Železničáři měli namířeno do Petrohradu

Píšu sice velký USIC, ale obecně se dá říci, že současná finanční situace na železnici už podobným akcím moc nepřeje. Jde to poznat i ze zeštíhleného startovního pole pouhých 14 zemí. To je nejmenší počet účastníků, který na akci této úrovně pamatuji. Chyběli takové tradiční země jako např. Polsko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko apod. (kompletní výčet zemí by byl bohužel dlouhý). Na druhou stranu se zase letošní pořadatelé, kteří na poslední chvíli nahradili původně schválený Kazachstán s jejich hlavním městem Astanou, chopili organizace ve velkém stylu…

Hrací systém a konečné výsledky

Vysvětlovat podrobně hrací systém a hodnocení asi nemá velký smysl a zabralo by to hodně místa. Bylo to prostě dosti složité a i mi hráči jsme vlastně vše plně pochopili až v průběhu turnaje. Objasním jen jeho smysl – při zachování co nejmenšího počtu kol zajistit, aby se utkaly všechny země mezi sebou. Je to plně v duchu sportovního soutěžení USICu (mezinárodní sportovní organizace železničářů). Kde není důležité jen sportovní hledisko, ale taky i společenské a kulturní. Mít nejen čas na šachy, ale i na lidské setkávání a malinkaté poznání pořadatelské země…Podobným způsobem se hraje už od roku 1952, kdy se první historický velký USIC hrál v tehdy ještě jugoslávském městě Lovran (nyní už Chorvatsko).   

Za zmínku však určitě stojí některé méně obvyklé zajímavé pravidla: hráči se nesmí bavit mezi sebou, když si chce hráč promluvit s trenérem nebo kapitánem, tak jen za přítomnosti rozhodčího, hráč, co je na tahu, se nesmí vzdálit od své partie, hráč nesmí opustit hrací prostor (tj. hrací sál, předsálí před hotelem, kde jedině bylo dovolenou kouřit a WC), když hráč dohraje svou partii, tak se stává okamžitě divákem a nesmí v hrací místnosti se svým soupeřem analyzovat dohranou partii, aby nerušil ostatní, vstup do hrací místnosti mají jen osoby označené plastovou kartičkou z které je jasné o jakou osobu se jedná (hráč, trenér, vedoucí delegace, foto, press apod.), osoby ze stejné země se mohou dívat na partie svých hráčů jen z poza jejich zad (aby třeba nemohli nějak napovídat) apod… Zkrátka a dobře - přísné mezinárodní pravidla, na které bdělým okem dohlížela celá řada pomocných rozhodčích pod bedlivým dozorem tzv. hlavního rozhodčího s mezinárodní licencí FIDE Alexeje Moskvina.

Velkým bonusem navíc bylo on-line přenášení vybraných partií na internetu. Partie si lze samozřejmě prohlédnout také zpětně. Dále také on-line zpravodajství včetně různých video rozhovorů na speciálním webu ruského Lokomotivu. Nebylo by dobré zapomenout ani na velice zdařilé komentáře právě probíhajících partií v přilehlém salónku od známého mezinárodního mistra a trenéra Alexeje Junějeva, který své fundované analýzy vždy vyšperkoval nějakým zajímavým příběhem z jeho bohaté hráčské i trenérské kariéry…Poslední třešničkou na dortu byl exhibiční zápas dvou ruských velmistrů Alexeje Goganova s Vladimírem Fedosejevem v bleskovém šachu.

(zdroj: web Lokomotivu)

Hlavním favoritem turnaje bylo družstvo Indie, které přijelo v téměř profesionální sestavě s dvěma velmistry a čtyřmi mezinárodními mistry. Takové silné složení ze zaměstnanců železnice (sic) se už nepodařilo nikomu dát dohromady. Kvalitativní rozdíl se projevil v suverénním způsobu vítězství systémem „start – cíl“ a také tím, že svým soupeřům povolili z 30 odehraných partií ukořistit pouhé 3 remízy!!! Druhé místo si naprosto zaslouženě uhrál tým domácích. Jak na konec turnaje chlácholivě poznamenal i hlavní rozhodčí, tak vlastně byli nejlepším družstvem složeným z šachistů-amatérů. O třetí místo se bojovalo doslova a do písmene do poslední partie. Bohužel nám k němu chyběl jen pověstný vlásek. Přesto že jsme ve vzájemném zápase Německo porazili, tak k tomu, abychom měli stejně bodů a muselo by o pořadí rozhodovat pomocné hodnocení, nám chyběla jen jediná remíza navíc. Ale na nějaké kdyby, coby se historie neptá. Je to však samozřejmě velká škoda, neboť předpokládám, že v dalším běhu za čtyři roky bude konkurence určitě daleko větší… Opačný konec pořadí opanovaly s převahou slabé týmy Řecka a Norska, které se na ostatní dívaly z hlediska výsledků z velice uctivé vzdálenosti. Jak dopadli ostatní, si můžete prohlédnout v následující tabulce:

