Bobby - Robert James Fischer

Případně také neřízená střela, která si za svoje čtyřiašedesátileté působení na tomto světě nedělala servítky a žila svůj vlastní život nezávisle na tom, co si o tom myslí jeho okolí.  Takový byl z mého pohledu jedenáctý světový šampión.  

O šachové síle Roberta Fischera nikdo nepochybuje.  Již jako osmnáctiletý porážel nejlepší světové šachisty a v období mezi roky 1967 a 1972 neměl na světě zřejmě vážnější konkurenci. S velkým odstupem vyhrané mezipásmové turnaje, dvojnásobný „kanár“ Tajmanovovi a Larsenovi v zápasech kandidátů a i po dvou počátečních porážkách suverénně vyhraný zápas o titul mistra světa s Borisem Spasským jsou zřejmě dostatečné argumenty. Zda byl Fischer nejlepším šachistou všech dob? Nevím, ale přinejmenším jeho současníci o tom nepochybují. Šibalský úsměv Fridrika Olafssona doprovázející odpověď na moji otázku ohledně nejlepšího světového šachisty budiž mi důkazem. A nejinak smýšlejí i další, s nimiž jsem měl tu čest mluvit. O titul největšího z největších by jej snad mohl připravit jen Garri Kasparov. Jeho období, v němž suverénně vládl šachovému světu, je mnohem delší, než tomu bylo u Fischera, ale mám dojem, že například pro popularitu šachu ve světě toho udělal přece jenom méně. „Bobbyho“ znal každý.  Nepletl se do věcí, v nichž nevynikal a nikdo si ho nemohl s nikým splést. To mně došlo poté co se mistrem světa, ovšem za zcela jiných podmínek, stal Veselin Topalov. V anketě pořádané jen několik dní po jeho triumfu se o něm nejvíce respondentů domnívalo, že je Rus. A kdo dnes ví, že byl mistrem světa nějaký Rustam Kasimdžanov? Mimochodem také nepřímá zásluha diplomatických schopností Garriho Kasparova. Tohle se Fischerovi skutečně stát nemůže. Po zápasu se Spasským se nikdo nedomníval, že by byl nový mistr světa třeba Němcem, nebo Rakušanem. 

Fischer byl za své aktivní kariéry profesionálem každým coulem. Byl si vědom toho, co umí a požadoval za to adekvátně zaplatit a k tomu, aby svoje umění mohl předvést, chtěl také vytvořit odpovídající podmínky.  Jeho nesouhlasná stanoviska s cenovými fondy turnajů jsou všeobecně známa a dnešní profesionálové mu mohou být za jeho úsilí v tomto ohledu stále vděční. „Deset tisíc dolarů za finálový zápas kandidátů s Petrosjanem? To je hodně málo,“ komentoval Fischer svůj protest proti výši odměny v jeho zápasu proti Tigranovi Petrosjanovi. „Velmistrům se musí zaplatit více. Jak mám být spokojen s takovou malou nabídkou? Například, celý měsíc hraji proti silným šachovým mistrům a FIDE mně za to odmění sedmi sty padesáti dolary, jak se to stalo po mé výhře na mezipásmovém turnaji ve Stockholmu! Takové peníze vzít a zahodit.“   

