Svět, v němž žijeme, je složitý. Situace, které se v nějakém ohledu navzájem podobají, mohou být v jiném naprosto odlišné. Paralely nás mnohdy mohou zmást, pokud neznáme souvislosti.
Představme si člověka s nabitou zbraní v několika různých
situacích. Může střílet na terč, na teroristu, na protivníka ve válce, na
nevinnou oběť, na zdravou vysokou zvěř, na vzteklou lišku, nebo na smrtelně raněné
zvíře. Můžeme mít různé názory na pacifismus či vztah ke zvířatům, ale asi se
shodneme, že mezi dobrým policistou a vrahem existuje zásadní rozdíl, přestože
oba v určité situaci mohou zdánlivě dělat totéž.
Mohu uvést i méně
drastický příklad ze života. Pokud přijdu k přátelské partii v klubu o 15 minut
později, soupeř mi asi nespustí hodiny a možná mi trochu vynadá. Pokud přijdu
později na turnaj, soupeř mi nevynadá, ale spustí mi hodiny. A pokud se jedná o
turnaj, v němž platí pravidlo nulové tolerance, znamená stejné opoždění prohru
partie.
Možná se divíte, jaký
mají předchozí řádky smysl. Ve svém závěrečném článku z této série chci ukázat,
že vnější podobnost může být i v šachu zavádějící.
V knize Endšpiľ ze série Škola vysšego mastěrstva pan Dvoreckij uvádí následující dvojici partií.
Černý v dříve uvedené partii prohrál, protože neopatrně
pokračoval podle analogie, aniž by vzal na zřetel zvláštnosti dané pozice.
Znovu zdůrazním, že je nutné si dávat pozor na falešné analogie. Když se dvě
pozice liší, každá drobná změna může hrát významnou roli. Zkuste ve studii
postavit jednu figurku na nesprávné pole a pochopíte, o čem mluvím.
V následujících dvou studiích jsou figury postaveny správně, ale povrchní uplatnění podobnosti nás ve druhé ukázce může svést ke špatnému řešení. Až při psaní článku jsem zjistil, že se oba příklady nacházejí přímo vedle sebe ve vynikající
Učebnici
koncovek Marka Dvoreckého, jedné z mých nejoblíbenějších šachových knih.
Když zkoumáme význam detailů v šachu, nemusíme se zabývat studiemi.
Dovolím si uvést ještě několik příkladů. Už si ani nepamatuji, kdo mi v roce
2008 doporučil přečíst si knihy IM Šereševského, věnující se koncovkám. V roce
2009 jsem si koupil jeho slavnou knihu Strategija endšpilja (Strategie
koncovek) a musím přiznat, že mne velmi oslovila. Podle dnešních měřítek by ta
kniha asi propadla – diagramy občas obsahovaly překlepy, varianty byly někdy převzaté
a mnohdy nesprávné. Nicméně autor za pomoci svých kolegů vybral skvělé příklady
a doplnil je dobrými slovními komentáři. Zmíněná kniha motivuje k vlastní
analýze a k polemice s autorem a jako učebnice je výborná, přestože jako zdroj
informací není spolehlivá. O tom ostatně svědčí i následující ukázka:
Jak jste právě viděli,
na detailech v šachu záleží. Pokud Vám uvedená ukázka připadá příliš umělá, možná
dáte přednost následující příhodě. Slyšel jsem, jak v roce 1956 na Turnaji
kandidátů v Nizozemsku velmistr Filip dosáhl proti Argentinci Pilnikovi výhodné
pozice. Partie byla přerušena a československý hráč ji začal analyzovat. Dlouho
bezúspěšně hledal cestu k výhře, až ji nakonec našel. Až v průběhu dohrávání
ale zjistil, že analyzoval pozici s černým pěšcem na a7, ačkoliv ho ve třetím
tahu posunul na a6! (Jak jste možná již uhodli, hrála se španělská obrana.)
Bílý si postupem b4-b5 vytvořil volného pěšce a partii zachránil. Alespoň tak nějak
jsem tu příhodu slyšel já.
Houdini ale zjevně
nemá smysl pro humor. Když jsem mu partii ukázal, nenašel za černého výhru
nejen ve skutečné pozici po časové kontrole, ale ani s pěšcem na a7! A obě
pozice hodnotil přibližně stejně, jako mírně lepší pro černého. Houdini hraje
výborně, ale dobrý vypravěč z něj nikdy nebude.
Sice jsem se v této sérii článků nechtěl zabývat teorií zahájení ani koncovek, ale následující příklad bych nechtěl vynechat. Je sice drastický, ale ani mládeži neuškodí. Varování před povrchností není zbytečné!