Konečné pořadí týmů:

Výsledky našich hráčů:

1. šachovnice – Michal Horák, 3,5 bodů/5 partií (tj. 9 bodů/13 možných pro hodnocení družstva)

Opora týmu na nejtěžší první šachovnici. Se silnými hráči remízoval a slabší přesvědčivě porážel.

2. šachovnice – Martin Mužík, 2,5 bodů (tj. 6,5 turnajových)

Se svým výkonem nemohu být spokojen. Kromě dvou očekávaných výsledků - prohře s Indií a výhře s Norskem, přišly jen samé remízy. Mé turnajové naladění narušil hned los prvního kola. Ačkoliv jsem podal velmi dobrý výkon, tak jsem byl přesto naprosto čistě a velmi poučně strategicky přehrán indickým mezinárodním mistrem. Poté už to nějak nešlo. Neměl jsem dostatečný výherní drajv. Je třeba popracovat na zahájeních, které jsou málo průrazné a taky na důležité psychické odolnosti. Reprezentační zodpovědnost mi svazovala ruce a nohy a z toho pramenil nedůraz a špatné hospodaření s časem…

3. šachovnice – Jiří Groh, 4 body (tj. 10 turnajových)

Velice dobře nahradil omluvivšího se Jirku Horáka. Převelice zkušený hráč, co se týče účasti na velkých USICích. Dá se o něm říci, že čím starší tím lepší. Kdyby jeho běloruský soupeř pod útokem nenašel téměř zázračnou obranu, tak by dosáhl úctyhodné 100 % úspěšnosti. Aktivní nejen šachově, ale i společensky – dával rozhovor pro internetové zpravodajství a třeba ještě ve tři hodiny ráno po závěrečném večírku, něco obětavě překládal při družném rozhovoru mezi Kazachem a Indem…

4. šachovnice – Ladislav Winkelhöfer, 2,5 bodů (tj. 7 turnajových)

Spolehlivý výkon. K o něco lepšímu výsledku chyběla snad jen větší herní praxe. Kdyby Láďa hrával šachy trochu více, tak by určitě některé slibně se vyvíjející partie určitě dotáhl k vítězství…

5. šachovnice – Mitura Václav, 4 body (tj. 10 turnajových)   

Neskutečná opora zadních řad. Kromě trošku smůlovaté prohry s Indií, kdy k remíze chyběl jen chloupek, drtil vše (bez ohledu na výši ELO bodů), co mu přišlo do cesty. V komentátorském sále jsem byl přítomen rozboru jeho poslední převelice těžké partie se Švýcarskem. Vašek se v koncovce několikráte vyhnul vynucené teoretické remíze a v předlouhé partii nakonec svého soka přetlačil. Komentátor na závěr říkal jen ruské pochvalné „Maladěc“. No a já musím říci to samé – „Borec“!

6. šachovnice – Jaromír Volf, 2,5 bodů (tj. 5,5 turnajových)

Ze začátku to moc nešlo. Pak se však v závěrečném dnu rozjel. Škoda jen, že turnaj byl tak krátký – jinak by to bylo určitě bodově bohatší. Velký dík mu patří za pořízení kvalitní fotografické dokumentace.  

Vedení a doprovod našeho týmu ještě tvořili:

Kurt Mužík – trenér

Vždy pozitivně naladěný a vždy určující správnou taktiku na zápas. Škoda jen, že to byl dle jeho slov zřejmě jeho poslední velký USIC. Bohužel však věk nijak nezastavíš. Pokud by svá slova nakonec přeci jen myslel vážně a dodržel, tak myslím, že mohu nejen za všechny šachisty-železničáře mu z celého srdce moc za vše poděkovat a popřát vše nejlepší a hlavně zdravíčko do dalších dlouhých let života!

