Rozhovor s IM Milanem Babulou

1. Kdo tě poprvé přivedl k šachům a jaký byl tvůj první dojem z této hry. Měl jsi hned pocit, že to bude něco, co tě bude provázet celý život?

   S mírnou ironií lze říci, že k šachové hře mne přivedla restaurace „U Havlíčka“ v Luhačovicích. V polední obědové přestávce zde můj otec někdy hrával partie s kolegou, já v 11. letech byl u toho a hra mne zaujala. Otec byl prvním soupeřem. Byl velmi průměrný amatér, po pár týdnech jsem jej začal porážet. Líbilo se mi, že jsem vyhrával nejen s tátou, ale brzy i se všemi v šachovém kroužku ZŠ. Pocit, že šachy budou má „doživotní průvodkyně“, jsem hned neměl. Pocit přišel postupně asi za 4 roky, s prvními úspěchy celostátní úrovně.  

2. Měl jsi šachového hrdinu, kterého jsi obdivoval a snažil se napodobit? Jaký byl tvůj nejoblíbenější šachový příběh nebo partie tohoto vzoru?

    Můj šachový idol byl a stále zůstal, i když již skoro 50 let nežije: Paul Petrovič Keres. Určitě nejen jako velký znalec Francouzské obrany, kterou i díky němu hraji celou šachovou kariéru. Byl bojovník do posledních možností v pozici. Jeho krédo „Jestliže člověk hraje, je povinen bojovat o první místo“, bylo od dorosteneckých let i moje. I když mi to častokrát zhoršilo konečné umístění, oproti třeba pragmatickému přístupu k turnaji. 

O nějaké konkrétní partii nemůžu hovořit. Líbilo se mi, s jakou rozmanitostí, novými svěžími nápady Keres hrával, nejen Francouzskou. Hodně skvělých partií uvádí kniha „100 partií“. Po celé Mezinárodní mistrovství ČSSR 1969 v Luhačovicích jsem jej pozorně osobně sledoval. U partie i mimo na něm nebyly zřetelné žádné emoce, což se mi líbilo, ale napodobit ve svých partiích jsem nedokázal. 

3. Jaký je tvůj největší šachový úspěch, na který jsi nejvíce pyšný? Jak ses cítil, když jsi dosáhl tohoto milníku?

  Nad touto otázkou jsem se asi nejdéle zamýšlel. Svůj největší šachový úspěch určit nedokáži, možná ani není. Spíše je v každém období dílčí výraznější úspěch. V dorosteneckém věku to je jednoznačně Přeborník Československa dorostenců v 1967. Tyto soutěže byly vždy obsazeny celou špičkou dorostu.

Hodně si cením i titulu Přeborníka ČSL armády v 1977. Celá populace mužů tehdy základní vojenskou službu absolvovat musela, z toho se rekrutovalo vždy kvalitní obsazení. Nejen, že jsem nebyl favoritem přeboru, ale ve vojenském útvaru na západní hranici jsem k šachové přípravě neměl vůbec podmínky.

Pyšný budu vždy na kolektivní úspěch Univerzity Brno. Při mém příchodu na studia v 1968 jsme s partou tento šachový oddíl obnovili a dokázali „A“ družstvo přivézt za 4 sezóny přes 5 soutěží až do nejvyšší ligy. Navíc za 5 let obsazení všech šesti stupňů soutěží družstev i jiné úspěchy. O to více mne mrzí dva neúspěšné zápasy o Mistra ČSR 1971, resp. 1974, v Brně hrané.

S kolektivním úspěchem je spjat i pocit až euforické spokojenosti a štěstí po zápase Třinec-Olomouc v závěrečném zápase Extraligy 1983/84. Má výhra s Beilem znamenala nejtěsnější výhru Třince a titul Mistra ČSSR, zrodila se však v přímo nesmyslně extrémní časovce, něco přes 30 vteřin/15 tahů! Po 50. tazích mi zbyly pouhé 2 vteřiny.  

