Sen versus realita
Být velmistrem šachu je snem mnoha nadšených hráčů. Na první pohled to vypadá jako vrchol intelektuálního triumfu: ovládáte hru, která fascinuje svět už po staletí, soupeři se vás obávají a vy sami se stáváte legendou. Ale pod leskem vrcholových soutěží se často skrývá nelítostný tlak, vyčerpání a obrovské osobní oběti.
V kontrastu stojí amatér, který si sedne k partii ve volné chvíli, pustí si k tomu oblíbenou hudbu, v ruce horkou kávu – a hraje. Pro radost, pro zlepšení vlastních schopností, ale hlavně beze strachu, že jedna chyba mu zlomí celou kariéru.
Krutý úděl šachových géniů
Historie šachu ukazuje, že sláva a úspěchy mohou jít ruku v ruce s hlubokým neštěstím:
Bobby Fischer (1943–2008)
Geniální Američan, který v roce 1972 porazil Borise Spasského a stal se světovým šampionem, západní ikona Studené války. Ovšem jeho genialita byla vykoupena paranoiou, konflikty a izolací. Fischer se nakonec dostal do sporu s americkými úřady a zemřel v exilu. Neuvěřitelné šachové schopnosti mu štěstí v soukromém životě nepřinesly.Magnus Carlsen (1990)
Současný fenomén a jeden z nejmladších šachových mistrů světa v historii. Ačkoli vypadá jako mladý muž plný energie, i on se opakovaně zmiňuje o obrovském tlaku, který na něj dopadá. Turnajový kolotoč, neustálé cestování, vyčerpávající partie a bezpočet hodin tréninku. To vše se může časem nebezpečně podepsat na psychickém i fyzickém zdraví.Wilhelm Steinitz (1836–1900)
První oficiální mistr světa (1886) a zakladatel moderní šachové strategie. Přestože mu šachy přinesly světový věhlas, zemřel v chudobě a duševní chorobě. Jeho radikální teorie byly sice pro šachový svět revolucí, ale on sám se nedočkal klidného stáří.Paul Morphy (1837–1884)
Americký „šachový génius před Fischerem“. Morphy si vydobyl slávu mimořádnými výkony a stal se neoficiálním mistrem světa. Jeho brilantní kariéra však byla krátká a následoval prudký pád. Stáhl se do ústraní a jeho pozdější život provázely vážné psychické problémy.
Podobných případů bychom v dějinách šachu našli více – řada velkých hráčů končila v bídě či s vážnými psychickými potížemi. Jejich osudy upozorňují na odvrácenou stranu šachového vrcholu.
Velmistr pod tlakem
Dnešní profesionální šachista čelí přetížení a stresu, který si laik jen těžko představí. Každý pohyb figurky je analyzován a kritizován médii, fanoušky i soupeři. Každá partie může znamenat zvrat v kariéře. Bývalý mistr světa Garry Kasparov kdysi prohlásil, že profesionální šachy jsou „válka bez krve“. Přestože šachisté sedí v klidu za stolem, uvnitř nich zuří bitva, která je vyčerpává fyzicky i psychicky.
Vzpomínáme na nedávné emotivní zápasy o titul mistra světa, kdy rozhodovala jediná chyba – jako v případě Dinga Lirena, jemuž jediný špatný tah v remízové pozici vzal šanci na nejcennější trofej. Léta tvrdé práce a příprav skončila během několika vteřin. Tento tlak je neúprosný a dokáže zlomit i nejsilnější povahy.
Svoboda amatérů
Proč tedy někteří lidé raději zůstávají „obyčejnými“ amatérskými šachisty? Odpověď je prostá: svoboda. Amatér si může dovolit hrát šachy pouze pro radost, bez diktátu výsledků nebo posuzování veřejností. Nemusí se bát bulvárních titulků ani hněvu sponzorů. Prohra? Nevadí. Stačí kliknout na „Nová hra“ nebo shodit figurky a začít znovu.
Zároveň má amatér čas na rodinu, přátele nebo další koníčky, protože šach není středobodem jeho světa. Šach se pro něj stává zdravým únikem, odreagováním a tréninkem mozku. Lze se v klidu učit z vlastních chyb a bavit se přemýšlením nad strategií, aniž by cokoli ohrozilo jeho pracovní či osobní život.
Kdo je vlastně vítěz?
Je krásné, že každá cesta má něco do sebe. Profesionálové zažívají opojení z výher, ovace v sále a šachovou nesmrtelnost – ovšem často platí neúměrně vysokou cenu. Amatéři postrádají finanční i mediální lákadla, ale místo toho mohou naplno prožívat obyčejnou radost z každého tahu.
