Sedmé kolo přineslo řadu zajímavých duelů. Čím více se blíží závěr turnaje, tím ovšem roste napětí a téměř každý (a nejen z čela výsledkové listiny) se snaží o celý bod.
Zejména v těch elově nepříliš vyrovnaných
dvojicích, což je přitažlivá specifika všech švýcarů. Na první stůl postoupil
můj dávný kamarád Petr Mičulka (hraje zde i jeho syn) z Náměště nad
Oslavou, který ne-jednu sezónu hostoval za Lokomotivu Brno a kdysi mi věnoval
svůj rukopis ve stylu „Moje nejlepší partie“. Jistě se stále pokouší doplnit
další kapitolky své díla, ale dnešní hra tam asi nebude. V zahájení přešla
hra do francouzských pozic a pokus bílého o průlom v centru dovolil
silnému soupeři získat kvalitu. A tato materiální výhoda již stačila po
několika zápletkách jednomu z favoritů turnaje k vítězství.
Na druhém stole se utkali Standa Věchet
s velmistrem Sergeevem. Hra se rozvíjela ve stylu pozic z Hromádkovy
indické – bílý stupňoval svůj tlak v centru, černý se snažil o protihru na
dámském křídle. A za tím účelem (otevření sloupců pro své věže) také obětoval
pěšce.
Druhý velmistr Tomáš Polák, kterému jistě většina
Brňanů fandí a který také velkou část svého umění zde prezentuje jako trenér
mládeže a prominentní hráč Durasu Brno, dostal za soupeře Luďka Mészároše.
V královské indické manévroval bílý přece jen úspěšněji a v pozici
zobrazené na diagramu se zmocnil rozhodující převahy typizovaným úderem jezdce
na poli d5. Po vynuceném přijetí dočasné oběti se pozice černého poměrně brzy
zhroutila.
Také Jiří Kočiščák měl
soupeře o plných 440 bodů „slabšího“. Dávám to slovo do uvozovek, neboť tenhle
přísně matematicky měřený poměr sil mi přece jen po celá léta připadá mírně
absurdní. Šachy přece nejsou atletika, kde rozhodují exaktně změřené vteřiny,
či metry. Ale jak měřit invenci – to v šachu ještě nikdo nevymyslel. Vracet
se ovšem k systému výkonnostních tříd, který měl něco do sebe a my starší
si jej ještě dobře pamatujeme, to asi nikdo nechce. Vždyť nyní se počítá
mezinárodní rating zvlášť v normálních soutěžích, rapidech a bleskovkách,
což přináší zisky mezinárodní šachové federaci FIDE a naopak zvýšené náklady
pořadatelům soutěží. Otázka, zdali je potřeba, aby měl každý tři (většinou
odlišné) ratingy, připadá mi jako správná a vím, jak bych na ni odpověděl. Ale
jiní mohou mít názor zcela odlišný...
A konečně i Tomáš Kraus se dočkal s Petrem
Pokorným ve zdánlivě téměř vyrovnaném postavení soupeřovy chybičky.
V postavení na diagramu mu bílý umožnil dobýt pěšce na g4 a po dalších
dvaceti tazích i výhru.
V souboji dvou budoucích oddílových kolegů
slavil úspěch hráč zkušenější a řekl bych i rafinovanější. David Holemář mi
nedávno řekl něco v tom smyslu, že neví před partií, co bude hrát – prostě
prý se to nějak vyvine. V tomto turnaji zkouší své soupeře různými obětmi
pěšců za iniciativu. Zde zase obětoval kvalitu, měl však za ni několik pěšců na
dámském křídle, kteří se chystali k pochodu do dámy...
Panu Josefu Kratochvílovi z Třebíče, který je
ovšem v Brně častým hostem a na různých soutěžích tvoří oblíbenou trojku
s lokomotivními Kratochvíly Karlem a Milanem, se zde zatím moc nedaří. I
jeho partiáře spíše napovídají o rozdvojeném vidění událostí na desce, chvíli
píše svá písmenka se sklonem vpravo, pak vlevo a pak téměř nečitelně.
V partii s Natašou Richterovou byl zatlačen do defenzívy, poztrácel
nějaké ty pěšáky.
To zástupkyně Slovenska, jejíž partie jsou zde
vesměs zajímavé, rozhodla se proti panu Blahynkovi vyměnit dámu za dvě věže a
zdálo se, že pozici ještě dlouho udrží i s pěšcem méně.
A teď něco téměř z konce startovního pole.
Oceňuji odvahu Petra Glozara, s níž obětoval střelce na poli h2
v postavení, které vůbec nebylo tak jasné.