Hodně se toho také napsalo o jeho nenávisti k Rusům. S pokročilejším věkem a postupem jeho kariéry se Fischerovy výroky vůči nim vyostřovali, ale ke svým soupeřům se choval vždy korektně. Byl například jediným z účastníků turnaje kandidátů v roce 1962, kdo přišel do nemocnice za hospitalizovaným Michailem Talem. Ani jeho sovětští kolegové se tam neobjevili. Pouze Bobby Fischer přišel vážně nemocného Tala podpořit. Při předčasném odjezdu z mezipásmového turnaje v Sousse bral na své sovětské kolegy také ohled.  Jeho partie s Vlastimilem Hortem se měla hrát v polovině turnaje. Fischer byl před jejím sehráním v ostrém sporu s pořadateli a místo konání díky němu jednou opustil. Bylo zřejmé, že na Fischerovy požadavky ohledně zařazení dalších volných dnů a vylepšení osvětlení v sále výbor nepřistoupí, stejně tak, jako mu nikdo nesmaže kontumační nulu, kterou utrpěl v partii s Gipslisem. Američan se nakonec rozhodl nenastoupit ani k partii s naším zástupcem a turnaj opustit. „Kdybych proti Hortovi nastoupil, odehrál bych v turnaji již více než polovinu partií a po mém odjezdu, by tak nebyly mé předešlé výsledky anulovány. V té situaci jsem měl odehrány partie s téměř všemi sovětskými šachisty, a pokud bych z turnaje vystoupil až po partii s Hortem, pak by všichni jejich hlavní konkurenti získali bod zcela zadarmo a to v turnaji, kde má každý půlbod cenu zlata! Pokud bych s Hortem hrál, bylo by to k mým sovětským kolegům nečestné,“ komentoval Fischer svoje jednání v tuniském letovisku.

O tom, že si mladý Fischer sovětských velmistrů jakožto profesionálů vážil, vypovídá i to, že partie Smyslova, Spasského, Petrosjana a Tala u něj byly v jeho počátcích vysoce ceněny. „Obdivoval jsem na nich jejich ostrý, nekompromisní a útočný styl hry a toužil jsem si s nimi zahrát,“ říkal Fischer v jednom ze svých rozhovorů.  Poté, co v roce 1958 redaktor časopisu Šachmaty v SSSR opublikoval jeho partii proti Lombardymu napsal budoucí mistr světa do redakce časopisu dopis, v němž říká: „Jsem velice rád, že se partie s mými poznámkami objevila v sovětském šachovém tisku. Vysoce si cením úrovně hry sovětských šachistů a posílám jim svůj pozdrav.“

Tento respekt snad částečně narušil již zmíněný turnaj kandidátů z roku 1962, kam Američan přijížděl jako jeden z favoritů, ale nakonec obsadil „až“ čtvrté místo. „Mezi Rusy byla zcela zjevná dohoda. Dopředu se smluvili, že partie mezi sebou zremizují,“ napsal později Robert Fischer ve svém článku věnovaném komplotu velmistrů Petrosjana, Gellera a Kerese v průběhu kandidátského turnaje. Fischer v něm soudí, že se spolu Rusové dokonce v průběhu partií radili. „Když jsem hrál proti některému z Rusů, ostatní naši partii sledovali a já je často slyšel, jak se o ní navzájem baví. Když jsem si na to následně stěžoval, tak se mému protestu vysmívali. Pracovali skutečně jako tým!“ Tato skutečnost mohla udělat kaňku i na čistě profesním respektu vůči sovětským šachistům a možná postupně mohl přerůst až v nepřátelství, o němž píše fotograf Harry Benson v New In Chess.  „Bobby Rusy nenáviděl. Možná se s některými setkával, ale rozhodně se s nimi nechtěl přátelit, měl je všechny za agenty KGB“ soudí Benson, který měl možnost fotografovat pozdějšího světového šampióna v průběhu jeho souboje o titul proti Borisovi Spasskému. Oproti tomu, co se povětšinou soudí, neměl Fischer podle Bensona slabost ani pro Borise Spasského. „Spasskij se tváří, jako kdyby k nim nepatřil a že je mezi nimi všemi skutečně tím kladným hrdinou, ale není to tak,“ řekl údajně Fischer Bensonovi, podle něhož byl jediným sovětským šachistou, kterého měl Fischer opravdu rád, byl skromný a kultivovaný Estonec Nej. Čas ale zřejmě ostří opět otupil. Pokud je mi známo, na sklonku Fischerova života již byli dva velcí rivalové, Spasskij a Fischer, přáteli.

