Judit Polgar: Musela jsem dokázat, že jsem víc než chlapec

Váš otec kdysi řekl: „Géniové se nerodí,  géniové se musí vychovat“. Jak moc s tímto tvrzením souhlasíte?

Je to zjevně velmi provokativní prohlášení. Tak trochu s tím i souhlasím. Můj otec se snaží říct, že se musíte hodně soustředit na práci a nespoléhat jen na svůj talent. Věří, že každé zdravé dítě je talentované a já s tím naprosto souhlasím. Děti mají obrovský potenciál a předškolní zařízení a školní systémy jim většinou neumožňují být kreativní a vynikat v jakékoli oblasti, v níž by byly nejtalentovanější.

Ale na druhou stranu je těžké vsadit vše na jednu kartu. Měla jsem štěstí, protože moji rodiče věřili v jejich filozofii natolik, že byli ochotni se jí  věnovat desítky let. Nikdy se nevzdali a díky tomu to bylo nakonec úspěšné. Ale samozřejmě, není to cesta pro každého.

V té době ne všichni souhlasili s myšlenkami vašeho otce a v médiích bylo napsáno mnoho příběhů o vaší rodině. Pamatuji si, že ho některé noviny označily jako "Dr. Frankenstein." Bylo to pro vás těžké vyrůstat v takovém prostředí a tlaku veřejnosti?

Samozřejmě jsem nevyrůstala v běžné rodině. Už od malička jsem věděla, že jsme zvenčí velmi zvláštní rodina. Když jsem chodila například na hřiště, mluvila jsem s jinými dětmi v mém věku, vždy se na mě dívali, jako bych byla něco zvláštního. Byly velmi zvědavé, co jsem to za stvoření, že nechodím do školy a místo toho cestuji po světě  a hrají šachy.

Bylo to něco, co jsem hodně prožívala, ale zvykla jsem si na to docela rychle a ve 13, 14 mi to už přišlo úplně normální. 

Hodně se psalo o nesouhlasu některých  maďarských úřadů. 

Těch potíží bylo hodně! Moje starší sestra Susan toho zažila nejvíc. Když na začátku 70. let nastoupila do školy, nebylo vůbec normální být vzdělávána doma. Později bylo velkým problémem to, že můj otec trval na tom, že dívky jsou schopny dosáhnout stejného výsledku jako muži, pokud dostanou stejné příležitosti a Maďarská šachová federace byla velmi proti tomu.

Odebrali nám pasy, aby nám zabránili opustit zemi, a nějakou dobu nebylo možné soutěžit v zahraničí. To mělo největší dopad na Susaninu kariéru. Měla pozvánky z turnajů po celém světě a nemohla žádnou z nich přijmout.

Jak se to nakonec změnilo?

Od roku 1986 jsme všichni začali mít výsledky, takže pro nás bylo mnohem jednodušší cestovat a hráli jsme na turnajích v USA a Austrálii. V roce 1989 se samozřejmě změnila politická situace, hranice byly otevřené . Ale na začátku 80. let to bylo velmi ošemetné.

Pamatuji si, že v roce 1985 nám bylo zabráněno cestovat jako celá rodina na turnaj do New Yorku. Směly jet jen Susan a moje matka, protože se úřady obávaly, že když pojedeme jako rodina, nevrátíme se.

Na začátku své kariéry jste čelila spoustě překážek, kdy lidé nevěřili, že vy a vaše sestry můžete někdy soupeřit se silnými mužskými velmistry. Jak moc vás to motivovalo?

Někdy mě to rozhodně štvalo a zároveň motivovalo. Živě si pamatuji mistrovství Maďarska v roce 1991, které jsem vyhrála před všemi nejlepšími maďarskými velmistry . Nikdo z maďarské šachové komunity do poslední chvíle nevěřil, že to dokážu. Ale na začátku mé kariéry bylo být dívkou určitě obrovskou nevýhodou. Kdykoli jsem na vážném turnaji hrála dobře, lidé říkali: "Stalo se to náhodou; neměli bychom to brát vážně. Její elo může být vysoké, ale velmi rychle o něj přijde."

Vždycky jsem měla pocit, že musím dokázat mnohem víc, než co by musel dokázat kluk. Ale později, když jsem prolomila první třicítku, to pro mě byla na druhé straně  jasná výhoda. Byla jsem jediná dívka v TOP 30 na světě, takže mě většina organizátorů ráda pozvala, protože moje elo bylo dostatečně vysoké, a když hrála šachy žena, bylo to pro média zajímavější.

