Zápas století v dobovém tisku a ve vzpomínkách

Nebo zápas vycházející hvězdy Michaila Tala, jenž v roce 1960 rozdrtil Botvinnika, aby o rok později, už jako velký favorit, stejně neočekávaně prohrál. Šachové i politické bitvy Anatolije Karpova s Viktorem Korčným, v nichž se utkali vzorný představitel Brežněvova komunistického režimu s člověkem, který dal naopak přednost životu ve svobodném světě, a byl proto v tehdejším Sovětském Svazu (a tím pádem samozřejmě i u nás) nazýván zrádcem, vyděděncem či zaprodancem Západu.

Anebo nekonečné boje nesmiřitelných rivalů téhož Anatolije Karpova s Garri Kasparovem. Jejich první zápas skončil za stavu 5:3 pro Karpova po 48 partiích nedohrán, v těch dalších pak už měl navrch jeho mladší nástupce. Nebo zápasy Garriho Kasparova proti nejvýkonnějším šachovým počítačům. V roce 1996 Kasparov ještě vyhrál, o rok později však počítač Deep Blue Kasparova porazil, a v den, kdy Kasparov v rozhodující partii sklonil svého krále, šachové počítače definitivně převzaly vládu nad lidmi.

Nejenom tyto, ale i mnohé další šachové bitvy psaly šachovou historii a pro milovníky královské hry byla každá z nich něčím výjimečná, přelomová či nezapomenutelná.

Jedno šachové klání se ale od těch ostatních přece jen něčím odlišuje. Snad jenom jedinkrát v historii se totiž stalo, že šachovým zápasem žil doslova celý svět. Utkání o titul mistra světa v šachu mezi Borisem Spasským a Robertem Jamesem Fischerem v Reykjavíku 1972 přesáhlo hranice sportu a svět viděl v šachových partiích nelítostný boj mužů, kteří zastupovali své mocnosti ve studené válce. Dnes si to většina z nás jen stěží dokáže představit, ale šachový zápas se stal jedním z hlavních témat v televizních zprávách a denně plnil stránky novin a časopisů. Od slavného zápasu v Reykjavíku už uplynulo půl století, takže si možná řeknete, že přeháníme, ale dobové novinové výstřižky vás přesvědčí o opaku. Zde bychom měli zdůraznit, že nejde o žádné šachové noviny či časopisy, ale o běžný denní tisk, převážně Rudé právo, Československý sport, občas Večerní Prahu.

Šachové hodnocení partií zápasu pochopitelně přenechám povolanějším, ale protože před 50 lety jsem patřil k těm, kteří zápas bedlivě sledovali (a samozřejmě fandili Bobby Fischerovi, na rozdíl od našeho tisku, který nekriticky stranil Borisi Spasskému), dovolím si doplnit zažloutlé výstřižky pár osobními vzpomínkami.

Několik osobních vzpomínek na zápas století

K samotným novinovým výstřižkům: Sám nevím, co mě vedlo k tomu, abych sbíral a schraňoval dokumenty, týkající se zápasu, ale jsem rád, že se tyto výstřižky dochovaly a mohu se o ně podělit. Ani se nechce věřit, že od zápasu uplynulo už půl století.

Lidé fandili Fischerovi, média Spasskému

Československá šachová veřejnost pochopitelně fandila Bobby Fischerovi. Vpád „bratrských armád Varšavské smlouvy“ na naše území v roce 1968 byl tehdy příliš živý a nenávist lidí ke všemu „ruskému“ byla pochopitelná – tím spíš, že u nás tou dobou už probíhala takzvaná „normalizace“ a sovětská okupace byla vydávána za „bratrskou pomoc“ proti kontrarevoluci. V každém sportu se fandilo zásadně „proti Rusákům“, přičemž za „Rusko“ byl běžným člověkem považován celý Sovětský Svaz. Většina Čechů a Slováků (a musím přiznat, že ve svých 18 letech jsem k nim rovněž patřil) si neuvědomovala, že mnohé národy Sovětského Svazu na tom byly hůře než my a jejich lidé s námi sympatizovali.

Naproti tomu československý tisk až nekriticky nadržoval Spasskému a ostře odsuzoval chování amerického šampiona, což ale jenom prohlubovalo mé sympatie k R. J. Fischerovi. Radoval jsem se z každé jeho výhry a nebyl jsem sám: ve svém okolí jsem neznal nikoho, kdo by přál úspěch Borisi Spasskému. Přiznávám, že po letech jsem svůj někdejší pohled přehodnotil. Dlouho trvalo, než mi došlo, že Boris Spasskij byl vlastně velký sympaťák a šachový gentleman, jenž se svým férovým přístupem zasloužil o to, aby se zápas mohl uskutečnit a neskončil kontumací, což mu v SSSR bylo velmi vytýkáno. A naopak: Fischerovo chování před zápasem i v jeho průběhu bylo často na hraně, někdy i za hranou korektnosti. Ale to (nejen) šachisté dobře vědí: výjimeční lidé už takoví bývají a svým chováním platí daň za svou genialitu…

