Rozhodující tahy k cestě za velmistrem

Rád bych úvodem napsal, že jsem dlouho nevěřil, že bych si mohl uhrát velmistra. Samozřejmě jsem chtěl, ale když jsem někdy v 16 letech hrál s velmistry Vokáčem a Medunou a hlavně pak s nimi analyzoval, zjistil jsem, že jsou někdy úplně jinde. Moje tehdejší chápání šachu a vědomosti byly někde úplně jinde. Byli přímo o kilometry přede mnou.

Začal jsem tom věřit někdy po roce 2000. Hlavně pak, když jsem si uhrál náhodně normu v Pardubicích. Cíleně jsem pak začal "hon na velmistra" v roce 2005. To už jsem moc dobře věděl, že když budu tvrdě pracovat, tak si ho uhraji. A samozřejmě když budu mít trochu štěstí.  To všechno píši proto, abyste věděli, že to nebylo něco automatického, co se týká psychického nastavení. Dlouho jsem si myslel, že na velmistra prostě nemám a ani mít nebudu. Navíc jsem byl z malého města, kde šachově "chcípl pes". Neměl jsem šanci si zahrát a analyzovat s někým silným. Neměl jsem vlastně nikdy trenéra, který by byl silným praktickým šachistou, což je vždy (silný praktický šachista) velké výhoda. Protože tzv. "vyšší šach" je hodně o prakticizmu, o počítání, dynamice o konkrétnosti a to bych rád podtrhnul. Je dost pozic, kde obecné poučky a principy neplatí. 

Kdybych tedy měl vystihnout klíčové body k cestě za velmistrem