Muzikál‌ ‌Šachy‌ ‌a‌ ‌jeho‌ ‌doba‌

Už jsme na novoborských stránkách několikrát kriticky rozebírali, jak šachy a šachisté pronikli do světa umění. A především, jak byli šachy a šachisté ukazováni. 

Nízkonákladový film Tah pěšcem (Pawn Sacrifice, 2014) (https://www.nss.cz/tah-pescem,-film-o-robertu-fischerovi) o zápase století Spasskij – Fischer v Reykjavíku v roce 1972 se „šachově“ nepovedl. 

Stručný román rakouského spisovatele Thomas Glavinice Láska Karla Haffnera k remízám (https://www.nss.cz/carl-a-thomas-milovali-remizy) o zápase Laskera a Schlechtera roce 1910 byl shledán (nejen) ze šachového hlediska bezchybný. Autor a překladatel si dali práci, aby šachové události – partie a řeči o nich – byly smysluplné a bezchybné. 

Nedávný mimořádně úspěšný (především u nešachistů) retro seriál Netflixu Dámský gambit (https://www.nss.cz/damsky-gambit,-varianta-netflix-sachova-recenze-serialu,-ktery-se-prave-stava-globalnim-hitem) měl šachové události, posunování dřívek na šachovnici a řeči okolo šachů ošetřeny na „nejvyšší úrovni“, protože dohled zajišťovali Bruce Pandolfini a Gary Kasparov.

Zbývá se poohlédnout, zda a jak šachy a šachisté pronikli do světa hudby…

V květnu 1986, měl v Londýně po několika odkladech premiéru nedočkavě očekávaný muzikál Chess. Jak název napovídá, šachy v něm hrají důležitou, avšak nikoliv hlavní roli.

Nejdříve se seznamme s autory. Libreto napsal Tim Rice, slavný autor libret k rockové opeře Jesus Christ Superstar a muzikálu Evita. Hudbu složili Benny Andersson a Björn Ulvaeus; tedy pánská polovina slavné švédské skupiny ABBA. S takovým autorským zázemím mají jistě Šachy celosvětový úspěch zajištěn, řeklo by se. Jenže ono to tak nebylo. 

Poznámka: Možná jste si všimli, že se ABBA po čtyřicetileté (!) pauze vrací – se sloganem ABBA is back! – a uspořádá holografické koncerty – co to znamená, netuším, a vydá také nové album. Fanoušci jsou nadšeni, protože, jak praví parafráze slavného výroku Sigmunda Freuda: „Každý poslouchal ABBU, a kdo tvrdí, že ne, tak ji poslouchá dodnes“. Popřejme Agnetě, Anni-Frídě, Björnovi a Bennymu, ať se jim návrat pod reflektory typu Super Trouper vydaří. I když už to nebude ABBA, ale spíše ABBAck…   

Vraťme se však k muzikálu. Zatímco v Londýně v roce 1986 se dalo hovořit o komerčním i uměleckém úspěchu, tak na newyorské Broadwayi Šachy naprosto pohořeli a staly se jedním z největších propadáků v muzikálových dějinách. A v zemích tzv. socialistického táboru, tedy i v Československu, byla existence tohoto muzikálu pečlivě tajena. 

Byl to tehdy v osmdesátých letech velký paradox. Skupina ABBA byla v celém socialistickém táboře v letech 1976 až 1981 velmi populární. Supraphon a Opus vydávaly všechny jejich řadové desky v původních obalech i s texty. (Nikomu jinému z kapitalistické ciziny se to tenkrát nepodařilo.) V polské televizi natočila ABBA velkolepý recitál a prodeje jejich elpíček v Sovětském svazu byly závratné. Když ABBA na jaře 1982 definitivně po třech letech neshod (oba manželské páry se rozváděly a únava z nekonečných turné byla enormní) ukončila jakoukoliv činnost, tak to byla skoro taková pohroma, jako když se o dvanáct let dříve rozpadly The Beatles. Oba pánové z ABBY, klávesista Andersson a kytarista Ulvaeus však v té době byli na vrcholku tvůrčích sil. A náhle neměli do čeho píchnout. Nabídka britských muzikálových promotérů na „nějaký muzikál s kvalitním libretem“ je jistě potěšila a tuto novou výzvu oba švédští hitmejkři radostně přijali. Muzikál se stručným a jednoznačným názvem Chess byl dokončen v roce 1984 a před vánocemi vyšla jeho verze na dvojitém LP. K pódiovému provedení došlo o rok a půl později v Londýně. 