Ing. Ludvík Urban – místopředseda představenstva Českých drah a.s.

Vzorně si plnil své reprezentativní povinnosti a hráčům vždy poskytoval morální podporu.

Miloš Paleček – vedoucí výpravy

Po celou dobu pobytu se vzorně staral o pohodlí celé výpravy a plnil jim jak přání vyřčená, tak i ta nevyřčená

PhDr. Helena Romanova - překladatelka

Díky své jazykové vybavenosti se spolu se svým mužem Andrejem Romanovem (bude o něm ještě řeč) k mému úžasu (netušil jsem, že by takovou prestižní záležitost mohli pořadatelé svěřit „cizinci“) naprosto skvěle zhostila moderování zahajovacího ceremoniálu! Kromě své překladatelské práce nás neomylně (možná však na někoho přece jen hodně rychle. Ale je pravda, že to bylo třeba, neboť spoje ani v Rusku na nikoho moc nečekají) provedla přes úskalí Petrohradského a Moskevského nádraží a letiště. Nebýt ji, tak možná ještě teď hledáme cestu domů…  

Závěrečný večírek

Jak jste mohli zjistit z předchozích popsaných řádků, tak pořadatelé nasadili laťku hodně vysoko. Vyvrcholením všeho byl závěrečný večírek s prestižní účastí takových celebrit jako je Kirsam Iljumžinov – předseda mezinárodní šachové federace FIDE, Alexandr Chalifman – bývalý mistr světa FIDE, Dominic Paget – předseda USICu, Ilja Vdovin – předseda Lokomotivu, nebo Vladimir Goloskokov – předseda správy Říjnové dráhy (Oktjabrskaja železnaja daroga) a mnoho jiných na které jsem možná trochu neprávem už zapomněl…

                Tento 19 ročník USICu byl první v historii, který byl oficiálně podpořen mezinárodní šachovou federací a směl tedy používat logo FIDE. Pan Iljumžinov, který na mne působil velmi uvolněně a sympaticky, předával ceny za první místo Indii a mimo jiné řekl několik zajímavých věcí. Například to, že v současné době hraje na světě šachy nějakých 600.000 registrovaných hráčů a že cílem jeho předsednictví je dotáhnout toto číslo na jednu miliardu (to asi trochu přestřelil ne? Nebo, že by rusky miliarda znamenala v češtině milión?). Proto je důležité, aby se šachy hrály nejen ve všech vlacích. Dále hovořil o tom, že je snahou FIDE dostat šachy do rodiny olympijských sportů. Uvažuje se, že by se mohly účastnit zimní olympiády. Vzpomenul také účast rekordmana USICU (14 účastí) 81-lého norského reprezentanta Edmunda Forselva (mimochodem mého soupeře), který svůj první USIC odehrál před 54 lety – tehdy se pan Iljumžimov teprve narodil…Nakonec poděkoval všem pořadatelům a zdůraznil, že tak velkolepý závěrečný ceremoniál nezažil ani při ukončení zápasu o mistra světa…

                Pro mne bylo zlatým hřebem večera vystoupení bývalého sólisty známého pěveckého souboru Alexandrovci pana Andreje Romanova. Ten když začal zpívat takové hity jako např. Oči čornyje, Kakalin, tak jsem myslel, že vypadnou všechny okenice v sále a na těle mi přebíhal příjemný mráz po zádech. Naprosto úžasné, famózní a nádherné. Dokonce jsme se dočkali i nějakých přídavků – např. písně Lady karneval od Karla Gotta v češtině. Ani vystoupení různých ostatních umělců nebylo špatné. Např. francouzský kankán vyzval k tanci na pódiu třeba i Jirku Groha, ale na pana Romanova dle mého nikdo prostě neměl…

Počasí

I když jsme měli štěstí, že jsme do Petrohradu dorazili v době bílých nocí (to znamená, že třeba v 11 hodin večer ještě bylo světlo jako za dne), tak jsme měli trošinku smůlu na počasí. Skoro celou dobu jen a jen pořád dokola neustále jen pršelo. Sluníčko se ukázalo, až když jsme se přesunovali do Moskvy….Je pravda, že je to celkem loterie, protože je zde cca průměrně jen takových 50 dnů v roce slunečných. Naštěstí šachy nejsou fotbal a nejsou tak závislé na dobrém počasí. Vadilo to však při výletech – hlavně při tom prvním povedeném. Při druhém bylo sice zataženo, ale aspoň už nepršelo….