Osobami, které měly na Fischera velký vliv především v době jeho mládí, byly podle mého názoru jeho matka Regina a oba první koučové, Carmin Nigro a John Collins. Přestože Robert Fischer v pozdější době neměl svoji matku nijak v oblibě a nevyjadřoval se na její adresu lichotivě, mám za to, že právě Regina sehrála v počátečním období Fischerovy šachové kariéry velkou a pozitivní roli. A to nejen díky inzerátu, který Regina podala do brooklynských novin, a který nakonec malého Fischera dostal k jeho prvnímu opravdovému trenérovi Carminu Nigrovi a Brooklynskému šachovému klubu. „Můj syn tam prostě musí jet! Hraje tam šachy!“, přesvědčovala pokladního na nádraží, který jí zprvu odmítal prodat samostatnou jízdenku pro dvanáctiletého, ale vzhledem ještě mnohem mladšího Bobbyho cestujícího bez doprovodu na juniorský turnaj do Nebrasky. Reginin apel byl nakonec vyslyšen. Díky nedostatku peněz sháněla matka svému Bobbymu na mládežnických turnajích ubytování v rodinách známých, nebo dokonce v rodinách organizátorů turnajů.  Pokoušela se mu také, díky své zaneprázdněnosti v práci, sehnat pečovatele, který by se o malého Roberta staral a který by byl zároveň dobrým šachistou. Památný je také její starostlivý dopis organizátorům mezipásmového turnaje v Portoroži v roce 1958, kam tehdy patnáctiletý Fischer vyrazil. „S Bobbym nebudete mít žádné problémy v případě, že jej ochráníte od nadměrného zájmu veřejnosti a zejména reportérů toužících vyzvědět co nejvíce z jeho soukromého života. Skvěle se cítí v šachových klubech a ve společnosti šachistů. Umístěte ho prosím do hotelu a dejte mu možnost setkávat se se silnými velmistry a také s nimi hrát. Když se zabývá tím, co ho zajímá, je velice pracovitý ví, co chce a to zejména v šachu. Naopak nemá zálibu v běžných chlapeckých zábavách.“

Kromě podpory svého syna v jeho koníčku však měla Regina Fischerová starost o vyvážený vývoj svého chlapce. Z jejího pohledu bylo jeho zaujetí šachem příliš velké a stavělo syna vůči vrstevníkům do určité izolace. Dokonce s malým Bobbym navštívila i několik psychiatrů, u nichž hledala odpověď na otázku, zda posedlost šachem a nezájem o vzdělávání v jiných oblastech, nemůže jeho vývoji uškodit. „Řekl jsem jí, že si dovedu představit spoustu horších věcí, kterým může člověk propadnout, než jsou šachy, a že by měla Bobbyho nechat, aby se ve své vášni pro šachy dále profiloval,“ napsal o vyšetření malého Fischera jeden Reginou Fischerovou oslovený psychiatr. Šachy tedy byly ospravedlněny i lékařskou vědou, ale kdo něco četl o Fischerových názorech na školní docházku a význam obecné vzdělanosti, ten se zřejmě Regininým obavám o vývoj jejího syna příliš nediví. Za jediného trochu inteligentního učitele považoval středoškolský student Robert Fischer svého tělocvikáře a to hlavně proto, že „hrál docela obstojně šachy.“ Není vyloučeno, že se Fischerovo přece jenom omezené vzdělání projevilo po skončení jeho kariéry, kdy se Fischer ocitl obklopen světem, do něhož nikdy nepatřil a pro nějž neměl dostatečné znalosti.

Nevylučuji také, že se na Fischerově někdy konfliktní povaze podepsala také genetika. Před porodem svého syna poslala jeho matka sestru Joan ke svým rodičům a odjela rodit do Chicaga. Po porodu neměla s malým Bobbym kam odejít a bylo jí tedy nabídnuto místo v hospicu pro svobodné matky bez přístřeší, kam si Regina po nějaké době přivedla zpět Fischerovu sestru Joan. To ovšem odporovalo podmínkám zařízení a Fischerovi byli vyzváni k odchodu. Následovalo nucené vystěhování a soudní spor mezi Reginou Fischerovou a vedení hospicu. V rámci jednání bylo u Reginy nařízeno psychiatrické vyšetření, které konstatovalo, že se v jejím případě jedná o „paranoidní a nevrlou osobnost se sklonem ke sporům, nikoli však o osobu s psychotickou poruchou.“ 