Pamatuji si, jak v časopise Melodie byla (asi) v roce 1984 uveřejněna noticka (pravděpodobně rubrika Krátce ze světa), že pánové z bývalé ABBY složili hudbu k muzikálu Šachy, což mne jako fanouška ABBY a šachistu velmi zaujalo. A očekával jsem, že se postupně o tomto nepochybně zásadní kulturním počinu dozvím nějaké podrobnosti. Avšak skrze železnou oponu a bdělou cenzuru ke mně nic neproniklo. A po roce 1989 nastaly jiné starosti, než poslouchat nějaký zapomenutý muzikál… 

Co je na Šachách tak protisocialistického? Vždyť je to jen hra, navíc v socialistických státech a v SSSR především velmi podporovaná… Jenže muzikál Šachy je především o politických poměrech na konci studené války. Autor libreta Tim Rice se nikdy politice nevyhýbal, ostatně jak Evita, tak i Jesus Christ Superstar jsou politická dramata, tedy když si odmyslíme v prvním případě romantický a v druhém teologický „balast“. 

Riceovy Šachy nejsou o nějaké konkrétní partii hrané živými figurami, kdy na začátku bílý pěšec dojde z e2 na e4 a zapěje sopránem árii v e-moll, a pak černý pěšec popojde z c7 na c5 a zazpívá barytonem nějakou tklivou sicilskou lidovou píseň a při tahu 3. … c5xd4 slyšíme srdceryvný duet obou zápasících pěšců. Riceovy Šachy jsou o dvou zápasech o titul mistra světa v šachu. Ten první se odehrává v italskému lázeňském městě Merano, a ten navazující v thajském Bangkoku. Pamětník zápasů o mistra světa mezi Anatolijem Karpovem a Viktorem Korčným (roky 1978 a 1981) už asi tuší, kde je to politické čertovo kopýtko skryto. Tim Rice při psaní libreta sesbíral spoustu tehdy aktuálních politických a šachových událostí, klepů, příhod, dezinformací, historek a povídaček. Všechno to naházel do mixéru, přidal lásku, rozchody, nevěru, lásku až za hrob, zradu, agenty KGB, agenty CIA, podlou zradu, čestného rozhodčího, alpskou hospodu s trdlujícími Tyroláky, tržiště v Bangkoku, dotěrného novináře a všechno to rozmašíroval, a pak z toho uhnětl libreto, které bylo shledáno jako skvělé a předáno Bennymu a Björnovi, ať se švédští hoši snaží. 

Jako hudební analfabet, který sice rozezná harfu od tanga, ale tam jeho vědomosti končí, nemám odvahu hudební složku muzikálu kritizovat. Mohu jen říci, že se mi líbí – ostatně jako celá ABBA, skladatelé sice přistoupili na určitá muzikálová klišé, ale některé písničky se jim povedli, a kdyby ABBA v té době ještě fungovala, tak by byli velkými hity. 

Věnujme se libretu a tedy příběhu. A příběh Šachů se tehdejší socialistické cenzuře musel nelíbit, protože je především o politice.  

(Následující seznam mohou pamětníci přeskočit.) Než se podíváme, co všechno se v Šachách odehrává, připomeňme si skutečnou šachovou historii, kterou Tim Rice vhodil do svého mixéru.

• V roce 1972 poráží Robert Fischer v „zápase století“ v Reykjavíku Borise Spasského a stává se prvním poválečným nesovětským mistrem světa.