Výlet první povedený – Petrodvorec (Petěrhof)

Petrohradu se také někdy říká ruské Versailles a to proto, že zhruba 30 km od centra se nachází překrásné letní sídlo cara Petra Velikého – Petrodvorec (Petěrhof). Car se nechal inspirovat francouzským Versailles, které navštívil a naprosto ho uchvátilo. Do té doby prý v Rusku vůbec neznali fontány. Car budoval sídlo s obrovským zápalem a nadšením. Bylo vystavěno poměrně rychle za pouhých 9 let. Kromě jiných architektonických skvostů je zde možno nalézt dva obrovské parky (horní a dolní) s množstvím různých fontán, vodotrysků a třemi paláci. Dle slov našeho průvodce by projití všech fontán a celého parku bylo zhruba tak na cca 30 km procházku. Protože jsme však tolik času neměli, tak nám ukázal aspoň to nejdůležitější v dolním parku pod hlavním palácem. Vstup do dolního parku je placený. Vstup do horního je pak volný…

Nejkrásnější částí je velká kaskáda nacházející se pod hlavním palácem. Je to vlastně to první, co spatřili návštěvníci, přijíždějící na lodičkách v kanálu od finského zálivu. V kaskádě je 64 fontán (v té době největší soubor fontán na světě) z nichž stříká 140 vodních pramenů. Zdobena je pozlacenými sochami bohů a mytologických postav, řadou mozaik a váz, celkem prý 250 různými zdobnými doplňky. Když je krásné počasí a paprsky slunce se odrážejí od zlatých kopulí paláce a pozlacených soch vytvářejíc tak pestrobarevnou mozaiku, tak to musí být nezapomenutelný pohled. My jsme sice sluníčko neměli, ale i tak jsme zůstali stát v němém úžasu nad lidským umem.

                V době druhé světové války se až zde dostali němečtí vojáci. Vše tedy zažilo válečnou zkázu a bylo kompletně zničeno či vypleněno. Rusové vzali obnovu celého komplexu jako otázku národní cti. Po celém Rusku sbírali dobové fotografie a ostatní materiály, aby vše dostalo původní charakter. Obnova trvala nějakých 60 let! K zprovoznění nejznámější sochy velké kaskády Samsona, který vlastně symbolizuje vítězství Petra Velikého nad Švédy (Samson obrovskou silou rozevírá tlamu lva.

Švédové mají ve velkém státním znaku lvy dokonce dva. Samson samozřejmě symbolicky představuje cara)  se váže zajímavý příběh. Do sochy bylo třeba zavést trysku ze které pak stříká gejzír vody vysoký 21 metrů. Nikomu z dospělých se to nijakým způsobem nedařilo a tak požádali o pomoc jednoho neznámého méně urostlého klučinu. Tomu se nakonec dílo po těžkém boji podařilo.  Co však čert nechtěl – nyní se klučina v soše, jak se říká doslova zašprajcoval a nemohl ven! Zachránilo ho to, že do sochy nacpali mnoho másla a oleje, aby se nějak uvolnil. Po několika minutovém boji se chlapec přece jenom osvobodil a jak byl ze všeho vyděšený, tak vzal nohy na ramena a nikdo ho už nikdy neviděl…

Zajímavostí parku jsou také různé carovy žertíky a zábavy. Měl v oblibě trochu poškádlit své návštěvy, zejména ženského původu. Ty v té době na hlavě nosily různé složité ozdoby třeba i z ovoce a na tvář, aby vypadali více běleji používaly většinou mouku. Při procházce parkem však na ně čekalo nemilé překvapení. Když stouply na určité kameny, tak se spustil z obou stran chodníčku obrovský proud vody, který je dokonale smáčel až na kost. No a car to samozřejmě s velkým pobavením sledoval dalekohledem ze svých komnat. Podobných žertíku měl přichystáno více. Například po usednutí na lavičku byl dotyčný opět kvalitně sestříkán, nebo po usednutí do zahradního altánku byli návštěvníci uvězněni proudem vody, který se spustil ze střechy. Altánek pak nešlo opustit suchou nohou… Nyní vše slouží už jen k pobavení návštěvníků.