Frustrovalo vás to někdy, skutečnost, že se tolik pozornosti soustředilo na skutečnost, že jste žena, spíše než na vaši sílu jako šachisty?

Samozřejmě bylo mnohokrát, kdy jsem si přála, aby o mně mluvili jen jako o hráči. I když mi bylo 25, 26 a byla jsem na vrcholu přes 10 let, spoustu lidí se stále ptalo mých největších rivalů, co si myslí o hraní proti ženě. A vždy si pamatuji, jak Vishy Anand jednou odpověděl: "Je to skvělá hráčka. Je jednou z nás," což znamenalo tenkrát pro mne strašně moc!

Myslím, že pro Vishyho a ostatní bylo iritující, že stále čelili těmto otázkám, protože jsme už hráli tolikrát a většinu nejlepších hráčů jsem alespoň jednou porazila. Ale to, co řekl Vishy, mi ukázalo, že jsem v šachovém světě skutečně respektována. 

Promluvme si o té slavné partii, kterou jste hráli proti Kasparovovi v Linares v roce 1994, když vám bylo 17, a došlo ke sporu . Jak to vnímáte nyní, po všech těch letech?

Je opravdu důležité si pamatovat okolnosti, za kterých se to stalo. Poprvé jsem hrála na špičkovém světovém turnaji. Pozvali mě , protože jsem byla talentovaná, samozřejmě mít dívku na turnaji, to byla pro pořadatele zajímavá reklama. 

Navíc pro mě byl Kasparov vždy idolem a celý svět sledoval tuto partii a všichni doufali, že se mi podaří remizovat nebo dokonce vyhrát. Garry mě ale úplně přehrál. Snažila jsem se dál bojovat, ale on měl obrovskou výhodu. A pak udělal chybu.

Jak každý ví, velkou otázkou bylo, zda pustil ruku z figurky, a i když to byl jen zlomek vteřiny, měla jsem pocit že ji upustil. Ale i když je pro lidi zvenčí snadné říct: „No tak, proč jsi něco neřekla? Proč sis nestěžovala?“ – nevěděla jsem, že existuje videozáznam. 

Bylo mi pouhých 17 let a měl jsem z akce i od organizátorů velký respekt. Garry měl velmi dobrou image a nikoho by nenapadlo, že by něco takového udělal. A myslím, že Garry se prostě věřil, že tu figurku nepustil. 

Vzpomněla jste si na to, když jste se v budoucnu střetla s Garrym?

Poté, co se to stalo, se mnou opravdu chvíli nechtěl mluvit. V roce 1997 jsme se potkali v Dos Hermanas. Byl přátelský, diskutovali jsme o spoustu věcech a od té doby jsme měli naprosto zdravý vztah. A o mnoho let později v roce 2001 jsme spolu měli dokonce trénink.

V roce 2002 jste ho nakonec porazila v zápase Rusko proti zbytku světa. Po celé vaší historii a incidentu v Linares, byl to zvláštní pocit vyhrát tuto partii?

Legrační je, že z profesionálního hlediska byly moje nejlepší partie proti Garrymu v Linares 2001. Tyto dvě remízy byly neuvěřitelně zajímavé z mnoha různých důvodů . Ve skutečnosti jsou pro mě mnohem nezapomenutelnější a zvláštní, protože to byly klasické hry, Garry byl dobře připravený a v dobré kondici.

Samozřejmě, že vyhrát proti Kasparovovi za všech okolností je nezapomenutelné na celý život, ale byla to rapid partie  a on nehrál dobře. 

Jaké to bylo hrát proti Kasparovovi?

Ach ano! Dlouho to vypadalo, že proti Garrymu můžete prohrát, aniž byste udělali jediný tah. Mnoho jeho soupeřů hrálo proti němu na mnohem nižší úrovni, jednoduše proto, že působil tak silným psychologickým dojmem. Způsob, jakým vstoupil do hrací haly, jak se posadil, jak se na vás díval, podával vám ruku, dbal na to, aby každý malý detail působil dojmem, že je vítěz.

Tvářil se, že jeho příprava je fantastická, všechno ví a rozdrtí vás. Hrála jsem proti němu nespočet partií, ve kterých jsem opravdu hrála špatně, což bylo velmi bolestivé.

V polovině roku 2000 jste se umístila v top 10. Byl někdy okamžik, kdy jste cítila, že byste mohla bojovat o titul mistra světa?