• V roce 1975 Fischera vyzve Anatolij Karpov. Jenže Fischer, který od Reykjavíku nesehrál jedinou vážnou partii, si klade takové finanční a provozní podmínky (hrát se bude neomezeně dlouho, a mistrem světa se stane ten, kdo vyhraje šest partií), které FIDE nepřijme. Fischer k zápasu nenastoupí a titul mistra světa se vrací do Sovětského svazu.

• V roce 1978 Karpova vyzve Viktor Korčnoj. Ten však už dva roky není sovětským šachistou, ale zrádným emigrantem, který, kudy chodí a kudy tahá figurkami, špiní svou bývalou sovětskou vlast. Zápas (neomezeně dlouhý, mistrem světa se stane ten, kdo vyhraje šest partií, neboť takové jsou nové FIDE regule – Robert Fischer může jen klít a bušit pěstí do zdi) se odehraje v exotickém filipínském městě Baguio. Korčnoj postupně v turnaji kandidátů porazil tehdejší sovětskou elitu: Petrosjana, Polugajevského a Spasského. To sovětské činitele, šachové i politické uvede do stavu plné pohotovosti. V zápase Karpov-Korčnoj, 1978, nakonec po mnoha nešachových příhodách (např. barva jogurtu měla Karpovovi naznačit, zda má táhnout koněm, nebo věží…) Anatolij Karpov o fous vítězí 6:5 a titul obhajuje.

• V roce 1981 Karpova vyzve opět Viktor Korčnoj. Tentokrát se hraje v Evropě, v italsko-tyrolském lázeňském městě Merano. Tento zápas byl pro Karpova mnohem jednodušší, vítězí 6:2 a titul jentaktak obhajuje. 

• V dalším cyklu už Korčnoj turnaj kandidátů nevyhraje, protože ho v nedokončeném zápase s Karpovem v roce 1984 nahradil Gary Kasparov.

Teď, když jsme si zopakovali historická fakta, můžeme konečně prolistovat libreto Šachů, jak ho zpracoval mixér Tima Riceho. Snadno nahlédneme, že nejdůležitější v něm je politika a politické intriky, těsně následovány láskou, žárlivostí, nevěrou a milostnými intrikami a teprve daleko za nimi klopýtají šachy jako hra. 

Zápas o titul šachového mistra světa se odehraje v italsko-tyrolském městě Merano. Tam přijíždí americký velmistr Frederick Trumper a jeho sekundantka a milenka Florence Vassy. Hlídá je agent CIA Walter DeCourcey. Křehká a sympatická Florence je sice americká občanka, avšak původem z Maďarska, odkud musela prchnout poté, co v nezdařeném maďarském povstání v roce 1956 padla její matka a ztratil se její otec. Trumper je nevyzpytatelný a nesnášenlivý podivín, skutečné enfant terrible světového šachu. Není divu, že nenávidí svého sovětského soupeře Anatolije Sergejevského. Florence a agent Walter se snaží jeho hněv a zlobu mírnit. Jenže Trumper na úvodní tiskové konferenci svého sovětského soupeře hrubě uráží a pohádá se nejen s ním, ale i s novináři a s Florence.

Sovětská delegace takový průběh tiskovky uvítala a agent KGB Alexandr Molokov vymyslí záludný plán. Nařídí Anatoliji Sergejevskému, aby „působením“ na Florence získal pro sebe nějaké výhody. Šance na úspěch takové špionážní akce je veliká, protože Anatolij je pohledný mladý muž a Florence je aktuálně citově rozhašená. Anatolij tuto nabídku odmítne jako nečestnou a nesportovní. Tolik na úvod. A nyní už se hraje první partie zápasu…

Partie se Trumperovi nepovede, a tak ji zakončí smetením figur ze stolu. To znechutí rozhodčího, který tento nesportovní čin odsoudí v krátké rockové árii. Dojde na ostrou výměnu názorů všech se všemi (emocemi naplněný kvartet). Američané tvrdí, že Trumper byl ke smetení figur vyprovokován chováním sovětské delegace. Sověti konstatují, že Trumper je magor.