                Pro zachování původního rázu jsou všechny fontány a vodotrysky obsluhovány ručně a stříkají vodu jen díky důmyslnému systému napájení z výše položeného jezera přes 24km dlouhý kanál. Jeho naplánováni a sestrojení má na svědomí geniální ruský tehdy teprve 23 letý hydroinženýr Grigorij Tuvolkov. Ten byl už jako 17 letý nadaný muž vybrán carem a poslán s carským stipendiem na studia do Francie a Holandska. Poté, co se vrátil, tak dostal za úkol vymyslet systém umožňující spuštění všech fontán. Přesto, že vybral trasu, aby se nutné pozemní práce (tehdy bez jakékoliv techniky) omezily téměř na minimum, tak zhruba necelý rok, zde muselo denně pracovat více jak dva tisíce vojáků v nepříjemném podmáčeném terénu. Až bylo dílo hotovo, tak prý samozřejmě chtěl car jako první nejen spustit vodu, ale také vidět fontány v provozu. Nevím, jestli to není jenom pověst, ale prý to vše stihl…

Místo, kde car nejraději přespával se nachází v přímořském paláci Montplaisir (moje potěšení), kde měl Petr Veliký na dosah vše co měl rád – své lodě, fontány, park…Náš průvodce nám toho samozřejmě ukázal a napovídal daleko více, ale to by jsme se tady zdrželi zbytečně dlouho. Snad jen ještě uvedu jeho větu při našem rozloučení.  Vždy ho učili, že „Není ani tak důležité to, co průvodce říká, ale hlavně, jak to říká“. Já nadějus (krásné ruské slovo, vyjadřující „mám naději“), že jste tady z každého kamínku z každého lístečku, z každého stébla trávy, z každého nadechnutí cítili, jak tudy procházely ruské dějiny. No a já musím říci, že jsem to opravdu cítil…

Výlet druhý moc nepovedený – vyjížďka lodí na Petrohradské kanály

Na druhý výlet jsem se namlsaný prvním docela těšil. Ale nebylo to ono. Vnímání vzdálenosti v Rusku je trochu odlišnější od našeho a tak než jsme se přemístili z hotelu do 30 km vzdáleného centra v plném provozu, tak přece jenom nějaký významný čas uplynul. Pak zase proběhlo zdlouhavé rozdělení jednotlivých výprav do lodí s příslušně jazykově vybaveným (angličtina, ruština, němčina) průvodcem a mohlo se vyrazit. My měli trochu smůlu nejen na to, že jsme vypluli jako poslední, ale i na to, že průvodkyni nebylo skoro vůbec slyšet.  A taky okolní krásnou architekturu nám nedovolil fotit zase kapitán lodi. Naše loď byla přikrytá podobnou konstrukcí, jaká se používá na zakrytí bazénů a s tou jsme nemohli manipulovat…Z důvodu časového zdržení se náš výlet smrsknul jen na krátkou projížďku kolem Zimního paláce, Ermitáže, pak kolem Letního paláce kousíček po kanálu Fontanky a zpět. Petropavlovskou pevnost základ Petrohradu na Zaječím ostrově, před kterou byl zrovna festival pískových soch, jsme viděli jen z velké dálky. Křižník Aurora jsme neviděli vůbec – ten se vracel po dvouleté opravě na své místo s velkou slávou až týden po nás…No ale to by se všechno dalo přežít. Velkým zklamáním však bylo, že jakmile jsme přistáli, tak jsme dostali pokyn, že se máme do půl hodiny, co nejrychleji přesunout pěšky po Něvském prospektu ke Kazaňské katedrále, kde bude čekat autobus. Rychlou chůzi to je zhruba tak na 20 minut. Nepomohli nám protesty, že si chceme vše v klidu užít, prohlídnout a cestu do hotelu pak třeba absolvujeme sami MHD. Pořadatelé byli přísní. Škoda – tak jsme aspoň zvolili cestu mírné rebelie, navštívili aspoň dva obchody se suvenýry a na místo určení přišli s mírným čtvrthodinovým zpožděním…Docela to mrzí. Protože, kdy zase bude mít člověk možnost se na toto nejkrásnější ruské město znovu v klidu podívat? Také jsme bohužel neviděli další obrovskou atrakci Petrohradu za bílých nocí – zvedání mostů. Tak snad někdy příště…       