Jak jsme právě
viděli, na detailech v šachu záleží. Mohl bych pokračovat ještě dvojicí příkladů
ze své praxe, ale ta je mnohem méně názorná a kromě toho mám pocit, že už jsem
ukázek včetně vlastních uvedl více než dost a měl bych přejít k závěrům.
Jsem přesvědčen, že podobnosti pomáhají šachu lépe porozumět, ale samy o sobě k úspěchu nestačí. Téměř každá šachová partie je něčím nová a liší se od těch předcházejících. Královská hra poskytuje mimořádně mnoho možností a v tom spočívá jedna z jejích předností. Nabyté znalosti by neměly bránit našemu uvažování, měly by nám při něm naopak pomáhat. Neučíme se přeci proto, abychom nemuseli přemýšlet, ale abychom si přemýšlení usnadnili a díky tomu dokázali řešit i složitější problémy.
Moje série článků tady končí a rád bych Vám poděkoval za pozornost. Jak jste si všimli, nenabídl jsem zde zaručený recept na úspěch. V prvé řadě proto, že žádný takový neznám. (K vyhrávacím botám Borislava Ivanova se nechci ani vyjadřovat, protože by mne jejich majitel mohl zažalovat pro urážku na „cti“.) Pochopitelně bych rád odhalil nějaké velké šachové tajemství, které by mi umožnilo udělat velký výkonnostní skok. Samozřejmě nahoru. Já ale jsem realistou. V minulosti v šachu podobná velká tajemství existovala, ale zpravidla se dříve či později stala vlastnictvím všech, kteří vynaložili na jejich pochopení dostatečné úsilí. Můžeme vzpomenout na Philidorovu hru pěšci, na Steinitzovy zásady obrany, na Nimcovičovu blokádu či profylaxi, na jiné hypermodernisty i na mnohé další. V dnešní době se zdá, že velká tajemství jsou vyčerpána. Nebo existují, ale je jich daleko méně než dříve, a proto je také obtížnější je objevit. V šachu samozřejmě existuje mnoho menších tajemství, mezi něž patří například tajné varianty. Vzpomněl jsem si na rozhovor s jedním špičkovým teoretikem, který mi říkal, že má rozebrány varianty, za jejichž ukázání by si nechal zaplatit přes 5 000 dolarů. Já v počítači každopádně nic podobného nemám.
Asi bych nyní měl načrtnout
svůj názor na to, jak je možné se v šachu zlepšovat. Hráč postupně hromadí
znalosti a najednou se z nich vytvoří jakýsi systém, který je propojený
souvislostmi. Střípky se propojují v mozaiku, která umožní lépe začlenit další
dílky. Objevuje se schopnost přetvořit konkrétní informace na obecnější porozumění
a toto pochopení poté opět uplatnit v konkrétních situacích. Řekl bych, že
mnohdy právě tady leží záhada skokového výkonnostního růstu, s nímž se tak často
setkáváme u talentované mládeže a někdy i u dospělých šachistů.
Při osvojování
informací nesporně hraje velkou úlohu talent. Ten sám o sobě není zárukou úspěchu,
ale je jeho významným předpokladem, bez něhož se lze jen těžko obejít. Paměť je
s talentem do určité míry propojena, na její důkladnou analýzu se ale necítím
být dostatečně kompetentní. Abychom ale mohli využít podobnosti, musíme se učit.
Čím jsou naše znalosti šachu širší a hodnocení prostudovaných pozic či partií přesnější,
tím více užitku nám paralely mohou nabídnout. V neposlední řadě významnou roli
hraje také schopnost koncentrace. Nejen při studiu, ale především při partii
samotné. Ve vrcholovém šachu hraje významnou roli domácí příprava, ale i tam
musí hráč být připraven na intenzivní myšlenkovou činnost, aby dokázal dobře
rozehranou partii úspěšně završit. I když získáme ze zahájení velkou výhodu,
obvykle ještě musíme provést řadu vlastních dobrých tahů, abychom si připsali
celý bod.
Na černobílé mapě je stále ještě mnoho neprobádaných území. Ale věřím, že i cestovatel ocení, když se může vracet do známých míst. Ta se od jeho poslední návštěvy sice mohla mírně změnit, ale přesto mu připadají povědomá a dávají mu určitý pocit bezpečí. A
podobně je tomu i v šachu.
Přeji Vám šťastné putování po 64 polích!
