To se nehraje - V pondělí vytiskneme, v úterý zabalíme a pošleme

To se nehraje, aneb šachy nejsou žádná nuda jsou v předprodeji první tři dny a při psaní tohoto článku, mámeuž 200 objednávek! Moc děkujeme. Bude vytištěno 1 000 knih a přejmě si, ať tisíc šachistů bude mít z této knížky radost. 

Odkaz na e-shop RP šachy, kde je naše knížka v nabídce, najdete zde: RP šachy 

Teď mě můžete chytnout za slovo a klidně to udělejte, protože jsme se dohodli s panem Karlem Mokrým na spolupráci, která nebude jen o jedné knížce. Chtěli jsme s touto knížkou oslovit co nejširší skupinu šachistů . Spolupracovat s panem Mokrým  nám nabízí zajímavé synergie.

Takže, kdo bude mít zájem o tuto knížku, může jí koupit i zde...Karel Mokrý- on line šachová prodejna

Dnes přidám další ukázku z této knížky a věřím, že druhá stovka prodaných knih padne rychle...

Gabčíkovo 2002

IM Neklan Vyskočil

V té době jsem měl vysoké šachové ambice a společně s Davidem Holemářem jsem se vypravil na silně obsazený turnaj do Gabčíkova. Hrál jsem docela dobře a po sedmi kolech jsem měl pět bodů. V osmém kole jsem se měl utkat na prvním stole bílými s GM Petrem Hábou a na toto utkání jsem se těšil, protože
případný úspěch v této partii mi mohl přinést IM normu. Stalo se ale něco neobvyklého.

Bydleli jsem ve studentské ubytovně. Na pokoji jsem bydlel s Davidem a na buňce s námi byli ještě otec a syn Jankové (Zoltán je docela silný hráč). David šel ten den jedinkrát dřív (asi v sedmnáct hodin, hrálo se od sedmnácti třiceti),protože se ještě potřeboval někde najíst. Já dvě a půl hodiny šrotil varianty na
předpokládaný královský gambit (Petr hrál tehdy 1. e4 e5 2. f4), což mělo být překvapení. Měl jsem na to dost materiálu, tedy kromě monografie od Glazkova s Estrinem ještě několik zajímavých aktuálních partií většinou komentovaných znalcem tohoto zahájení Alexejem Fedorovem. Představoval jsem si, že 
dám mat někde po vyčištěném f-sloupci, nejlépe v duchu nesmrtelných partií z 19. století.

Když bylo asi sedmnáct dvacet, vyšli Jankové. Před odchodem se pootevřenými dveřmi podívali do našeho pokoje a uviděli Davidovu prázdnou postel. Nenapadlo je podívat se za dveře, kde jsem poloseděl, pololežel ve variantách. 

A tak se stalo, že zamkli a odešli. Nebylo nic slyšet, zámky byly takové „papírové“. A co čert nechtěl, klíč byl jen jeden na celou buňku. Já se o dvě minuty později zvedl a chtěl jsem vyrazit do asi deset minut vzdálené hrací místnosti. Jenže, ouha, zamčeno. Hned jsem volal hlavnímu organizátorovi Jozefu Puo-
bišovi, jenže telefon zvedla jeho manželka v Dunajské Stredě a oznámila mi překvapující zprávu, že manžel je na šachách. Pak jsem volal ještě druhému organizátorovi, na jehož jméno si už nevzpomenu, ale měl vypnuto. Tak jsem vyšel na balkon, bydleli jsme tehdy v nejvyšším, čtvrtém patře. Venku bylo
dusno, nesnesitelných čtyřicet stupňů a nikde ani živáčka. Až po deseti minutách vidím dvě ženské, jak jdou od vody v plavkách. Tak na ně česky volám, jestli by mi nepomohly se odsud dostat. Tedy že potřebuji, aby došly na vrátnici a vrátná by mi už otevřela. Jen se tak na mě divně podívaly a šly dál. Asi uměly jen maďarsky anebo jim čeština nevoněla. Po dalších deseti minutách vidím šíleného sportovce v trenýrkách a krátkém tričku, kterak běží navzdory vysokým teplotám. Zakřičel jsem na něj něco podobného jako v prvním případě.

Zvolnil tempo, podíval se na mě jako na idiota a pokračoval dál. Mezitím se v hrací místnosti začalo řešit, proč tam nejsem. Na starostlivý dotaz mého kamaráda Mariána Kantoríka David bohorovně odpověděl, že se určitě ještě připravuju. Já mezitím z balkonu uzřel chlapíka s malým psem. Znovu česky, znovu ty samé věty a znovu nic. Jen takový nechápavý pohled. Když už bylo čtyřicet minut po začátku, zbuntoval Marián auto Jankových, včetně Davida (aby se mi tak něco stalo), a jeli na ubytovnu (opuštění hracího prostoru se tehdy neřešilo). David už dost nervózním hlasem vymámil na vrátnici klíč  běžel do našeho pokoje. Jenže vrátná mu dala jiný klíč, a tak musel celou tu dlouhou chodbu plus čtyři patra uhánět zase dolů. Na druhý pokus už dostal správný klíč. Vrazil do místnosti, zjistil, že jsem živý, a začal na mě podivně volat rádoby slovensky: „Rýchlo, ponáhlaj sa, prídeme pozdě.“ Tomu jsem se musel prostě smát.

Dál už to ale tak veselé nebylo.

Přijeli jsme do hrací místnosti, já vyběhl schody a honem k partii. Byla jedna hodina a jedna minuta po začátku, rozhodčí již bral od Petra Háby prázdný partiář, čekací doba vypršela. Na můj dotaz mi rozhodčí odvětil, že jsem překročil čekací dobu a kontumačně prohrávám. K partii se seběhli snad všichni konku-
renti. Hlavně Slováci měli zájem na tom, aby se partie hrála. Vždyť v tom měli své ceny a Hábova výhra černými se jim nehodila. S Petrem nehnulo nic, a tak kontumačně vyhrál. Zdůvodnil to zajímavě – nepřipadlo mu fér hrát s takovým náskokem, a hrát bez handicapu moc nešlo, protože se hala musela v určitý čas zavřít. Regina Pokorná (a ještě další, například Miki Maník) mě tehdy utěšovala, že si tu normu (respektive titul) jistě brzy uhraju, protože hraju dobře.

Což se také 1. 5. 2010 stalo. Mimochodem, Petra Hábu v posledním kole porazil Sergej Kasparov a vyhrál tím turnaj, Petr skončil druhý. A jinak, na královský gambit jsem toho moc nesehrál (asi jen deset partií), používám to ale občas v rapidech nebo blickách. Na závěr jedna moje zajímavá
a napínavá partie již dávnějšího data...........

*

A co bude dál? Pracujeme na knížce pana Horta a takto vypadá pracovní verze obálky. Slovíčko pracovní jsem použil záměrně, protože ty barvy se ještě můžou měnit. 

Ale o tom až někdy příště....