Etapu Fischerova „samovzdělávání“ ukončil až výše uvedený inzerát jeho matky hledající pro „její šachový zázrak“ vhodného partnera. Odpovědí byla pozvánka na simultánku přeborníka státu New York a šachového mistra Maxe Paveyho, který byl v tom čase na vrcholu své formy. Sedmiletý Bobby partii, na kterou se podle vlastního vyjádření neskutečně těšil, poměrně rychle prohrál. Smutek z porážky zmírnila nabídka Carmina Nigra, nově zvoleného předsedy Brooklynského šachového klubu. Ten malého chlapce pozval na návštěvu jeho klubu a matku ubezpečil, že se členstvím jejího syna jí nevzniknou žádné finanční náklady.

Při první návštěvě klubu nechtěl s Bobbym nikdo hrát. Vzhledem k tomu, že sedmiletý Bobby vypadal ještě o dva roky mladší, netoužili přítomní hráči po veřejné porážce s dítětem. V sázce byla jejich hráčská čest. Nakonec ale Nigro několik starších členů přemluvil, nicméně výsledky budoucího šampióna prozatím hvězdné nebyly. „Všechny partie v klubu jsem prohrával, a to mě hodně mrzelo,“ vzpomínal Fischer později na svoje první zkušenosti s klubovým šachem. Jeho touhu po zlepšení ale ukojil Carmin Nigro, který malému Bobbymu nabídl návštěvy v jeho domácnosti, při nichž ho naučil základům hry.  „Pan Nigro možná nebyl nejlepším šachistou na světě, ale rozhodně byl dobrým učitelem. To, že jsem ho potkal, byl možná rozhodující faktor mého šachového zlepšení,“ soudí Robert Fischer o muži, který se pro něho na několik let stal novým otcem. Kromě návštěv šachového klubu a tréninků doma, vodil Nigro malého Bobbyho v létě a na podzim také na Washington Square, kde se tradičně hrálo pod otevřeným nebem. Nigro si totiž všiml, že jeho svěřenec hraje často velice pomalu a bylo na Washington Square zcela nemožné. Trenér dobře věděl, že mu místní hráči nebudou dlouhé přemýšlení tolerovat a Bobbymu nezbude nic jiného, než svoji hru zrychlit. Podobný nedostatek ve Fischerově hře o několik let vypozoroval i jeho další trenér John Collins, který byl na rozdíl od Nigra výborným šachistou. V té době bylo Fischerovi třináct let a jeho první šachový učitel se z New Yorku odstěhoval na Floridu.

„Bobby Fischer u mě poprvé zazvonil v červnu roku 1956,“ vzpomíná na první tréninkovou seanci s budoucím mistrem světa Collins. „Otevřel jsem dveře a uviděl štíhlého, blonďatého, typického třináctiletého kluka oblečeného do kostkované vlněné košile, manšestrových kalhot a černobílých tenisek. Řekl jen: „Jsem Bobby Fischer.“  Vešli jsme do obýváku a sedli si k šachovnici. Věděl jsem, že je Bobby celkem stydlivý kluk a ani já se většinou při prvních návštěvách necítím zcela uvolněně. Přišlo mně tak nejlepším řešením, když zasedneme rovnou k tomu, co nás spojuje. Na šachovnici stála celkem těžká pozice z jedné z mých korespondenčních partií, kterou jsem předtím asi půl hodiny analyzoval. Zeptal jsem se ho, co si o té pozici myslí. Zamyslel se a už za několik vteřin z něho začaly padat tahy, zkoušel kombinovat, nebo hledat vyhrané koncovky. Jeho prsty byly sotva schopné udržet tempo s jeho myšlenkami. Našel hned několik skrytých možností, které mě ani nenapadly. Hluboce to na mě zapůsobilo. Uvědomil jsem si, že mám před sebou dítě se zázračným talentem, které se může jednou stát nejlepším šachistou všech dob!“  Přesto, že se Collinsova domácnost Fischerovi stala novým domovem, kam Bobby utíkal o přestávkách a volných hodinách, aby se tam po skončení vyučování opět vracel, se Fischer později vyjádřil, že se od Collinse vůbec ničemu podstatnému nenaučil.  S tím přímo nesouhlasí Fischerův i Collinsův současník mistr James Sherwin. „Mám dojem, že se jedná pouze o poznámku mladého muže říkající světu „Já jsem ten nejlepší. Nikdo mě nikdy nic nemohl naučit, vše co znám pochází z mého talentu od Boha,“ komentuje Sherwin Fischerův nepříliš uctivý postoj vůči svému druhému trenérovi. Dostatečným důkazem Collinsova vlivu je podle amerického mistra to, že pod jeho vedením například začal Fischer hrát pravidelně sicilskou obranu, která byla také Collinsovou hlavní zbraní a nezanedbatelný byl také jeho psychologický vliv utužující Robertovu bojovnost a touhu po úspěchu. Collins sám přiznal, že nikdy nebyl Fischerovým učitelem v tom pravém slova smyslu. „Géniové jako Beethoven, da Vinci, Shakespeare a Fischer pocházejí přímo z hlavy Dia a vypadá to, že jsou již předem naprogramováni na to, aby vše věděli dříve, než je to někdo bude učit. Jediným co jsem mohl dělat tak bylo sloužit Fischerovi jako průvodce podporující a rozvíjející jeho talent.“ 