Agent Molokov si vezme Florence stranou a přemluví ji k setkání s Anatolijem Sergejevským v typické tyrolské hospodě. Při tomto setkání předvede Tim Rice, že umí německy a Benny a Björn, že jsou schopni napsat písničku s tyrolským jódlováním. Jakmile je jódlování ukončeno, zjistí Florence a Anatolij, že jsou si sympatičtí. Jenže pak vlítne do hospody někým (pravděpodobně to byl Molokov…) dobře informovaný Trumper. Vyčte Florence, že se paktuje s nepřítelem, který v roce 1956 zničil její zem a způsobil, že je její otec nezvěstný. Běsnění Trumperovo ukončuje Florence baladickou árií, kde oznamuje, že s ním končí. 

V následující scéně v Trumperově hotelovém pokoji nám Trumper vyzpívá zážitky ze svého nešťastného dětství, a poté pošle hotelového poslíčka s dopisem za rozhodčím zápasu. V dopise je jen jedna věta. „Odstupuji ze zápasu.“ Mistrem světa se stává Anatolij Sergejevskij.

Tady by bylo možné první dějství ukončit, ale Tim Rice nás překvapí. Anatolij přichází s Florence a agentem Walterem na americkou ambasádu a požádá o politický azyl. Musí vyplnit imigrační dotazník, to mu způsobí potíže, protože je nucen uvést, že má doma (přesněji: v bývalém doma) ženu a tři děti. Tato informace agenta Waltera překvapí a Florence šokuje. Nicméně pódium si pro sebe uzmou pracovníci z imigračního oddělení a v žertovném čísle si při tanci postěžují, že berlínská zeď nefunguje, že se slavnými imigranty je těžké pořízení, že je jich nějak moc, a každý vyžaduje nějaké extrabuřty.

Před přestávkou nám ještě Anatolij zazpívá, že je rozpolcený mezi láskou k Florence a láskou k domovině. Tím první jednání skončí.

Druhé jednání nás posune o tři roky dopředu a do Bangkoku. (Tady si mixér Tima Riceho zjevně popletl thajský Bangkok a filipínské Baguio.) Připravuje se další zápas o titul šachovém mistra světa. Spojené státy bude reprezentovat Anatolij Sergejevskij, který přicestoval se svou sekundantkou a milenkou Florence Vassay. Sovětský svaz do zápasu vyslal novou hvězdu, jmenuje se Leonid Viigand (sic!), který je přezdíván Sovětská mašina, a kterého nic než šachy nezajímá – typický fachidiot. V Bangkoku je i Trumper, který bude zápas komentovat pro prestižní americkou televizní stanici. Nechybí pochopitelně i „hlídací“ agenti Walter a Molokov.

Pokud se vám dosud zdál děj muzikálu alespoň občas přehledný, tak se připravte na to, že přituhne, protože se intriky a milostná vzplanutí začnou přes sebe vršit… 

Florence varuje Anatolije, že si musí dát při zápase pozor na sovětskou delegaci. Oba se ujistí o vzájemné lásce, která bude trvat, i kdyby do Bangkoku přijela Anatolije sovětská manželka Světlana.

Agent Walter kuje s Trumperem pikle proti Anatolijovi. Trumper při televizním interview Sergejevskému  ukáže záběry jeho ženy Světlany, jak na bangkockém letišti vystupuje z letadla. Ponížený Anatolij prchne ze studia.  

Světlanu do Thajska povolal agent KGB Molokov. Jeho plán je jednoduchý: Světlana svého zrádného manžela jistě snadno přesvědčí, aby v zápase s Viigandem prohrál. Světlana však Anatolije nepřesvědčí. Následně agent CIA Walter přesvědčuje Florence, aby Anatolije přesvědčila, že je třeba zápas prohrát, protože jen tak bude ze sovětské věznice propuštěn její otec. (Připomínka: to je ten maďarský otec Florence, který se ztratil v roce 1956 při maďarském povstání.) Florence však Walterovi neuvěří. Následně Trumper přesvědčuje Florence, aby se k němu vrátila. Ta odmítá a setká se se Světlanou. Obě ženy se spřátelí a přesvědčují se navzájem, že s Anatolijem nemůže žít ani jedna z nich. Frederick přesvědčuje Anatolije, že mu bude v zápase užitečným sekundantem. Anatolij mu však nevěří, ale Trumper přísahá, že mu jde opravdu jen o šachy, žádná osobní zášť v tom není! Na důkaz ukáže Trumper Anatolijovi bezvadnou fintu, kterou Viigand nezná a která Anatolijovi zařídí výhru v zápase.