Na jednu stranu jsem byla několik let v top 10, ale musím přiznat, že jsem nikdy nebyla tak blízko k titulu mistra světa, abych mohla říct, že bych mohla věřit, že můžu být mistrem světa. Nejblíže jsem se ale k titulu mistra světa dostala v roce 2005, kdy jsem v San Luis hrála v osmičlenném turnaji o titul mistra světa FIDE.

Přišlo to pro mě ve špatnou dobu. Mému synovi byl tehdy skoro rok, a i když jsem svou přípravu brala velmi vážně, nějak to nevyšlo. Ostatní hráči se dokázali připravit mnohem lépe.

Bylo pro vás těžké skloubit rodinu a šachy na nejvyšší úrovni?

Je to legrační, protože si myslím, že hodně lidí si toto myslelo. Jakmile se můj přítel – nyní můj manžel – poprvé objevil na turnaji, lidé říkali: „Teď je ve vztahu, na její kariéru už toho moc nezbývá.“ Ale pak jsme se vzali a s jeho podporou jsem se dostal do top 10. A pak lidé říkali, že moje kariéra skončí, až budu mít děti, ale pořád jsem se vracela.

Samozřejmě, když jsem měla rodinu, priority se změnily a to dělá rozdíl v profesionálním sportu. Věřím, že bych i dnes mohla bojovat a soutěžit na vysoké úrovni, ale skutečný důvod, proč jsem odešla do šachového důchodu, byl ten, že jsem začala dělat mnoho jiných věcí, od organizování turnajů po interiérový design, a to už je příliš moc aktivit na to hrát špičkové šachy. 

Zůstáváte jedinou ženou v historii, která se dostala do top 10. Proč myslíte, že je to tak?

Myslím, že v první řadě jde o očekávání od rodičů, trenérů a společnosti. Moji rodiče ode mě očekávali stejné výsledky, jako kdybych se narodila jako kluk.

Myslím, že jen velmi málo dívek dostane stejnou podporu a  víry ve svůj talent a podpory od svých rodičů. Do 11, 12 let hraje šachy zhruba stejný počet dívek a chlapců. Ale potom spousta dívek odchází a já si myslím, že jedním z problémů je, že se trenéři na dívky nedívají jako na potenciální mistryně světa a vyzyvatele Magnuse Carlsena. Vidí je jen jako potenciální mistryně světa žen.

Ale pokud nastavíte laťku na 2650, je prakticky nulová šance, že dosáhnete 2800. Zatímco pokud tuto laťku nastavíte na 2800, pravděpodobně to nedosáhnete, ale alespoň 2600 snadno uděláte.

Může se žena v budoucnu stát mistryní světa?

Myslím, že tato otázka je ve skutečnosti pro otázku pohlaví irelevantní. Kolik jsme měli mistrů světa? Šestnáct? Takže tady nejde o pohlaví; mluvíme o výjimečných osobnostech, které se staly mistry světa a to je jedinečná a zvláštní směs charakterových vlastností a štěstí. 

Existuje tolik malých detailů, náhod a věcí, které se musí podařit. Ale i kdyby se mistryní světa stala žena a v první stovce nebyly žádné další dámy, tak co? Myslím, že otázka spíše zní, jak zlepšit obecnou úroveň hráček a motivovat je k dalšímu úsilí.

Koneckonců, šachy jsou duševním sportem a věřím, že mezi muži a ženami by neměla být tak velká propast.

Když se teď ohlédnete za svým dětstvím, jaké největší věci si z něj odnášíte? A změnila bys něco?

Věřím, že díky soukromé výuce v jakémkoli oboru se děti zdokonalují mnohem rychleji, a díky tomu získají mnohem více sebevědomí, což zvyšuje jejich rychlost a chuť se zlepšovat. Obecně si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí pro každé dítě, ať už je ve škole nebo ne. Pokud dokážete udržet jejich zvědavost, mohou se extrémně rychle zlepšovat.

Ale nejsem člověk, který by rád věcí litoval a přemýšlel o tom, co kdyby. Raději si beru poučení ze života, dobré nebo špatné, analyzuji je a hledám zítřek. Vždy jsem byla dobrá v tom, že jsem nechala špatné zkušenosti nebo špatné kroky v mém životě za sebou, a skutečně věřím, že tyto zkušenosti jsou těmi, které budují vaši osobnost, kariéru a vaši vizi.

Tyto negativní zkušenosti jsou ve skutečnosti nezbytné k tomu, abychom hledali nové příležitosti, byli kreativní a obnovovali se. Pokud jste chytří, mohou vás posunout vpřed.

 - Rozhovor vyšel v roce 2019 na chess.com -