Když se pak talentu postaví do cesty nejen vlastní osobnost, ale také uměle postavená pravidla, má to talentovaný sportovec velice těžké.
„Štejn měl fantastický talent,“ říká o svém kolegovi ze sovětské reprezentace dvanáctý mistr světa Anatolij Karpov, ale zároveň upozorňuje na jeho nedostatky, se kterými se setkal při jejich společné účasti na jednom z mezinárodních turnajů v roce 1970. „Tehdy i potom později se mi zdálo, že si sám svoji výkonnost snižuje. Jednoduše málo pracoval, měl velice úzký repertoár zahájení obsahující královskoindická postavení za obě barvy a černými sicilskou...“ Pravdou ovšem je, což přiznává také velmistr Karpov, že svoje zahájení měl obehraná velice dobře a měl pro ně vynikající cit. „Pro velmistra takového formátu jakým byl Štejn je to ale v turnajích nejvyšší úrovně bohužel nedostatečné.“
Příčiny těchto vlastností a nedostatku metodičnosti ve své přípravě je možné hledat ve Štejnově vzdělání. Již jeho vstup do školy poznamenal začátek druhé světové války, který rodinu budoucího velmistra vyhnal z domovské Ukrajiny a do blízkosti Taškentu v Uzbekistánu, kde mu velice brzo, ve věku šestatřiceti let zemřel otec na jehož bedrech ležela z větší části obživa rodiny. Po skončení války se Štejnovi vrací domů a usadí se ve Lvově, matka sice nachází práci, ale její život a život jejích dětí ovládá bída, která nutí i děti zabývat se něčím jiným,než pouze školní docházkou. Mladý Leonid byl v té době podle svědectví její sestry „kost a kůže“ a i když se velice snažil neztěžovat mamince život špatnými výsledky ve škole, příliš se mu to nedařilo a občas nosil domů i pětky. „I když měl vždy vynikající paměť a představivost neměl nikdy rád učebnice a klid spojený s vytrvalostí nebyl nikdy jeho silnou stránkou,“ píší o jeho mladých letech autoři znamenité, velmistru Štejnovi věnované, monografie velmistr Eduard Gufeld a mistr Lazarev. A právě to byly vlastnosti, které v budoucnu ovlivnily Štejnovu šachovu kariéru.
Vždy patřil k největším talentům ukrajinské mládežnické reprezentace, ale nikdy nebyl ukrajinskou jedničkou a v reprezentačních výběrech ho trenéři stavěli až na čtvrtou šachovnici, kde slabší soupeře spolehlivě porážel, zatímco jeho výsledky se zkušenějšími a silnými hráči, se kterými by se setkal na předních šachovnicích, zdaleka nebyly tak hvězdné. I když… Ten problém byl pravděpodobně složitější. Například v jednom z přeborů Sovětského svazu měl v pomyslném „mikroturnaji“ první šestky závěrečného pořadí nejlepší vzájemný výsledek, když porazil Spasského, Petrosjana a Gellera při zbylých třech remízách. To není zrovna argument pro to, že by Štejn neuměl hrát se silnými hráči. Na mezinárodní scéně se mu ale se silnými nedařilo na mezinárodní scéně. Na mezipásmu ve Stockholmu podlehl z první šestice Gellerovi a Filipovi a čtyři partie zremizoval. A právě mezinárodní scéna jej mohla posunout až k zápolení o účast v duelu s mistrem světa. Z analýz těchto partií se nakonec Štejnovi „rozsvítilo“. V sovětském přeboru porazil Petrosjana a Gellera proto, že mu dovolili rozvinout to, co patřilo k jeho nejlepším dovednostem – útok na krále. Spasského pak porazil proto, že protože Boris hrál tuto partii černými figurami až za hranicí únosného rizika. Ve Stockholmu to ale bylo jiné. Tam ho mezinárodně ostřílení borci k útoku na jejich krále nepustili. A i když měl velikou výhodu, jako třeba právě v partii s Miroslavem Filipem, nedokázal jí zrealizovat přímou ztečí královské pevnosti. Cesta k celému bodu a zřejmě také k turnaji kandidátů vedla přes pozvolnou technickou realizaci a v tomto umění se Štejn ještě necítil dostatečně silný. „Petrosjan by takovou pozici vyhrál i naslepo,“ utrousil smutný velmistr. Temperament a ukvapenost však Leonida zdobila od mládí, jak na to vzpomínal vynikající trenér Viktor Kart.