V éře po roce 1990, kdy jsem se z různých důvodů šachem vážně zabývat přestal, mne potěšil rok 1999, zejména dělení prvenství v početných, kvalitních Openech Passau a Impérie.

4. Tvá manželka byla také šachistka a reprezentovala na šachové olympiádě. Jaké to bylo mít doma tak silnou šachovou podporu? Probíral jsi s ní své partie, nebo jste si dávali vzájemné rady?

  Z dotazu trochu vidět, že jej pokládá šachista, který doma dalšího znalého této hry nemá. Partneři nešachisté často na něho pohlížejí až s posvátnou úctou, jako na znalého tajemné záhadné hry. Manželka šachistka byla pragmatická nejen v šachu. Dobře věděla, že šachy jsou pouze souboj dřevěných figurek, pro praktický život mající malý význam. Než o silné šachové podpoře ze strany ženy bych spíše mluvil o toleranci a kompromisech při hraní turnajů a odjezdech na ně. Samozřejmě jsem se snažil po návratu z šachové akce, prezentovat své partie i s výkladem. Manželka většinou upřednostnila osobní přehrání podle partiáře a jen občas se na něco zeptala. Se vzájemným dáváním rad jsme se trochu „míjeli v čase“. Žena po sňatku a narození dětí, velmi redukovala osobní hraní. Spíše se věnovala vedení družstev dětí, ježdění s nimi na různé turnaje i pořádání turnajů pro ně. Osmdesátá léta až cca do 1995 bylo období velkého množství turnajů pro děti a dorost (každoročně s více jak stovkou akcí) v rámci kvalitního, prestižního systému Velkých cen, s jasnými a přehlednými pravidly. Sama v tom období sehrála pouze několik turnajů a partie za družstvo. Manželka byla nadšená šachová amatérka bez přehnaných ambicí. V korespondenčním šachu využívala svých analytických schopností a systematičnosti, což plně uplatnila i ve svém profesním životě. Vybojované medaile, včetně historického zlata ve 4. Š OL družstev žen (1992-97), byly vždy značně „kolektivní dílo“, charakteristické pro předpočítačovou éru! Korespondenční družstva mužů i žen pořádala vícedenní soustředění s rozbory, k tomu rozbory v oddíle a doma.

O tom i mnohém dalším píši ve své životopisné knize, která by mohla vyjít ještě letos.

 5. Co tě teď baví kromě šachů? Máš nějaké koníčky nebo záliby, které tě naplňují stejně jako šachy?

Mým koníčkem, v některých obdobích intenzitou s šachem srovnatelným, byla turistika, zejména vysokohorská. Řadu let intenzivně fungoval dobrovolný spolek TUS, založený v 1968 několika šachisty. Každý rok se uskutečnila 16denní expedice v atraktivním horském prostředí doma i v cizině a více 3-4 dny trvajících akcí po celé ČSSR. Bohužel, vážná autohavárie v polovině 1990 znamenala silné omezení v turistice, právě v období, kdy jsme plánovali větší turistickou intenzitu v rodině se dvěma syny.

Omezení turistických a vlastně i šachových aktivit se odrazilo v našem užším vztahu k chalupě rodiny na Rožnovsku. Každoročně jí věnujeme stovky, spíše tisíce hodin práce. Chalupa i její zahrada rodině přináší hodně radosti, je snad i zdrojem energie do dalších činností.

6. Co ti šachy daly a naopak, co ti vzaly? Kdybys měl shrnout svůj život s šachy, co bys řekl, že byla ta největší výhra a největší oběť?

  Šachy mi určitě přispěly ke zlepšení analytických schopností, propočtu, kvalitě a logice v myšlení i jiných podobných vlastností, využitelných i v mé technické profesi. A určitě zvýšily mou bojovnost a vůli i po více nezdarech v řadě začít znovu! V juniorských letech jsem se po větším nezdaru i řadu měsíců na šachy nemohl ani podívat. Ve zralém věku i po více nezdarech za sebou jsem to brzy znovu zkoušel v další soutěži. V neposlední řadě šachy umožnily mně, někdy i celé rodině, poznat oblasti a místa, jinak asi nepoznané.

