Rychvaldské šachové léto, simultánka s Robertem Cvekem

Můj postřeh:

Je to skutečně už "kus historie" a také nostalgie. Chtěl bych panu Adamčíkovi poděkovat za fotografie "Jak běžel čas". Bylo to i částečné sebetrýznění vidět, jak člověk vypadal téměř před dvaceti lety a pak na místním WC se podívat do zrcadla. Naštěstí netrpím podobným problémem jako tři "hrdinové" ve filmu Fantom Paříže, ale čas je prostě sviňa a nejenom, když hrajete šachy.

V hezkém prostředí sportovního areálu, venku pod altánkem, jsme hráli simultánku. Jako vždycky. Zažili jsme ale i časy, kdy foukal vítr, pršelo. Dokonce jsme jeden ročník museli "do baráku". V pátek nám vyšlo počasí výborně. Jediná nevýhoda byla ta, že coby šofér jsem nemohl pít pivo. Kde je minulý ročník, kdy šoférovala moje žena? To byl vůbec nejlepší ročník, co jsem zažil, když jsem byl naprosto svobodný ve výběru posilujících nápojů. O to se ale simultánka prodloužila a žena mne málem "ukamenovala", když jsem špatně odhadl konec akce :-) Tak to ale bývá, těžký život šachistů s drahou polovičkou, které nemají pochopení pro krásu šachové hry, ať už se hraje či nikoliv. Ono co budu povídat, mnohdy plodná, intelektuální diskuze o střelcích a zatoulaných jezdcích je lepší a zajímavější, než samotná partie.

Výsledek páteční simultánky byl více než příznivý. Protože ve dvou partiích jsem stál na prohru. Jednu přikládám. Je to partie s organizátorem akce, který už asi po 18x stál na výhru, ale skoro pokaždé to má stejný konec. Přiznám se, že to není žádný můj úmysl, je to prostě ten pomyslný hod kostkou, co tak miloval Albert Einstein. Ještě v jedné partii jsem stál všelijak, obzvláště, co na mne ostře doráželo slunce. Zjistil jsem, že vlastně počítat na slepo bude lépe, než odrážet neodrazitelné paprsky slunce. A v ten moment se partie začala obracet k lepšímu.

Nakonec jsem tedy dokázal neprohrát. Štěstí přeje ne připraveným, ani lepším, ale těm, kdo prostě chytnou mušku zlatou a tu já chytil a už ji nepustil :-)

Těším se na další ročník, už číslo dvacet jedna!