Štejn mě již mládí ohromoval svým talentem,“ hovoří o časných letech Leonidovy tvroby Viktor Kart. „Kromě talentu však také ohromoval svoji lehkomyslností. V pozici na šachovnici se orientoval jako jasnovidec. Jestliže zkušený šachista vidí při přemýšlení nad tahem pouze určitý výsek šachovnice, Štejn viděl již tehdy šachovnici celou a byl nějak schopen předvídat a zhodnotit každou pozici, která se na šachovnici třeba jenom mohla objevit. Když ukazoval varianty, které při partii počítal, celá šachovnice se doslova chvěla,“obdivuje schopnosti mladého Leonida Štejna sovětský trenér, ale jedním dechem dodává stejně očividné nedostatky talentovaného Ukrajince. „Pyšníc se takovým, zdaleka ne pro všechny samozřejmým darem, byl mladý Štejn neskutečně netrpělivý a vůbec se nedokázal za šachovnicí donutit zamyslet a často přijímal neskutečně ukvapená rozhodnutí a zkušení soupeři toho uměli využít,“ vzpomíná a přidává zkušenost z jedné z rozhodujících partií přeborů družstev, kde Štejnův soupeř prošel v partii třemi ostrými časovými tísněmi, zatímco náš hrdina na celou partii spotřeboval necelých dvacet minut, během nichž několikrát vypustil jasnou výhru, a partie nakonec skončila pro Štejnovo družstvo osudnou remízou. Právě netrpělivost a neschopnost účinné samostatné práce pak ukrajinskému mladíkovi bránila v dalším postupu a získání titulu šachového mistra.
Se jménem Leonida Štejna je zároveň spojen příběh i jednom z nejneuvěřitelnějších vzestupů, které viděl svět šedesáti čtyřech polí. Dnes by se možná mohl prodávat v rámci literatury osobního růstu pod názvem: „Od soustruhu do světové špičky s lehkostí a za dva roky.“
Při všech příležitostech v průběhu padesátých let selhal a sám se již oddal pocitu marnosti a dokonce se rozhodl ukončit svoji šachovou dráhu. V roce 1956 sice velice nadějně rozehrává přebor Ukrajiny a vysněná mistrovská norma je již nadosah, ale opět nezvládá závěr turnaje a nakonec padá z vedoucí skupiny až na desáté místo. Rozhoduje se tedy začít opět se studiem, ale opět se nedaří a po necelém roce je ze školy odporoučen. Vítězí sice v polofinále přeboru Ukrajiny, ale finálového turnaje se díky zákazu nejvyššího ukrajinského stranického orgánu nesmí účastnit. To uspíšilo jeho rozhodnutí se svými pokusy o zisk titulu mistra skončit. Důvodem bylo to, že si mezi koly jednoho z předchozích turnajů dovolil hrát karty, což bylo vyhodnoceno, jako narušení sportovního režimu…
Končím se šachem,“ řekl Leonid svým přátelům na podzim roku 1958. Zároveň také složil funkci šachového trenéra a nastoupil na místo soustružníka v jedné z domácích továren. O šachu nechtěl slyšet celý rok a až na podzim dalšího roku se rozhodl uskutečnit poslední pokus o zisk mistrovského titulu. Nastoupil do polofinále ukrajinského přeboru hraného v Charkově. Ale ani tento „poslední pokus“ nevyšel. „Tentokrát už s těma šachama končím opravdu a navždy. Stačilo!“ říkal při odjezdu z Charkova svým kamarádům a dodával „Už mě bude pětadvacet let a do titulu mistra mám stejně daleko jako na Měsíc. Byl to můj poslední turnaj.“
A pak přišel zázrak, který občas bohyně Caissa nadělí svým miláčkům. Na finálový turnaj ukrajinského přeboru hraný v Kyjevě nemohl přijet lvovský šachista Gorenštejn a ani jeho náhradník Litvinov a kohosi v tísni napadlo: „Co zavolat Štejnovi?“ První dvě kola ještě proběhla bez Leonida Štejna, ale ve třetím již byl v hrací místnosti sudý počet hráčů a do turnaje nastoupil úplně jiný Štejn. Opatrnější, zodpovědnější, bílými útočící a černými se nevyhýbající remízám. Výsledkem bylo třetí místo a o plný jeden a půl bodu překročená kdysi nedostupná mistrovská norma. Bonusem pak byla vstupenka do polofinálového turnaje přeboru Sovětského svazu. Šachová pohádka byla zahájena a to, co následovalo, překvapilo celý svět.