Šachové analýzy u vody i na Václavském náměstí

Na jedné z novinových fotografií jsou zachyceni šachisté u vody, u svých jmen mají jmenovky Fischer a Spasskij, na jiném snímku je dav šachových fandů, natěsnaných před šachovou prodejnou na pražském Václavském náměstí. Tam během zápasu bývala vystavena šachovnice, na níž si návštěvníci mohli prohlédnout pozici aktuálně přerušené partie. K vyhlídkám obou stran se v novinách vyjadřovali naši přední šachisté: Hort, Alster, Opočenský, Jansa, Filip a další. A jak je vidět z fotografie, hodnotili ji i četní šachoví fandové.

Amatérská analýza a dopis mistru Opočenskému

Šachisté (bez ohledu na jejich šachovou sílu) přerušené partie horlivě analyzovali, dohrávali pozice na diagramech a občas se dokonce odvážili polemizovat s názory šachových odborníků uvedených v tisku. Sám si vzpomínám na pozici z přerušené 13. partie (diagram z přerušené pozice je ve výstřižcích zachycen hned dvakrát), kde se mi nezdál názor šachových velmistrů, že černý Fischer má velké vyhlídky na výhru, a troufl jsem si napsat do redakce Čs. sportu samotnému mistru Karlu Opočenskému. Pokud si vzpomínám, můj rozbor přerušené pozice začínal tahy 42.Sxh8 Vxh8 43.Vh4 a po ústupu věže Vh7+ (dál si to po letech už nepamatuji) s tím, že bílý minimálně udrží remízu. Mistr Opočenský mi skutečně odpověděl (čehož si dnes samozřejmě cením víc než kdysi, protože tenkrát jsem ještě nevěděl, že velký „Opo“ se s nějakým „šachovým nýmandem“ jen tak nebaví). Odepsal mi, že velice děkuje za mé analýzy, nemá však bohužel čas se jimi podrobněji zabývat, ale „ví bezpečně, že tah 43.Sxh8 k remíze nevede“. Jistě měl pravdu, Spasskij tah 43.Sxh8 nezahrál a určitě věděl proč.

Co si čtenáři nepřečetli

Čtenáři se z tisku dovídali vše nejen o partiích samotných, názory velmistrů, prognózy a informace ze zákulisí, ale i to, kdo jak oba soupeři trávili čas při volném dni a málem i to, co snídali nebo večeřeli. Jedno tabu se ale žádný novinář nedovolil prolomit. Nikdy se čtenáři nedověděli, že v týmu R. J. Fischera má důležitou roli jeho sekundant Lubomír Kaválek. Ten, coby emigrant, byl pro český tisk „persona non grata“ a v tisku se o něm nesměla objevit jediná zmínka, podobně jako o Luďku Pachmanovi nebo například Martině Navrátilové. Není mi známo, kolik lidí v tehdejší ČSSR vědělo o roli Luboše Kaválka v zápase století, já sám jsem se to dověděl až mnoho let po skončení zápasu.  

Šachový boom a pár vtipů nakonec

Díky Fischerově spanilé jízdě za titulem mistra světa začal obrovský šachový boom už při mezipásmovém turnaji (Fischer vyhrál s 3,5bodovým náskokem) a při zápasech kandidátů. Rozsáhlé komentáře, analýzy a prognózy se objevovaly během Fischerových zápasů s Tajmanovem (6:0), Larsenem (rovněž 6:0 bez jediné remízy) a Petrosjanem (6,5:2,5). Říká se, že Larsen zachránil Tajmanova před Gulagem, protože Tajmanov byl v SSSR podezírán, že zápas prohrál 0:6 schválně. Poslední věta je sice nadsázkou, ale že měl Tajmanov ve své domovině po drtivé prohře problémy, je smutnou skutečností.

Češi jsou národem Švejků, a tak předchozí řádky použiji jako oslí můstek k několika vtipům, které tenkrát kolovaly mezi lidmi a jimiž své vzpomínání zakončím.

„Víte, že Solženicyn má v Gulagu obrovský kázeňský problém?“ ??? „Našli u něj Tajmanovovu knihu Nimcovičova indická.“

„Fischer prý dostal za zápas se Spasským auto.“ „To ale Spasskij taky, Volhu.“ „Fakt, jo???“ „Jo, přeplavat.“

Do Gulagu přijde nový vězeň. „Nevíš, jak dopadl zápas mezi Spasským a Fischerem?“, ptají se ostatní vězni. „Vím, prohrál jsem“.

Luděk Sedlák, pamětník zápasu století