 Pokud by měly za trenéra hovořit výsledky jeho svěřence, pak byla spolupráce s Collinsem skutečně přínosná a odstartovala cestu k Fischerovu hlavnímu životnímu cíli, k postupu do nejužší světové špičky a následnému zisku titulu nejsilnějšího šachisty planety. Vítězství a zisk přeborníka Spojených států pro rok 1957 poskytly čtrnáctiletému Bobbymu Fischerovi letenku na mezipásmový turnaj do Portorože, odkud v konkurenci Tala, Petrosjana, Gligoriče, Bronštejna, Olafssina a dalších díky šestému postoupil do turnaje kandidátů. K naprostému triumfu tak roce 1958 chyběla jen účast ne šachové olympiádě, o níž přišel díky povinné školní docházce. Inu, není se co divit, že Fischer neměl školu, instituci, která mu bránila v dosažení jeho cíle, příliš v oblibě.

K obhajobě svého titulu již Robert Fischer nikdy nenastoupil a pomineme-li druhý, ať mě oba aktéři odpustí, víceméně přátelský zápas s Borisem Spasským, již nikdy nesehrál žádnou soutěžní partii. Svého cíle dosáhl. Stal se mistrem světa a svůj titul byl připraven obhajovat pouze za jím stanovených podmínek. Nebylo jich málo a většina byla ze strany FIDE v zájmu konání jeho zápasu s Karpovem akceptována. Pouze podmínka udržení titulu za stavu 9:9 byla odmítnuta a tím skončila i šachová kariéra možná největšího šachisty, který kdy chodil po naší planetě.

Fischer po ztrátě titulu již nebyl tím Fischerem, kterého všichni obdivovali. Stáhl se do ústraní a svět se o něm zpravidla dozvídal pouze díky jeho zaviněným, či nezaviněný incidentům. V roce 1981 byl v USA omylem zatčen díky jeho podobnosti s nebezpečným bankovním lupičem. Po zatčení byl umístěn do cely, kde na něho byl, podle Fischerových slov vyvíjen nepřípustný nátlak spojený s fyzickým násilím. To ještě více nalomilo jeho křehký vztah ke své vlasti. Ten utrpěl závažné trhliny již mnohem dříve. Fischer snil o tom, že bude americkým šachovým hrdinou, že po zápase se Spasským přijede domů za oceán jako Morphy poté, co na své cestě na hlavu porazil všechny věhlasné evropské mistry a bude také náležitě oslavován.  Chtěl se setkat s prezidentem USA, ale ani to se mu nesplnilo, přestože byl ujištěn, že se o jeho návštěvě v Bílém domě uvažuje a úřadující prezident se s tím mladíkem, který „dělá na Islandu správnou věc“ také setkat chce. Líbivé politické řeči se vedou, ale realita bývá často jiná a věřím, že Bobbyho mrzela. Stejně tak jej mrzelo, že v průběhu zápasu se Spasským se o něho ambasáda Spojených států vůbec nezajímala. „Nikdy ho nikdo z nich nepozval ani na oběd a to ranilo jeho city. Cítil se sám,“ píše Harry Benson. „Nikoho nezajímám. Víš, kdybych byl Rus, tak by se zajímali…“ komentoval situaci sám Fischer.

