Boris Spasskij: Velký šachista, velký rival, velký přítel

Víc než jen rivalita

Spasskij a Fischer byli rivalové v tom nejklasičtějším smyslu slova. Jejich šachové střety byly výjimečné – každý tah měl svou váhu, každý manévr mohl rozhodnout o šachovém trůnu. Avšak přes všechna napětí a dramatické momenty se mezi nimi vyvinul vztah založený na úctě. Spasskij nikdy neskrýval, že Fischera považoval za geniálního hráče. Fischer, ač excentrický a ne vždy přístupný, měl pro Spasského zase uznání jako pro velkého šampiona.

Jejich osudy se protnuly nejen v památném zápase v Reykjavíku, ale i o dvacet let později, kdy se Fischer vrátil k šachu a znovu vyzval Spasského. Přestože už ani jeden z nich nebyl na vrcholu své kariéry, šlo o setkání dvou legend, které ukázalo, že šachy nejsou jen o výsledcích, ale i o spojení mezi lidmi, kteří této hře zasvětili život.

Spasskij se postavil za Fischera

Jejich přátelství se naplno projevilo v roce 2004, kdy byl Bobby Fischer zadržen v Japonsku kvůli imigračním problémům. Spasskij tehdy napsal otevřený dopis americkému prezidentovi Georgi W. Bushovi, v němž žádal o milost pro Fischera. V dopise připomněl nejen jejich slavné střetnutí, ale i Fischerovu tragickou osobnost – jeho genialitu, která šla ruku v ruce s neschopností přizpůsobit se světu. Spasskij neváhal zajít tak daleko, že nabídl vlastní uvěznění po boku Fischera, pokud by tím mohl pomoci svému dávnému rivalovi.

Tento dopis, projev loajality a lidskosti, ukazuje, že Spasskij nebyl jen velký šachista, ale i velký člověk. Nebyl jen soupeřem Bobbyho Fischera, byl jeho přítelem v časech, kdy ho svět opustil. Tento moment navždy zůstane jedním z nejdojemnějších svědectví o skutečné šachové velkorysosti a přátelství, které překračuje hranice šachovnice.

překlad: 

APEL NA PREZIDENTA BUSHE OD BORISE SPASSKÉHO

Pane prezidente,

V roce 1972 se Bobby Fischer stal národním hrdinou. Porazil mě v zápase v Reykjavíku. Sovětská šachová hegemonie se zhroutila. Jeden muž zvítězil proti celé armádě. Krátce poté Fischer přestal hrát. Opakoval smutný příběh Paula Morphyho. Legendární Paul ve svých 21 letech porazil všechny přední evropské mistry a stal se neoficiálním šampionem. Přestal hrát a svůj tragický život ukončil ve věku 47 let v New Orleans v roce 1884.

V roce 1992, dvacet let po Reykjavíku, se stal zázrak. Bobby se vrátil k šachu a sehráli jsme zápas v Jugoslávii. V té době však platily sankce zakazující americkým občanům jakoukoli činnost na území Jugoslávie. Bobby porušil pokyny Ministerstva zahraničí USA. Dne 15. prosince 1992 na něj vydal Okresní soud Spojených států zatykač. Já, jakožto francouzský občan od roku 1978, jsem od francouzské vlády žádné sankce neobdržel.

Od 13. července 2004 je Bobby zadržován na letišti Narita kvůli porušení imigračních předpisů. Další události již byly popsány médii.

Je jasné, že zákon je zákon. Ale Fischerův případ není obvyklý. S Bobbym se přátelím od roku 1960, kdy jsme spolu hráli v Mar del Platě a sdíleli první a druhé místo. Bobby je tragická osobnost. Uvědomil jsem si to už tehdy. Je to čestný a dobrosrdečný člověk. Absolutně ne společenský. Není schopen se přizpůsobit běžným životním standardům. Má velmi silný smysl pro spravedlnost a není ochoten ke kompromisům – ani vůči vlastnímu svědomí, ani vůči lidem kolem sebe. Je to člověk, který dělá téměř všechno proti sobě samému.

Nechci Bobbyho Fischera obhajovat ani ospravedlňovat. Je takový, jaký je. Žádám pouze o jediné: o milost, o soucit.

Pokud by to z nějakého důvodu nebylo možné, prosím vás o následující: napravte chybu prezidenta Françoise Mitterranda z roku 1992. Bobby i já jsme spáchali stejný „zločin“. Uvalte sankce i na mě. Zatkněte mě. A dejte mě do stejné cely jako Bobbyho Fischera. A dejte nám šachovnici.

Boris Spasskij
10. šachový mistr světa
08.07.2004

Odkaz šampiona

Boris Spasskij byl nejen desátým mistrem světa v šachu, ale také člověkem, který se nikdy neztratil v politice šachového světa. Byl šachistou, který dokázal ocenit krásu hry, a zároveň mužem, který si uchoval lidskost i v časech, kdy mu osud přinesl těžké chvíle.

Dnes, když se s ním loučíme, nezůstává po něm jen jeho jméno v šachových knihách, ale i příběh o tom, jak velký hráč může být zároveň velkým člověkem.