dva roky později se Leonid Štejn probojoval do finále přeboru Sovětského svazu hraného v Moskvě a ještě nedávno regulérní soustružník těžce zacvičil s budoucími mistry světa Talem a Petrosjanem. Když však přijde řeč na nejlepší Štejnovu partii, pak volba samotného Štejna padla na jiný duel. „V mé praxi nacházím hned několik zajímavých a hezkých partií. Rád vzpomínám na partii z moskevského velmistrovského turnaje hraného v roce 1967 proti Paulu Keresovi,“ hodnotil vlastní partie v rozhovoru ukrajinský velmistr.
Leonid Štejn – Paul Keres
Španělská hra [C82]
Moskva 1967
Komentuje GM Eduard Gufeld
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0–0 Jxe4 Otevřená varianta španělské byla posléze velice populární zejména díky Viktorovi Korčnému, který ji úspěšně používal v zápase o titul mistra světa proti Anatolijovi Karpovovi.
6.d4 b5 7.Sb3 d5 8.dxe5 Se6 9.c3 Sc5!? Jiným hlavním pokračováním je možná solidnější tah 9...Se7. 10.Jbd2 0–0 11.Sc2 f5 Ostrá varianta 11...Jxf2!? 12.Vxf2 f6 13.exf6 Sxf2+ 14.Kxf2 Dxf6 vede po 15.Jf1 Je5 16.Se3 zřejmě do malé výhody bílého. Častěji hraným a zřejmě lepším je zde pokračování 11...Sf5.12.Jb3 Sb613.Jfd4 Dlouho platilo za vyvrácení tahu 11...f5 pokračování 13.a4. Několik měsíců před zahájením turnaje se ale Nejovi v partii se Suetinem černou pozici udržet díky tahu 13...Dd7 a po 14.Jbd4 Jxd4 15.Jxd4 c5 16.Je2 d4 měl černý vynikající hru. Proto se Štejn dříve "povinnému" tahu "a" pěšce vyhýbá.13...Jxd4 14.Jxd4 14.cxd4 a5! s protihrou černého na dámském křídle.
14...Dd7 Černý chce pokrýt svého střelce na e6 a následně pak provést klíčový pěšcový nástup c7–c5. Ten by mu měl dát do budoucna dobré šance, pokud se bílému nepodaří něco vymyslet. Při hledání aktivních protišancí mu ale může svazovat ruce potenciální slabost pěšce e5. 14...Sxd4 15.Dxd4 c5 16.Dd1 f4 17.f3 Jg5 18.a4±.
15.f3 Štejn předchází okamžitému provedení klíčového tahu c7–c5 tím, že nutí černého jezdce, aby svým ústupem právě pole c5 ucpal. Snaha o zisk dvojice střelců 15.Jxe6 může vypadat docela lákavě. Ale právě zde by se mohl projevit bílý pěšec na e5. Po 15...Dxe6 16.Bf4 přijde 16...g5! 17.Bxe4 dxe4 18.Bxg5 Qxe5 19.g3 e3! a černý nestojí hůře.
15...Jc5 16.Kh1! "Hluboké proniknutí do tajů pozice," píše v turnajové knize velmistr Vasjukov. "Štejn odvádí svého krále z diagonály a7–g1, kde by se nemusel v budoucnu cítit příliš bezpečně. Navíc pokud by černý zahrál f5–f4, bude mít bílý k dispozici tah Vg1 s dalším g2–g3."
