Český šachový žebříček: mezi rošádami a osobními rošády

 Ale když se podíváme blíž, zjistíme, že situace na čele žebříčku je pěkně zamotaná.

Radost českým fanouškům dělá určitě Van (Nguyen Thai Dai Van), který vyhrál Challengers skupinu ve Wijk aan Zee a příští rok si zahraje hlavní turnaj. Díky svým výhrám předběhl Davida Navaru, naši dlouholetou šachovou ikonu, a posunul se na špici s ratingem 2677. Není to poprvé, co si ti dva prohodili pořadí, ale teď už se rozestup prohlubuje a Davidovi se v poslední době partie hůř vyhrávají. Možná soupeři vymysleli lepší taktiku, možná ztratil moment překvapení — každopádně remízy naskakují rychleji, než by fanoušci chtěli.

A co zbytek české elity? Viktor Láznička už šachy aktivně nehraje, což je škoda. Peter Michalík? Ten by se sice mohl pochlubit nejedním vítězstvím, ale momentálně je na „černé listině“ české reprezentace. Ironií osudu na ní kdysi figuroval i Zbyněk Hráček, který je teď — prosím pěkně — kapitánem naší reprezentace. Když člověk hledá důkaz, že i v šachu se může vše otočit, tady ho má černé na bílém.

Jan Krejčí ani Jan Bernášek se už prý ke stolu tak často neposadí, Štěpán Žilka zase spadl hluboko pod své někdejší Elo maximum přes 2600. Podobně to vypadá i u zkušených borců, jako jsou Vlastík Babula, Tomáš Oral nebo Jirka Štoček — hrají, ale spíš „když je chuť a čas“. Zajímavou otázkou tak zůstává, kdo vlastně zůstává reálně aktivní. Podle všeho Jan Vykouk (momentálně třináctý v žebříčku) už také ztratil dřívější tah na branku. Jistou výjimkou může být Václav Finěk, ročník 2010, který už má titul IM a rating 2480. Pokud hledáme budoucí oporu reprezentace, tady by to mohlo zacinkat.

Přestože máme pořád dost silných hráčů, některé osobní spory, uražené ego a neoficiálně „zakázaná“ kritika prý brání tomu, aby se sestavila opravdu jednotná a silná reprezentace. Není to jen o rázných tazích na šachovnici, ale i o tazích v zákulisí. Jakmile se kombinují dlouhé paměti se zapomenutými křivdami, je kolikrát jednodušší jít vlastní cestou, než se o něčem složitě domlouvat.

A tak zatímco Van sbírá body a David se drží statečně na dohled, zbytek top dvacítky je trochu zapadaný prachem poloaktivity a osobních rozhodnutí. Co s tím? 

Aktuální český žebříček FIDE

Když české naděje blednou vedle světové konkurence

Možná to zvenku vypadá, že český šach má stále co nabídnout — někde se hraje extraliga, jinde se pořádají turnaje, a sem tam se objeví nová jména s nálepkou „velká naděje“. Jenže jakmile srovnáme síly s celosvětovou špičkou, výsledek mnohdy není pro našince zrovna lichotivý. Své o tom vypovídá i skupina Challengers na probíhajícím Prague International Chess Festivalu.

Podívejme se na stav po 5 kolech:

A z pohledu českých hráčů? Richard Stalmach (IM) i Jáchym Němec (FM) sice oba mají 2 body, ale pořád to na boj o přední místa nestačí. Václav Finěk (IM) se krčí s 1,5 bodem na děleném posledním místě, což jistě není start podle představ.

I tohle bohužel ilustruje celkový obraz českého šachu. Když se rozhlédneme po domácí scéně, často se mluví o podpoře mládeže, velkých plánech, nových projektech — ale když dojde na lámání chleba v mezinárodních kláních, body nám utíkají mezi prsty. Možná je na čase zapřemýšlet, zda není lepší investovat víc společného úsilí a peněz opravdu do rozvoje hráčů, tréninku a odborného vedení, místo do často nekonečných zákulisních sporů.

Dokud totiž budou mezi sebou bafuňáři a velmistři válčit mimo šachovnici, nebudeme mít na té skutečné šachovnici nikdy tak silnou sestavu, jakou by si diváci (a možná i samotní hráči) přáli. 

Závěrečné zamyšlení: kam dál?

„Černé listiny, uražená ješitnost, podezřelé konkurzy, divoké dotace, neprůhledné granty, peníze pro mládež vracející se tajuplnou oklikou do stejných kapes, nekomunikativnost, výhrůžky a neschopnost lidí ve vedení…“ – vypadá to jako špatně napsaný scénář k detektivce. Jenže tohle je bohužel realita českého šachu, kde se více řeší zákulisní partie než ty skutečné na šachovnici. Proč? Čert ví.

Můžeme si říct „nedá se nic dělat“ a tiše pozorovat, jak se pokladna vyprazdňuje, zatímco kompetence našich bafuňářů klesají na úroveň, kdy se i pěšec na sedmé řadě otáčí k publiku zády. Za pár let by tak mohly zůstat jen vzpomínky na Davida Navaru a Vana Nguyena, kteří ještě dokázali potrápit světovou elitu, než se celý ten dům z karet definitivně zhroutí.

A možná je to až příliš černý scénář – na druhou stranu, stačí mrknout na situaci kolem ženské reprezentace a člověk pochopí, že to, co vypadá jako chmurná fantazie, by se mohlo brzy stát novou českou realitou i v mužské kategorii. Pokud se něco nezmění, budeme si za pár let jen povídat o „starých dobrých časech“, kdy naši šachisté ještě směli na světové turnaje.