Pokud si myslíte, že mi šachy hlavně vzaly více jak 25 000 hodin strávených přímo u šachovnice či v šachové přípravě, tak toto na prvním místě nezmíním. Šachy, resp. návrat z šachového turnaje v Luxemburgu, díky souhře různých náhod, mi v důsledcích vzaly celou druhou část aktivního života. Před autonehodou v 1990 jsem za cca 20 let jen jednou užíval nějaké tabletky. Od toho roku jsou naopak tabletky můj „každodenní chleba“, o mnoha operacích a dlouhých nemocničních pobytech ani nemluvě. V řadě činností a oblastí života jsem od toho roku velmi omezen, příp. mi nejsou dostupné vůbec.

Možná s roky jsem se trochu „nakazil“ pragmatismem manželky a můj optimismus a romantický pohled na svět a dění kolem ustoupil do pozadí. Jednoznačně má největší výhra s šachovým životem úzce spojená je manželka Mariola! Znali jsme se z šachových akcí i spolku TUS, kde se při náročných dlouhých expedicích plně projeví veškeré povahové vlastnosti jedince. Že to byla nejlepší životní volba, se plně projevilo po roce 1990, kdy mne žena vždy podržela, bez ohledu na náročnost všeho dalšího dění. I umožnila mi i další styk s milovanou šachovou hrou až do současnosti.

Jak i naznačuje název mé připravované knihy „Život vedle šachu“, můj život je od 12 let spojen se šachem. Nikdy však nebyl šach v dominantní pozici, naopak často musel ustupovat občanskému životu a rodině. Jestli jsem občas litoval, že jsem nemohl hrát z nějakého důvodu lákavý turnaj, tak jenom krátký čas. V šachu jsem odehrál, co jsem odehrál a dosáhl i nějakých úspěchů. Že jich nebylo podstatně více, zpravidla zavinila má labilní psychika. Je to prostě tak, změnit to již nelze.  

Celkový pohled na můj život s šachy je realistický; asi jsem dosáhl, co mi objektivní i subjektivní okolnosti dovolily! Že by někteří dosáhli toho více? Dovolím si tvrdit, že daleko více by bylo těch, co by toho dosáhli méně! Proto ani neurčím svou největší oběť šachovou nebo životní!

 7. Jaké rady bys dal mladým a začínajícím šachistům, kteří chtějí dosáhnout úrovně mezinárodního mistra? Jaké chyby by se měli vyvarovat a na co by se měli zaměřit?

  Rady mladým a začínajícím šachistům k získávání mezinárodního mistra bych objektivně mohl dávat tak před 35-40 lety. Byla i dost jasná „úroveň IM“; byl to hráč skutečně vysokých kvalit, kterého běžný šachista potkal jen výjimečně. Do konce sedmdesátých let počet aktivních IM v celém Československu byl max. 20, deset let později nedosahoval počtu 35. IM byl „pan hráč“, záruka vysoké úrovně znalostí a šachové hry. V nepočítačové, neinternetové době byly základem růstu hráčovy výkonnosti zkušenosti. Hráčovy vlastní, příp. i trenérů a dalších spolupracujících hráčů. Omezeně se šlo něco naučit z šachové literatury a jiných materiálů, kterých ani mnoho nebylo. Od konce minulého století dění kolem počtu titulovaných hráčů, ELA atd. nesleduji. Předpokládám, že počty ve všech kategoriích jsou nyní alespoň řádově vyšší.

  Některé předpoklady k vybojování titulu, i zmíněného IM, jsou však obdobné, jako dříve. Šachová všestrannost, strategie, taktika, hraní koncovek, nejenom biflování zahájení, charakteristické mnoha současným mladým hráčům. A všestrannost i ve fyzické kondici a v oblasti psychiky, kde jsem měl vždy největší slabiny. Dříve podrobné studium partií starých mistrů přinášelo velké množství poznatků a zkušeností. Při současných kvalitních šachových programech to tak velký význam nemá, myslím však, že i nyní může hráčům dost přinést.

                  IM Milan Babula.