Ať už patříte k těm, kteří chtějí šach ovládnout na mistrovské úrovni, nebo jste spokojeni se zapnutým počítačem a online partií s kamarádem na druhé straně světa, nikdy nezapomínejte, že šachy jsou především o radosti ze hry. Není důležité, zda vyhrajete nebo prohrajete – důležité je, zda vás každý tah posouvá dál a baví.
„Šachová hra začíná klidem a končí moudrostí.“ – staré rčení
Pro někoho je ta moudrost v úspěších a trofejích, pro jiného v potěšení z klidné amatérské partie. Obě cesty jsou správné, pokud si najdete tu, která vás skutečně naplňuje.
No hezké pro nás amatery.
Ale profík tím "zarobí" a amater má povolání,
kde čelí třeba ještě většímu tlaku.
Takže před tím, že má amater čas na rodinu, jiné zájmy, je třeba dodat,
že na rozdíl od profíka někde pracuje.
Když je manager, tak je tlak od zákazníků, dodavatelů, šéfů či majitelů.
Když je na nízkých pozicích, tak jestli za ty prachy nedělá ze sebe blbce a navíc může o práci přijít.
Před měsícem byla diskuze na netu, k inzerátu MŠ - přijme někoho na úklid + vaření + potřeba občas umět něco opravit.
Tedy uklízečku, kuchařku, školnici v jedné osobě za senza plat 19.800 Kč brutto měsíčně.
Když dělá sám na sebe, "svobodné" zaměstnání, tak to je tlak kolikrát ještě větší než jako zaměstnanec.
jiné sporty:
Potom ještě by se dalo srovnat s jinými sporty. Všude je tlak, kdo se dá na profi-sport, musí s tím počítat. Zas nedávno diskuze o tenistkách. Ono to není, že chtěj kvůli penězům na tolik turnajů, ony musely podepsat smlouvu, že na celý kolotoč turnajů pojedou. Nemusely, ale pak to má tolik nevýhod, že budou finančně na úrovni velmistra. Proto všechny podepsaly a snažej se pak max. remcat. Na druhé straně světa má být za den a půl, ani ne 48 hodin a další zápas. Není čas na regenaraci, natož trénink, hrozí zranění.
Z toho by se dost profi-šachistů zhroutilo. To jsou šachisté v rozhodování svobodnější. Jasně, prachy maj za tu "robotu" tenistky jiné.
No napsal jste to docela přesně, u tenistů a tenistek nejde jen o ně, ale mají celé týmy, které musí cestovat s nimi. Mnoho lidí závidí vrcholným sportovcům jejich peníze, ale ani netuší, co všechno svému sportu museli a musejí obětovat a pokud se, nedej bůh, zraní, rázem je problém. Nemají ani sport, ani práci...většina sportovců pak ani zdaleka nemá zajištění, na jaké byla kdysi zvyklá.
Ale houby, doslova nesmyslné částky. Samozřejmě někdo s takovým elem si může takové peníze vydělat ale je to v podstatě výjimka.
Prostě se chce ukázat jako zajímavý, tak kráká nesmysly!!!
Ze mě v 65 letech už velmistr rozhodně nebude, tudíž šachy beru jako koníčka a elo moje nebo mých soupeřů mě nezajímá. Vyhraju? Paráda. Prohraju? No a co, bude kvůli tomu jestli vyhraju nebo prohraju levnější chleba? Nebude. Navíc pro mě byly šachy až třetí, po práci a po fotbale, a jelikož jsem v důchodu, postoupily na druhé místo za fotbalem.
I pro mě jsou dnes šachy koníčkem. Vahraju, pak super.Prohraju - nevadí. Elo mě nezajímá. Baví mě se dívat na pěkné partie, baví mě sledovat ostatní a baví mě co dělám. Jsem rád,že mám rád šachy a že šachy mě neživí.
Nó šachy Tě Petře "tak trochu živí", nebo se pletu? (NSS a jiné šachové aktivity).
Carlos pravdou je to, že ( spolu) řídím dvě menší firmičky s obratem několik miliónu ročně. Pravda je ta, že vize je mít obrat několikrát větší, než má rozpočet šachový svaz, ale pravdou je i to, že vše co se vydělá, se do poslední koruny zpět investuje. - proto stále chodím do práce a denně pracuji více jak 16 hodin. ( naposledy jsem neuspěl s nabídkou na pronájem benzinky - RP Oil :) , teď jsme v konkurzu na provozování obchodu s tabákem ( frenčíza) , v lednu se několikrát zvětší nabídka v e-shopu a už teď dojednávám příjem stovek až tisíce knih, chci zvětšit zásah e-shopu a posunout se z ryze šachového e-shopu do něčeho většího a to vše chce statisícové investice. Snem je síť kamenných obchodů. Takže mě šachy neživí, snad jednou budou. Takže se pleteš, protože mě dnes šachy opravdu neživí ( vše se reinvestuje) ....ale máš pravdu v tom, že sny se plní a je to blízko.