Ze zápasu se na jevišti předvede jen koncovka z poslední partie. Stav je 5:5. Koncovku Anatolij vyhraje a obhájí titul. Když všichni po závěrečném ceremoniálu odejdou a na scéně zůstane jen Anatolij, přijde za ním Florence. V srdce trhajícím duetu Anatolij přesvědčuje Florence, aby s ním zůstala, kdežto Florence přesvědčuje Anatolije, aby se vrátil k ženě a dětem. Jak se Anatolij rozhodne, není jasné a zdá se, že muzikál má otevřený konec. 

Avšak po velkém finále přichází ještě dodatek: Agent Walter vyhledá Florence se zprávou, že Anatolij se vrací do Sovětského svazu. A proto bude její otec propuštěn z vězení. Nicméně tuto skvělou zvěst vzápětí Walter koriguje informací, že nikdo neví, zda je Florenčin otec naživu. Florence pochopí, že byla zneužita ve špinavé politické hře, zhroutí se, a když ji vzkřísí, tak pokorně v závěrečných úderných verších přijímá svou samotu. 

Co říci závěrem? Na rozdíl od filmu Tah pěšcem a seriálu Dámský gambit není třeba, aby autoři, choreografové, tanečníci, herci, zpěváci a sbor nějak úpěnlivě dodržovali šachová pravidla, protože z hlediště na šachovnici nedohlédnete. Proto je šachový recenzent takřka zbytečný. Veškeré události kolem standardního šachového provozu (tj. především organizování a realizace zápasů o titul mistra světa) jsou natolik idealizovány, že nemá cenu to nějak hodnotit. Co však můžeme zhodnotit je kvalita Riceova mixéru, který skutečnost semlel do opravdu pestrobarevné matlaniny. Je na každém, aby si vyřešil záhadu, kde je v muzikálu ukryt Anatolij Karpov, Robert Fischer, Luboš Kaválek, Viktor Korčnoj, Miroslav Filip, Gennadij Sosonko, Raoul Wallenberg, James Bond, Karel Gott, Vladimir Putin atd. 

Muzikál Šachy měl smůlu, protože byl nešťastně načasován. Autoři ho tvořili v době, kdy vrcholila tzv. druhá studená válka, avšak uveden byl a na cestu po muzikálových pódiích celého světa se vydal za sovětské přestavby, kdy Sovětský svaz už nebyl pro Západ ukrutným nepřítelem, ale bývalým nepřítelem, s nímž je možné se kamarádit. 

Šachy v USA skončily naprostým fiaskem, protože uvedení na Broadwayi v roce 1988 doznalo zásadních zásahů do libreta. (Zde bylo popsáno původní Riceho londýnské libreto.) Američtí producenti (asi správně) pochopili, že děj a zápletky by mohly být pro průměrného amerického diváka příliš komplikované, navíc studená válka už je daleko za námi, a proto je třeba politiku z muzikálu buď vyhodit, nebo alespoň nějak aktualizovat. Výsledkem byl nepřehledný paskvil, který při premiéře publikum mohutně vybučelo. 

Nicméně muzikál je uváděn dodnes, pravděpodobně jako milé politické retro. Na podzim 2020 měl premiéru v Moskvě za účasti Anatolije Karpova. Zda to i v Moskvě bylo milé retro, netuším, ale obávám se, že to byla spíše politická proklamace. V České republice mohlo Šachy (s českým libretem) shlédnout několik stovek diváků v Liberci v roce 2002 až 2003, kdy muzikál nastudovali místní profesionálové s ochotníky. Odehráno bylo 14 představení. Jestlipak ho někdo ze čtenářů viděl?