Lámání 1.díl
08.10.2024 06:16 | HistorieZ celé šachové historie na nás přímo volá krásný Steinitzův výrok "šachy nejsou pro duševně slabé". Tento výrok má více podob, ale stejnou myšlenku. Šachy jsou těžkou, tvrdou až "brutální" hrou. A pro slabost zde není místo.
To obzvláště platí pro zápasy o mistra světa.
Pamatuji si, jak jsem něco podobného řekl (napsal) pro časopis Playboy. A ne málo lidí (asi ne šachistů) se podivovalo, jak šachy mohou být "brutální" hrou? Však tam sedí, většinou dva bodří dědové, posouvají panáčky a pěkně se u toho umívají.
Ano, to je pěkná představa. Ale zkuste někomu říci, že bude 4 hodiny dřít, duševně se namáhat (a to je mírně řečeno), bude mít nervy napjaté jako u zkoušky. Do toho ho bude pronásledovat "věčný orel", tedy vlastní zuřivá a věčně naštvaná mysl, kritizující vše a všechno. A pozor, stačí jedna jediná chyba a fůůůů, veškerá předcházející práce je pryč. Je to asi tak, jako když budete několik hodin stavět plot a pak jednou ranou se všechno sesype. Jediná výhoda šachu je, že po takové prohře vás nikdo nezastřelí ani nezabije, či neublíží, ačkoliv je otázka, nakolik máte "vystresovaného" kapitána.
Jak jednou trefně poznamenal David Navara, je lépe prohrát v šachu než v boxu. Nicméně prohrát po 5 minutách KO a přežít je možná lepší, než prohrát po 4 hodinách a dvě noci nespat. Těžko říci.
Bobby Fischer měl oblíbený výrok, nebo si ho oblíbil šachový svět, a sice, "rád lámu soupeřovo já". Upřímně řečeno, abyste v šachu byli skutečně dobří, měli byste být lovci. Zabijáci. Nemilosrdně soupeře lovit. Žádné kompromisy.
A co hodní mistři světa? Byli vůbec? Možná jeden z "nejhodnějších" byl Viši Anand. Pravý gentleman. Ale podle partií - třeba zápas o mistra světa s Kramnikem - šlo pěkně vidět, že za šachovnicí se stával Tygrem. Nekompromisním zabijákem. Možná se na vás (poté co vás ulovil) soucitně usměje či podívá jak na člověka trpící traumatem, ale určitě mu hlava jede na 100% v "módu sejmul jsem ho."
Ano, jsou hráči (mistři světa či co bojovali), kteří hrají spíše na remízu, jakýsi klid - pomyslný vnitřní mír ne-prohry. Ale to - podle mě - je jen zdání. Hrají tak jakoby o ničem, ale chtějí jen soupeře ukolébat a pak se na něj vrhnout a postupně ho udusit, přehrát a šachově ubít. Třeba typický byl pro tento styl Tigran Vartanovič Petrosjan, který měl dost "nudných" partií, kde se dlouho nic nedělo. Ale pak se "najednou" soupeř objevil v horší koncovce a bylo pozdě. Něco jako ulovená zebra krokodýlem, která je unášena níže a níže do hlubin zakalených vod.
Lámání v šachu je typickým "úkazem" hlavně v zápasech o mistra světa. A na to se podíváme příště.
Konec prvního dílu
Pamatuji si, jak jsem něco podobného řekl (napsal) pro časopis Playboy. A ne málo lidí (asi ne šachistů) se podivovalo, jak šachy mohou být "brutální" hrou? Však tam sedí, většinou dva bodří dědové, posouvají panáčky a pěkně se u toho umívají.
Ano, to je pěkná představa. Ale zkuste někomu říci, že bude 4 hodiny dřít, duševně se namáhat (a to je mírně řečeno), bude mít nervy napjaté jako u zkoušky. Do toho ho bude pronásledovat "věčný orel", tedy vlastní zuřivá a věčně naštvaná mysl, kritizující vše a všechno. A pozor, stačí jedna jediná chyba a fůůůů, veškerá předcházející práce je pryč. Je to asi tak, jako když budete několik hodin stavět plot a pak jednou ranou se všechno sesype. Jediná výhoda šachu je, že po takové prohře vás nikdo nezastřelí ani nezabije, či neublíží, ačkoliv je otázka, nakolik máte "vystresovaného" kapitána.
Jak jednou trefně poznamenal David Navara, je lépe prohrát v šachu než v boxu. Nicméně prohrát po 5 minutách KO a přežít je možná lepší, než prohrát po 4 hodinách a dvě noci nespat. Těžko říci.
Bobby Fischer měl oblíbený výrok, nebo si ho oblíbil šachový svět, a sice, "rád lámu soupeřovo já". Upřímně řečeno, abyste v šachu byli skutečně dobří, měli byste být lovci. Zabijáci. Nemilosrdně soupeře lovit. Žádné kompromisy.
A co hodní mistři světa? Byli vůbec? Možná jeden z "nejhodnějších" byl Viši Anand. Pravý gentleman. Ale podle partií - třeba zápas o mistra světa s Kramnikem - šlo pěkně vidět, že za šachovnicí se stával Tygrem. Nekompromisním zabijákem. Možná se na vás (poté co vás ulovil) soucitně usměje či podívá jak na člověka trpící traumatem, ale určitě mu hlava jede na 100% v "módu sejmul jsem ho."
Ano, jsou hráči (mistři světa či co bojovali), kteří hrají spíše na remízu, jakýsi klid - pomyslný vnitřní mír ne-prohry. Ale to - podle mě - je jen zdání. Hrají tak jakoby o ničem, ale chtějí jen soupeře ukolébat a pak se na něj vrhnout a postupně ho udusit, přehrát a šachově ubít. Třeba typický byl pro tento styl Tigran Vartanovič Petrosjan, který měl dost "nudných" partií, kde se dlouho nic nedělo. Ale pak se "najednou" soupeř objevil v horší koncovce a bylo pozdě. Něco jako ulovená zebra krokodýlem, která je unášena níže a níže do hlubin zakalených vod.
Lámání v šachu je typickým "úkazem" hlavně v zápasech o mistra světa. A na to se podíváme příště.
Konec prvního dílu
Robert Cvek