Po druhém zápase se Spasským opouští Fischer definitivně Spojené státy, kam pro něho bylo riskantní se díky vycestování k zápasu do státem zakázané Jugoslávie, vrátit. Své útočiště nachází v Maďarsku, kde přemýšlí a posléze uvádí v praxi svoji verzi šachu známou dnes pod zkratkou Chess960 a po jeho hodinách, se kterými se dnes již hraje prakticky všude. Tak se i po skončení kariéry opět podepsal do knihy šachové historie. Podle některých pramenů při svém cestování po Evropě získal Fischerův pas také české, nebo ještě československé razítko. Co k nám Fischera vedlo, však nevím. 

Svědectví z posledního období Fischerova života již nejsou pro šachového génia příjemná. Jeho paranoia a nenávist ke Spojeným státům a židům jsou všeobecně dobře známy. Stejně tak jako jeho blahopřejný dopis Usámovi bin Ládinovi. Zklamaně o svém posledním setkání s bývalým světovým šampiónem hovořil při jednom z našich setkání i Vlastimil Hort a Bobbyho nešetřila ani jedna ze sester Polgárových, u nichž byl Fischer v roce 1993 na návštěvě. „Fischer byl vyjímečný talent a opravdový génius. Bohužel v jeho posledních letech jsme tento jeho dar již nepozorovali. Naopak, jsme byli svědky jeho negativistických výroků. Když si odmyslím, to, že již byl naprosto paranoidní, pak si jej pamatuji jako někoho, kdo neskutečně hodně jedl. Jídlo opravdu miloval!“ Poslední vzpomínku na setkání s Robertem Fischerem publikoval současný mistr světa Viši Ánand. Pochází z roku 2006 a je k jeho předchůdci milosrdnější. „Myslím, že byl až překvapivě normální.  Přinejmenším při našem setkání nezavládlo jakékoli napětí. Mám dojem, že byl naopak velice rád, že se ocitá ve společnosti šachistů. Trochu se obával lidí, kteří ho údajně sledují, a bylo tak patrné, že jej jeho nemoc nikdy zcela neopustila. Ale jsem skutečně rád, že jsem měl tu šanci ho potkat před tím, než v roce 2008 zemřel. Byl jsem velice vzrušený a pořád jsem si připomínal: „ Ten člověk, co sedí proti mně, je Bobby Fischer!!!“  Ánand také zhodnotil šachové schopnosti, které při jejich setkání někdejší světový šampión prokázal. „Fischer neztratil svůj šachový cit, ale jeho metody byli již poněkud starobylé. Když jsem mu řekl, že v nějaké pozici říká počítač, že zde bílý vyhrává, byl to pro mě signál se pohnout v analýze dále. Pro Fischera to ale byl naopak startovní výstřel k tomu, aby proti názoru stroje začal argumentovat. Bylo pro mě těžké mu říci: „Ne, ne, ne! Tyhle počítače jsou neskutečně silné. Neměl byste se s nimi přít!“

Jsem docela rád, že jsem v šachu zažil dobu, kdy jsme se nemuseli o své tahy přít s počítačem, a jsem rád, že jsem alespoň z malé části mohl v tomto ohledu hrát stejné šachy, jako Bobby Fischer. 

Článek byl publikován v Šachovém týdeníku a publikován na nss se souhlasem autora Václava Pecha 

Videa jsou z Youtube kanálu Robert a Petr šachy , kde můžete najít playlist videíí o B.Fischerovi 

Článek bude sdílen i na Facebook těchto stránek. 

Fotografie byly použity z chess.com, bbc.com, pinterest.com, chesshistory.com