16...Jb7? Keres chce zahrát c7–c5 co nejrychleji a necítí přitom nebezpečí plynoucí z toho, že černý jezdec stojí na b7 špatně. Lépe bylo16...Vae8!? doporučení Simagina 17.b4 Ja4 18.Dd3 c5 19.Jxe6 Vxe6 20.Sxa4 bxa4 21.bxc5 s malou výhodou bílého. Kieninger-Bogoljubov, Krakov1941.
17.Se3! Bílý má zřejmě výhodu i po 17.a4 Sxd4 18.cxd4 c5 19.dxc5 Jxc5 20.axb5 Dxb5 21.Se3± viz partie Unzicker,W-Addison, Maribor1967
17...c5 18.Jxe6 Dxe6 Keres chce zahrát c7–c5 co nejrychleji a necítí přitom nebezpečí plynoucí z toho, ze černý jezdec stojí na b7 špatně.
19.a4!! Skvělý Štejnův tah, který naráz ukazuje všechny defekty rozestavění černých figur. Možná, že Keres počítal jen s pokračováním 19.Bf4 nebo 19.f4, což by zahrála většina šachistů zcela automaticky. To by mu ale dovolovalo připravit tahem 19...Vad8 centrální úder d5–d4.
19...Ja5 Pokud černý pěšce e5 sebere 19...Dxe5, pak narazí na 20.Ve1! Dd6 (podobné je 20...Sc7 21.Sg1! K čemu všemu se nehodí tah Kh1! 21...Dd6 22.axb5 axb5 23.Vxa8 Vxa8 24.Sxf5±) 21.axb5 axb5 22.Vxa8 Vxa8 23.Sxf5± a bílí střelci jsou velice silnými a aktivními figurami! Naopak černý jezdec na b7 stojí evidentně špatně.
20.Sf2! 20.Re1 Nc4 jen s malou výhodou bílého.
20...Kh8 20...Dxe5 21.Ve1 Dd6 22.axb5 axb5 23.b4 cxb4 24.Sxb6 Dxb6 25.Dxd5+ Kh8 26.cxb4+– Na 20...Jc4 si Štejn připravil pokračování 21.b3! Jxe5 22.Ve1! hrozí f3–f4 a na f5–f4 má bílý další úder b3–b4. (nebo také 22.axb5 axb5 23.Rxa8 Rxa8 24.Re1) ]
21.Ve1± Černý nemá za své poziční nedostatky žádnou kompenzaci. Realizace převahy bílého nebude určitě jednoduchá. Prvním úkolem bílého je rozbořit pěšcovou falangu černého.
21...Va7 22.De2 b4 23.cxb4 cxb4 24.Sxb6 Dxb6 25.Vad1± Dc5 Na 25...De6 přijde 26.Dd2+–.
26.Sd3! Černý pěšcový řetěz připomíná čelist plnou bolavých zubů a Štejn k řešení tohoto problému přistupuje s přesností zubního chirurga.
26...Db6 27.Sb1 Dc6 28.Dd2! Dxa4 29.Dxd5+– Nc6 30.Sxf5! Hezká malá kombinace získávající pěšce. Po jeho ztrátě se černá pozice rozpadá.
30...Db5 Černý nemůže zahrát 30...Vxf5? pro 31.Dd8+ Jxd8 32.Vxd8+ +–. Nelze ani 30...Je7 pro 31.Dc5!]
31.Dd6 Pozice po 31.Dxb5 by byla také lehce vyhraná, ale Štejn se věren svému stylu rozhoduje ukončit partii útokem.
31...Db8 32.Dxc6 Vxf5 33.e6 Ve7 34.Vd7 Ve8 35.Vb7 Dc8 36.Vc7 Db8 Po 36...Dd8 37.e7 Db8 38.Vc8 Vxc8 39.e8D+ Vxe8 40.Vxe8+ bílý vyhraje.