Ubytování, strava, obchody, životní úroveň

Ubytování jsme byli nedaleko Petrodvorce v příjemném hotelu New Peterhof. Přímo před jeho vchodem na nás dýchla atmosféra staré Rusi – pravoslavná katedrála Petra a Pavla:

Ubytování bylo na standartní západní úrovni, včetně wellness komplexu přímo v hotelu. Je jasné, že už si takový luxus zřejmě v budoucnu těžko dopřeju – jedna noc tu přijde bratru na asi 2.800 Kč. Stravování jsem si tentokrát, co se týká obědů a večeří moc neužil. Bylo to sice vše formou švédských stolů, ale jako vegetarián jsem moc velký výběr neměl. Polívka byla vždy s masem a jako hlavní jídlo byla ryba nebo maso…Kolegové si dobře pošmákli – zejména chválili vynikající chuť ryb a já se živil většinou jen brambory, rýží (jednou byla pohanka) na sto způsobů pokaždé jinak a saláty. Vše jsem si však vynahrazoval snídaněmi, kde byl výběr bohatší. Zejména pak všechny mléčné produkty byly přímo fantastické, na jogurty, tvaroh, sýry, tatarku apod. budu hodně dlouho vzpomínat. Taková kvalita se u nás najde jen zcela výjimečně na nějakých soukromých farmách v běžné supermarketové distribuci jen zřídkakdy…

                Možná, že by nebylo od věci zde vsunout jednu malou politickou poznámku. Zdá se, že nesmyslné západní sankce Rusku místo toho, aby uškodily, tak spíše pomohly. Rusko nevídaně zvedlo třeba své zemědělství a schopnost samozásobení potravinami, které jsou v naprosté většině v top bio kvalitě (v Rusku prozíravě zakázali geneticky modifikované plodiny). Dále jen rozum člověku zůstává stát, když vidí, že naše už nasmlouvané investice se najednou nemohou realizovat a my ztrácíme nejen tento trh (který velmi rádi obsadí třeba čínské firmy), ale i pracovní příležitosti pro naše lidi. Jak nám řekli naši ruští přátelé, tak oni jsou vždy ochotni spolupracovat s těmi, kdo jsou ochotni spolupracovat s nimi…Bohužel to, ale z nějakých nesmyslných vykonstruovaných důvodu neslyší u nás lidé, kteří mají tu možnost o něčem tady dočasně rozhodovat. Ale nekažme si zážitky politikou a pojďme se podívat na to, jak to třeba vypadá v obchodech…

                Já, který zažil stav v obchodech v Rusku v 90 letech, kdy to byla doslova a do písmene katastrofa a totální bída, jsem byl zvědav, jak to tam vypadá nyní. Předpokládal jsem, že to bude podobné, ne-li možná lepší než u nás a měl jsem pravdu. Bez ohledu na jakékoliv sankce, tak různého zboží bylo všude dostatek. Dokonce se nám podařilo v obyčejném krámku najít dva druhy českého piva – Kozel a Krušovice. Překvapivý byl zákaz prodeje alkoholu – teď už si nepamatuji přesně dobu, ale bylo to snad od desíti večera do osmi do rána, zákaz reklamy na alkohol a cigarety a zákaz on-line prodeje alkoholu…Další zvláštností byl zákaz pití alkoholu na veřejnosti. Tyto omezení jdou trochu mimo mé zorné pole – neboť jsem už s otázkou alkoholu asi dva roky vyrovnaný… Ale myslím, že tato a podobná opatření nesou i své ovoce… Možná to s tím nemá žádnou souvislost, ale všude bylo naprosto čisto, nějaké rozházené odpadky, nedopalky cigaret, psí exkrementy na ulici či posprejované budovy snad ani nebylo nikde vidět. Bezdomovce, žebráka, nebo osobu podnapilou jsem v Petrohradě taky nepotkal…

