguyen, Ján Markoš, Peter Michalík a další – dokazují, že šachy u nás mají nejen minulost, ale i budoucnost.

FIDE dnes – a my s ní

Za sto let prošla FIDE dramatickou proměnou. Z malé skupiny patnácti zemí se stala celosvětová organizace, která spojuje šachisty napříč kontinenty, kulturami i generacemi. A český i slovenský šach byl u toho od prvního dne.

FIDE dnes není jen federací – je zrcadlem šachového světa. A v tom zrcadle je stále vidět i náš odraz.

---

A co za dalších sto let?

Sto let s FIDE je i náš příběh. Příběh, který nevzniká jen na kongresech nebo při bojích o světový titul, ale i v tichu klubovny, v napětí každé partie. Každý tah – ať už mistrný nebo omylný – je součástí této velké šachové kroniky.

Jednou se budou historici dívat i na naši dobu. Co o nás napíší?
Bude to doba odvahy, tvořivosti, nových myšlenek? Doba, kdy jsme rozvíjeli, co nám bylo svěřeno?

Možná jim zanecháme víc, než si dnes uvědomujeme. A možná právě teď píšeme kapitolu, kterou si jednou někdo přečte se stejným respektem, s jakým dnes vzpomínáme na ty, kteří byli před námi.

PK