37.Dd7 Vg5 38.f4 Vg6 39.f5 Vg5 40.f6
1–0
Třetí místo v přeboru Sovětského svazu dalo Leonidu Štejnovi místenku do mezipásmového turnaje ve Stockholmu, kde by za běžných okolností díky dělení šestého až sedmého místa získal místenku mnohem prestižnější turnaj kandidátů mistrovství světa. Raketová dráha, která vůbec nemusela být, kdyby před dvěma lety přijeli do Kyjeva všichni plánovaní účastníci. Další z velkých náhod v dějinách šachu…
Velmistr Štejn byl také, jak už to u skvělých útočníků a taktiků bývá, vynikajícím hráčem bleskových partií. Po prvním kole mezipásmového turnaje ve Stockholmu přišel do Gellerova pokoje, kde se chvíli poté zjevil také Bobby Fischer. Ten přišel Gellerovi nabídnout zápas v bleskových partiích. Jefim Petrovič ale po své prohře v úvodním kole, kde přehlédl ve vyhrané pozici jednoduchou cestu k zisku celého bodu, evidentně neměl náladu a tak Fischerovi nabídl: „Zahrajte si raději s ním.“ Štejn v první kole nehrál a Fischer se zase nezúčastnil losování turnaje a tak Štejna neznal. A protože předpokládal, že mu ten neznámý chlapec nemůže být v blickách rovnocenným soupeřem nabídl: „OK zahraji si s panem Štejnem. Ale nebudu hrát zadarmo. Za zápas se mnou se musí platit. Navrhuji, abychom si zahráli o deset korun. A abychom hráli s rovnými šancemi tak vám pane Štejne navrhuji, že pokud vyhrajete alespoň dvě partie z pěti, pak jste vítězem a sázka je vaše.“ Štejnovi se podle Gufeldova vyprávění o peníze hrát nechtělo, ale zároveň chtěl dát sebevědomému Američanovi za vyučenou a souhlasil. Neuběhlo ani deset minut a Štejn vyhrál první partii. A následně ještě rychleji tu druhou. „Geller se smál, až mu z očí tekly slzy,“ vzpomíná velmistr Gufeld. Fischer pochopivší, že má tu čest s vynikajícím šachistou, okamžitě navrhnul pokračovat v zápasu již za rovných podmínek a hrál své partie již bez původní lehkomyslnosti. Ani to mu ale podle svědků převahu v tomto klání nepřineslo. Z Fischera a Štejna se následně stali přátelé a Fischer jej pravidelně zval na svůj pokoj k pokračování jejich duelu z prvního dne.
Turnaj kandidátů však Štejnovi nebylo souzeno sehrát díky pravidlu, které tehdy FIDE vůči sovětským velmistrům uplatňovala. A to dokonce hned dvakrát. Do kandidátských bojů se mohli kvalifikovat nejvýše tři hráči z jedné země a Štejn skončil za Jefimem Gellerem, Tigranem Petrosjanem a Viktorem Korčným... I tak byl velmistr Štejn se svým výsledkem v „mezipásmu“ více než spokojen. „Jsem zcela spokojen“, řekl tehdy Leonid novinářům a dodal: „Vždyť jsem se teprve před třemi lety stal mistrem a teď přijde takové povýšení. Sice jsem si nevybojoval letenku k turnaji kandidátů, ale musím říct, že by mě bylo trapně, kdybych si na to měl stěžovat. Jestli se mohu považovat za kandidáta na titul mistra světa? Musím se toho v šachu ještě mnoho naučit…“
Podobná situace se ale opakovala v roce 1964. na mezipásmovém turnaji v Amsterdamu. Páté místo, které by jakémukoli nesovětskému šachistovi stačilo k účasti v bojích kandidátů, ale opět se před něho do turnaje kandidátů vmáčkla trojice Sovětů: Michail Tal, Boris Spasskij a Vasilij Smyslov. Ještě jednou měl velmistr Štejn blízko do bojů o nejvyšší titul. Na „mezipásmu“ v tuniském Sousse obsadil šesté až osmé místo společně se Samuelem Reshevskym a Vlastimilem Hortem. V rozehrávce o postupové místo však neuspěl.
I tak byl považován za jednoho z horkých favoritů nadcházejícího mezipásmového turnaje v Petropolisu v roce 1973, kterého se ale již nedožil. Leonid Štejn zemřel na infarkt v moskevském hotelu Rossija ve věku osmatřiceti let. Jeho poměrně krátká kariéra mezi světovou špičkou mu přinesla řadu věrných fanoušků, kterým s jeho odchodem odešel skvělý útočník a počtář, jehož partie jim přinášely tolik radosti.
fotky: chess.com
článek publikován se souhlasem autora: Václav Pech
článek publikován v šachovém týdeníku.
