Kempelen byl velmi vzdělaný člověk a schopný technik, který pocházel z rodiny vysokého státního úředníka. Díky tomu se pohyboval na císařském dvoře a zastával významné funkce - Marie Terezie ho například jmenovala ředitelem všech uherských solných dolů, jež posléze zmodernizoval. Věnoval se také stavitelství a hydraulice. Jeho opravdovou vášní však byly vynálezy různého druhu. Zhotovil třeba ruční tiskařský stroj pro nevidomé a pokoušel se sestrojit zařízení, které by napodobovalo lidskou řeč.
Možná by byl Kempelen jen jedním z mnoha vynálezců své doby a možná by si ho všimnul nějaký historik a napsal by o něm pár řádků, kdyby neměl v sobě odvahu šarlatána, který se nebude bát i samotné císařovny. Odvaha se někdy potkává s drzostí a ta zase s genialitou. Předstoupit před císařovnu a nabídnout jí iluzi století bylo jako otevřít brány nesmrtelnosti.
V roce 1771 představil na zámku Schönbrunn před zraky Marie Terezie
svůj slavný šachový automat. Jednalo se o dřevěnou skříň se šachovou
deskou a torzem muže v tureckém oděvu, jenž představoval uměle
vytvořeného protihráče. Exotický zjev figuríny vtiskl přístroji
přezdívku Turek. K údivu panovnice a dvořanů vůbec nebylo jednoduché ho
porazit.
Český národ miluje Járu Cimrmana, nebo Josefa Švejka a
slovenský národ může být hrdý na Wolfganga von Kempelena. Kdybych měl
dát dohromady to nejlepší z Cimrmana a Švejka, viděl bych Kempelena. Už
se nikdo nedozví, jak se musel bavit tím, že napálil samotnou císařovnu.
Ty okamžiky musely stát za to.
O šachový automat byl přirozeně
veliký zájem, avšak Kempelen se nijak neměl k tomu, aby s ním objížděl
zámky a vyzýval šlechtice k náročným partiím. Naopak se neustále
vymlouval, že je stroj zrovna porouchaný a oprava si vyžádá hodně času.
Až mu v roce 1781 císař Josef II. přímo nakázal, aby dal stroj opět
dohromady a přijel s ním do Vídně. Chtěl se s ním totiž pochlubit
návštěvě z Ruska.
Ruský velkovévoda Pavel byl Turkem tak nadšen,
že Kempelenovi rovnou zorganizoval turné po Francii a Anglii. Vynálezce
z toho neměl žádnou radost, ale podrobil se přání mocnějších. Díky tomu
si se šachovým automatem zahrál i francouzský vůdce Napoleon a nabídce
partie neodolal ani Benjamin Franklin, který toho času působil v Paříži
jako americký velvyslanec. V té době se také ukázalo, že Turek není
neporazitelný; na šachové velmistry nestačil.
Kempelen si
tajemství výroby nechával pro sebe, ale zvědavým divákům rád předváděl,
jak Turek vypadá uvnitř. V jedné části bylo vidět složitý mechanismus
plný převodů a ozubených kol, jaká vídáme v hodinách. Druhá část byla až
na několik součástek téměř prázdná.
Pokud Turkova figurína svým
tahem ohrozila dámu, dvakrát pokývla hlavou. Dala-li šach králi, pokývla
třikrát. Jestliže protihráč učinil tah v rozporu s pravidly, Turek
vrátil figurku zpět a táhl sám, a soupeře tak potrestal ztrátou tahu.
Bylo zřejmé, že ho nelze nijak obelstít.
Vnitřek zařízení byl
velmi komplikovaný, protože bylo nutné svést pozorovatele na špatnou
stopu. Když se otevřela levá část skříňky, bylo vidět mnoho převodů a ozubených
kol, podobně jako v hodinovém stroji. Pokud byla otevřena i zadní
dvířka skříně, bylo vidět skrz celý stroj. Druhá část skříně již
neobsahovala žádná soustrojí – místo toho tam byla červená poduška, několik odstranitelných součástí a mosazná konstrukce.
Také tato část dovolovala ničím nerušený pohled skrze stroj. Pod oděvem
modelu Turka byla skrytá další dvoje dvířka. Po jejich otevření se opět
naskýtal podobný volný pohled na různá soukolí napříč strojem. Při
předvádění bylo možné pro udržení iluze otevřít kterákoliv dvířka.