Všude bylo dostatek zeleně, parků a i ta tráva byla nějak zelenější než u nás. Ne - dělám si samozřejmě legraci…Pojďme si raději probrat ještě něco jiného. To, co jsem zaslechl o životním stylu. Samozřejmě je to z druhé ruky a nebyl čas to detailněji prozkoumat. Platy by měli být přibližně srovnatelné jako u nás. Obrovský rozdíl je však prý v tom, že v Rusku obyčejní lidé byty zpravidla nejsou nuceni kupovat přes nekřesťansky předražené hypotéky, ale jsou většinou ve vlastnictví obce a jsou pronajímány. Obec se pak zpravidla stará i o údržbu a modernizaci svého bytového fondu. Velký nepoměr je také v cenách energií. Plyn, voda, elektřina jsou levnější. Benzín je také asi na úrovni 15 Kč/litr – no jo, ale ty vzdálenosti. Více se mi toho zjistit nepodařilo…

Cesta zpátky domů

                Cesta k domovu byla trošku komplikovanější z toho důvodu, že kvůli většímu počtu letuchtivých turistů nebylo možno zabookovat přímou letenku z Petrohradu do Prahy. Museli jsme se tedy přemístit rychlovlakem do Moskvy a pak teprve odletět do Prahy. Byl jsem za to nakonec rád, protože jsem tak mohl poznat i další způsoby cestování po Rusku. Vlaková souprava je prý to nejmodernější, co lze v Rusku spatřit. Vyrobila ji firma Siemens a nazývá se Sapsan (ruský výraz pro sokola stěhovavého). Dosahuje rychlosti až 250 km/hod. – to umožňuje zvládnout trasu dlouhou 650 km za pouhé čtyři hodiny a to ještě se dvěmi zastávkami.

                Odborník na to nejsem, tak berte prosím další odstaveček trochu s nadhledem. Vlak je vybaven tzv. systémem KLUB (kompleksnoje lokomotivnoje ústrojstvo bezopasnosti) tj. lokomotivní zabezpečovací zařízení vyvinuté v Rusku. Dále je zde systém automatického řízení brzděním a systém kontroly bdělosti strojvedoucího (který mu mimo jiné snímá i srdeční tep a tlak a zaznamenává ho do „černé skřínky“). Všechna tato zařízení spolu spolupracují a při výskytu jakéhokoliv problému vlak automaticky sám sníží rychlost či dokonce úplně zastaví. Strojvedoucí „vidí“ polohu návěstidel, výhybek apod. 5 km dopředu. Všechny důležité údaje jsou zaznamenávány v paměti. Na bezpečnost je kladen velký důraz. Kolem celé trati je bezpečnostní plot (viz obrázek) v prostoru kterého je zakázáno se vzhledem k nebezpečí úrazu a terorismu pohybovat všem nepovolaným osobám.

Na dodržování dohlíží nejen technika (termokamery), ale i zaměstnanci drah – tzv. pochůzkáři.

                Na co my nejsme moc zvyklí, ale vzhledem k poměrům v Rusku je to nutnost (mám ještě v živé paměti, to čeho jsou schopní například různí čečenští teroristé) jsou bezpečnostní kontroly už u vstupu do nádražní budovy nebo do metra. Musíte projít bezpečnostním rámem a své zavazadla si nechat projet skenerem. Kupodivu se mi však zase zdálo, že všechny bezpečnostní procedury na letišti jsme absolvovali rychleji než v Praze…     

                Při převozu vlakem z nádraží na letiště nám na informační obrazovce promítali různé bezpečnostní pokyny a pak také nějaké zajímavosti z Moskvy: například kolik bylo opraveno přechodů pro chodce, jak se chystá hromadná výměna zastaralých radiátorů za moderní v obecních bytech a o kolik hektarů více parků bylo chemicky ošetřeno proti klíšťatům apod…

                Dnešní svět je neuvěřitelný – ještě v sedm hodin ráno jsem si pochutnával na snídani v Petrohradě a pak cestou přes Moskvu (vlakem 650 km), Prahu (letecky 1672 km) a Ostravu (vlakem 380 km) jsem byl v domovské Opavě ještě před půlnocí… Vše je bohužel u konce a zůstávají jen vzpomínky…Nestihli jsme toho mnoho, ale už teď můžu říct, že bych se do Ruska zase někdy rád vrátil. Podaří se to už třeba za čtyři roky? Pořadatelé avizovali, že by rádi jubilejní 20 ročník velkého USICu uspořádali v Moskvě. Bylo by to sice poprvé v historii, že by se pořadatelství ujmula stejná země, ale možné je všechno. Třeba i to, že se do Ruska ještě zase podívám…

autor: Martin Mužík