Příklad snobismu

Autoři mají pravděpodobně podobný úmysl, navíc umocněný touhou něco důležitého sdělit veřejnosti. U odborné literatury zvlášť. A proč se vydávají knihy šachové? Autoři chtějí ostatním šachistům ukázat, jak se mají šachy hrát, což je záminka jistě bohulibá. A protože je historie matkou moudrosti (neřekl to už někdo přede mnou), vydávají se i knihy, zkoumající šachovou minulost a její přední i méně známé aktéry. Potud je vše v pořádku.

Jistý problém nastává, když si někteří nakladatelé dělají čáku na to, aby stvořili knihu vskutku vzácnou, drahou, potomky (podle jejich mínění) vyhledávanou a to podle znaků povýtce formálních. Pokud Pražská šachová společnost vydává některé své knihy současně ve formě přístupné každému a kromě toho totéž dílo vázané v kůži na lepším papíře a autorem podepsané v omezeném počtu číslovaných výtisků, nelze nic namítat. Lidé mají rádi svoje hračky. Pokud však se sejde několik šachových nadšenců, jako to učinili nedávno naši slovenští přátelé, a rozhodnou se vydat knihu pod názvem, evokujícím první šachovou publikaci na Slovensku, kterou byla „Prvá slovenská kniha šachová“ z třicátých let minulého století, která vyšla zásluhou několika českých šachistů (Heřmánek, Křepelka, Dedrle...) v Žilině, a která obsahovala články o šachové historii obecně a na Slovensku zvlášť, včetně poučení o teorii a nejlepších slovenských hráčích včetně doprovodu obrazového a výtvarného očekával bych, že svojí „Druhé slovenské knize šachové“ popřejí co největšího rozšíření mezi lidem 64 polí.

Leč nikoliv! Pokud je mi známo, nechali vytisknout pouhých 16 kousků této publikace, jejíž cena není nikterak vyčíslena (aby si ji, byť i stála tisíce, mohl koupit kdokoliv) a rozdali si ji mezi sebou – zkrátka mezi svými – mezi investory.

A teď je tu otázka a to docela legitimní: Jakou cenu má knížka, do které mohou nahlédnout jenom vyvolení? Má vůbec cenu psát o takové knize „recenzi“? Nebo aspoň uveřejnit dostupný list s jejím údajným obsahem? Nevím a jsem na velkých rozpacích. Domnívám se, že ani někteří spoluautoři nemají k oné šestnáctinné své části přístup, a jsou vázání mlčenlivostí o svých vlastních historických výzkumech, či šachových esejích. Vydavatelé ovšem neurčitě slibují, že po čase bude „Druhá slovenská kniha šachová“ dostupná všem v elektronické podobě, ale termín neudávají. Tak si tedy počkáme, zda svůj slib někdy splní a zatím dáváme k dispozici jen tuto svoji (možná chybnou, možná provokativní) úvahu.