Soustrojí
viditelné na levé straně zařízení ani zásuvka, která ukrývala sadu
šachových figur, se však nerozprostíraly až do zadní části skříně –
končily asi v jedné třetině. Bylo zde umístěno pojízdné sedadlo, které
umožňovalo člověku ukrytému uvnitř se pohybovat z místa na místo, a tak
se vyhnout zpozorování při otevírání různých dvířek.
Interiér obsahoval také dírkovaný panel spojený se sadou pák fungujících na principu pantografu,
které ovládaly levou paži modelu. Kovové ukazovátko pantografu se
pohybovalo nad vnitřní šachovnicí a současně pohybovalo paží Turka nad
šachovnicí na skříni. Rozsah pohybu byl dostatečný na to, aby umožňoval
ukrytému člověku pohybovat s paží nahoru a dolů, přičemž otáčením páky
se otvírala a zavírala Turkova dlaň, díky čemuž mohl uchopit šachovou
figuru. Aby ukrytý člověk na tuto manipulaci ve skříni viděl, měl
k dispozici obyčejnou svíčku, kvůli níž byl systém opatřen ventilací.
Jiné části soustrojí měly za úkol dělat v průběhu Turkova tahu zvuky
typické pro hodinové soukolí, čímž dále zvyšovaly iluzi, že jde o práci
stroje. Další části pak Turkovi umožňovaly používat různé mimické výrazy. Poté,
co Turka do svého vlastnictví získal Mälzel, nechal k němu přidělat
hlasový aparát, který stroji umožňoval v průběhu partie zvolat „Échec!“ (francouzsky „šach“).
Obsluha
ukrytá ve stroji měla k dispozici také nástroj pro dorozumívání
s člověkem, který představení uváděl. Na vnitřní a vnější straně skříně
byly naproti sobě umístěné dva mosazné kotouče opatřené čísly. Pomocí tyče bylo možné kotouče nastavit na určité číslo, což umožňovalo kódovanou komunikaci.
Říká se, že tajemství "Turka" bylo jednou málem prozrazeno. To když někdo v místnosti vykřil " Hoří" a snad jen hříčka osudu zachránila toto tajemství před prozrazením. Šachista, který byl ukryt v " Turkovi " nezpanikařil a neutekl, tím se neprozradil a příběh o geniální iluzi a nebo podvodu století mohl pokračovat.
Po Kempelenově smrti Turka
od pozůstalých koupil bavorský hudebník Johann Mälzel a sklízel s ním
úspěchy v západní Evropě i ve Spojených státech. Zde také stroj zakotvil
už natrvalo. Když jeho majitel zemřel, skončil v muzeu. Do dnešních dnů
se bohužel nedochoval, protože ho roku 1854 zničil požár.
Teprve
po této nešťastné události se v tisku objevilo vysvětlení, na jakém
principu slavný šachový automat vlastně fungoval. Mnoho diváků to
ostatně tušilo už dávno. Ve skříni tajně seděl skrčený šachista, který
hru ovládal bravurně až geniálně, a zespodu hýbal figurkami s pomocí
magnetů.
Byl to tedy podvod, avšak důmyslně propracovaný. Šachista
schovaný v automatu rozhodně neměl jednoduchou práci, protože kromě
figurek musel zároveň ovládat Turkovu gestikulaci a vše vykonávat za
světla obyčejné svíčky. Automat později inspiroval řadu uměleckých děl a
obohatil německý jazyk o ustálené spojení einen Türken bauen ("postavit
Turka"), jenž je synonymem pro sloveso "mystifikovat".
...hmmm... - ty okamžiky museli stát za to...
Po Kempelenovi "zdědili" automat další iluzioniste, ale nakonec skončil v muzeu a shořel při požáru muzea... Původní šachovnice ale zůstala zachována... Využili ji američtí iluzioniste, když v roce 1980 na počest Kempelena vytvořili stroj s designem původního, ale šlo o skutečný šachový automat... což bylo možné až v éře počítačů (i když stroj schopný hrát některé šachové koncovky byl sestrojen už na začátku 20.stoleti, to však bylo velmi omezené). Tak se kruh uzavřel, a dnes počítače běžné porazeji i Mistra světa v šachu...
Kempelenův automat byl inspirací i k jednomu dílu francouzského seriálu Slavné útěky. Tento seriál dávala Česká televize.
Mám dojem, že ten díl se jmenoval - Hráč v šachy. Zajímavé je, že recenzentům na ČSFD se vybavuje právě tento díl seriálu. Matně si na něj vzpomínám i já.
Na IMDB se dá najít chabá stopa. Ale obrázek Turka tam je !