Hra o pravdu - Jaroslav Kuťák - Šachová povídka

Když se sešli v bytě bílého, šachovnice už stála připravená na kuchyňském stole.

Černý se ušklíbl.

„Ty chceš se mnou hrát šachy, brácho? Vždyť je pořádně neumíš.“

Já vím, ale už bych rád dořešil náš vztah.“

„Žádnej vztah nemáme. Okrádal jsi staré dementní rodiče a tím pádem i mě a mou rodinu. Skončil jsem s tebou.“

„Nikoho jsem neokrádal. Táta mi občas přidal peníze, abych nemusel chodit do práce, což nešlo, když jsem za rodiči musel čtyřikrát denně jezdit. Nesnesli by doma cizího ošetřovatele, měli dva syny, tak požádali aspoň mě, když ty jsi na ně nikdy neměl pořádně čas.“

„Dával jsem jim peníze,“ bránil se černý.

„Peněz měli dost. Peníze nepotřebovali. Potřebovali pusu, pohlazení, ohřát jídlo, zvednout z postele, vyprat a převléct povlečení, maminka převléct plínky. A na tohle ty ses vysral. Položit na stůl peníze není projevem lásky. Možná v bordelu, ale ne doma u starých rodičů těsně před smrtí.“

„Můžeš si žvanit, co chceš, ale pro mě už nejsi brácha. Nevěřím ti.“

„ Vždycky jsi byl bezcitnej blbec, Pavle.“

„A na co ty šachy, Slavomíre?“

„Zahrajeme si. Kdo vyhraje, měl pravdu. Já, že jsem je neokradl, nebo ty, že jsem je okrádal.“

„ Dobře. Jaký mám?“

„Vyber si.“

„Klidně černý. Ty to neumíš. Nech si bílý, maminčinej miláčku.“

Partie trvala asi půl hodiny, pak se na podlahu sypaly figurky a ozval se výstřel.

Kriminálka dorazila o další půlhodinu později. Spolu s ní se svezl i soukromý detektiv Karel Schwarz se svou přítelkyní a kolegyní Marií. Tvořili dobře známou hradeckou dvojici, jednak proto, že se jim dařilo řešit kriminální případy ve městě a jeho okolí. A pak také proto, že Marie byla výjimečně krásná dlouhonohá blondýna, dcera českých emigrantů po osmašedesátém. Za velkou louží si prošla výcvikem u speciálních jednotek a byla schopná kriminalistka a policistka, určitě také bojovnice. I teď je kamarád z kriminálky vyzval, abys ním jeli na místo činu.

„Vezmi s sebou Marii, Karle. Dva bratři hráli šachy a jeden se u toho zastřelil. Marie šachům rozumí jako málokdo. Třeba nám to k něčemu bude.“

„Československá armádní pistole, vzor 82,“ řekla Marie, sotva uviděla zbraň, ležící na zemi mezi rozházenými bílými figurkami. „Ráže 7,65. Měli jste v rodině důstojníka?“ Otočila se k šedesátiletému muži, stojícímu za černými figurkami. Sklouzla na ně pohledem.

„Ano, tátu. Tohle musela být jeho pistole. Bratr ji vyluxoval jako všechno doma, když už rodiče netušili, která bije.“

„Vy jste za nimi nejezdil?“ zeptal se Karel.

 „Jasně že jo.“

„A oni si na bratra nepostěžovali?“

„Ne. Byl to jejich miláček.“

„Co se tady vlastně stalo?“ pokračovala Marie.

„Zahráli jsme si o pravdu.“

„O jakou pravdu?“

„Přísahal, že je neokrádal. Ale já jsem mu nevěřil. Přece by nedali všechno jen jemu a mojí rodině nic.“

„Taky jste o ně pečoval?“

„Dával jsem jim peníze.“

„Peníze nejsou láska,“ namítla Marie.

„Slavomír to taky tvrdil.“

„Ten mercedes před domem patří jemu?“

„Nene, ten je můj.“

„Máte se špatně?“

„Mám se naštěstí dobře, protože už dvacet let podnikám.“

„Nač byste potřeboval peníze rodičů?“

„Jde o princip.“

„Aha. A co se tady vlastně stalo?“

„Slavomír prohrával, tak shodil figurky a pak se zastřelil. Prohra by znamenala, že jsem měl pravdu já.“

Marie ukázala na hráče černými a řekla uniformovaným policistům: „Zatkněte ho, pánové. Je to vrah.“

„Cože?!“ zařval Pavel.

„B9lý má vyvinuté všechny figury a dostal vašeho krále do matové sítě. To, že jste shodil jeho figury, co stály na první a druhé řadě, mi nezabránilo přečíst pozici. To vy jste partii prohrál, pane, a psychicky jste to neunesl. A dobře to víte! Proto jste ho zastřelil zbraní, kterou jste našel v rodičovském bytě!“

„Marie, jsi si jistá?“ otázal se Karel Schwarz. „Pak bychom tu měli bratrovraždu. Docela neobvyklé.“

„Stoprocentně. A forenzní to ještě potvrdí. Udělejte, prosím i fotografie pozice na šachovnici!“

Jaroslav Kuťák (*1956) je spisovatel a překladatel, bývalý rekreační fotbalista a šachista, profesionální trenér golfu, míval rád kubánské  doutníky, staré víno a staré pohlednice. Žije v Hradci Králové.

Studoval filozofii a germanistiku na Humboldtově univerzitě v Berlíně a poté prošel mnoha různými zaměstnáními - televizní redaktor, dělník, správce fotbalového stadionu, správce webu, majitel cukrárny, šerif ve westernovém městě pro děti.

Pro dnes již zaniklé nakladatelství IŽ napsal sto westernů pod pseudonymem N. C. Marshal, přeložil 500 sešitů včetně Perryho Rhodana, vytvořil na 500 povídek a vydal více než dvacet knih v hard coveru.
Na stará kolena vystudoval FTVS, aby se stal profesionálním trenérem golfu a poslední dobou se věnuje golfové osvětě. Napsal 20 detektivních románů z prostředí různých českých golfových hřišť, celkem pak více než 150 detektivních příběhů.
Získal mimo jiné tři ceny Havrana za nejlepší krimipovídku roku a cenu za nejlepší detektivní román roku (Území trestu) v roce 2001. Povídky příležitostně  publikuje také v Německu a Japonsku.