Re Bucefalos: Před chvílí jsem se podíval na ten rozhovor o filozofii (nebo filosofii, chcete-li) sportu. Připadal mi zajímavý a rozumný. Posluchači nad ním musejí přemýšlet, ale není to filozofování úplně odtržené od reálného života, sport je velmi reálný.
noElo: ta dama přednáší na vysoké škole, pokud vím, tak na Husitské v Praze, Přednášky na vysokých školách jsou veřejné. Dva roky jsem ji měl na předmět péče o duši. Ona ukazuje uplně jiné myšlení, než to které za běžného života asi všici praktikujeme.
noELO: Kolem roku 1968 vyšlo mnoho skvostů, já měl tenkrát to svělé dílko vypůjčené z knihovny. Nedávno jsem zatoužil si je osvěžit, ale bude asi těžko k sehnání. V Brně jsem neuspěl.
ad kuřimák: nevěřil bych, že od JLB vyšlo česky něco, o čem nemám vůbec ponětí. Ve zdejší knihovně to bohužel nemají. A nevěřil bych, že se o tom dozvím tady. Odbíhání od tématu "šachy" přináší nečekané vedlejší účinky.
ad Bucefalos: taky děkuji, ta dáma mluví krásně a navíc jsou vedle odkazy na další její rozhovory a přednášky - jsem předem smířen s tím, že nebudu všemu rozumět.
http://www.databazeknih.cz/knihy/sest-problemu-pro-dona-isidra-parodiho-15797
David Navara: Moc poutavě psané, čte se to jak "detektivka s vyšším levelem". :-)
Doporučuji (i pro Bucefalose) přečíst si knihu z výše uvedeného odkazu.
Děkuji za ohlasy, za přání i za zajímavé informace. Studii GM Timmana jsem znal, ale pouze zhruba od 4. tahu dále.
Ahoj Davide! Moc pěkná série článků! Četl jsem všechny a Tvé úvahy ať už šachové nebo jiné jsou hluboké a krásné. Dokonce mne zaujaly tak moc, že jsem si tady na nss zařídil registraci, abych Ti sem mohl napsat :-). Moc děkuji a držím ve všem palce! Zdraví, Luboš Roško
Re Bucefalos: Těch necelých 11 minut stálo za to Děkuji.
Hledal jsem něco co je trochu k tematu, srozumitelné a zaroven z oblasti filozofie.A našel jsem toto: http://www.youtube.com/watch?v=nHr0B17XIbU
Pane Navaro, když už to tedy "tady" čtete a reagujete na komentáře šachových nýmandů, vězte, že můj předchozí příspěvek byl míněn jako ironie (vůči mně samému). Kdysi někdo (možná závistivě) napsal, že Němci se stali velkými klasickými filosofy poté, co opustili latinu a začali psát ve svém jazyce, jehož nuancím nikdo nerozumí. V případě Kanta podotýkám, že zmiňovaný strýc měl tu knihu pod jménem "Kritika čistého rozmyslu". Rozdíl mezi "Verstand" a "Vernunft" se těžko překládá. Mám doma knihu (údajně Kantova prvotina, disertační práce), která se jmenuje "Prolegomena ke každé příští metafyzice, která by se chtěla nazývati vědou". Nedokázal jsem ji dočíst. Klasické německé filosofii nejsem schopen porozumět, ale Kantův pojem "kategorický imperativ" je asi nejmoudřejší myšlenka všech dob, srozumitelná i pro nefilosofy. Protože je kategorický, nikoli "hypotetický", funguje univerzálně - tedy i pro agnostiky. Zdá se mi, že konkrétně Vám se daří jednat v souladu s ním. Nezbývá, než popřát v zájmu Vaší kariéry i nějaký ten "zabijácký instinkt".
K té polské partii ještě dva články http://timkr.home.xs4all.nl/chess2/diary_17.htm ( č.327) a http://timkr.home.xs4all.nl/chess/rxb2.htm .
Ještě bych se rád podělil o zážitek ze studie GM Jana Timmana, kterou jsem našel na internetu na téma "Ortueta - Sanz", v níž akci pěšců završí fantastický tah krále. Kg3, Vh7, Sb3, Jg5, pa3, c4, c5, e3, f5 - Kf8, Vb2, Sf7, Ja5, pa7, b7, e5, g7 (9 8), bílý vyhraje. Po 1.f6 gxf6 2.Vxf7 Kg8 3.Vxb7 Jxb7 4.c6 Vxb3 5.c5 Vb5 6.a4 fxg5 nemůže bílý táhnout ani jedním pěšcem (7.axb5? Jxc5! 8.c7 Je4 a Jd6), rozhodne jediné 7.Kg3-h3!! g4 8.Kh4 a vyhraje. Kdo chcete, pokochejte se, stojí to za to!
Pane Navaro, dobrý večer. Připojuji se k pochvalným komentářům, celý seriál je skvělý a poučný i pro nás, řadové šachisty. Rád bych doplnil jednu zajímavost k partii Ortueta - Sanz. V roce 1934 byla pozice publikována nejprve dokonce i bez čpg5, ale zato s bílým ph2 (místo h3), což je podle všeho upravená pozice, aby tam nebyla ta Vámi zmíněná remíza (po 7...c1D musí král na f2 a černý vyšachuje věž) - viz Wiener Schachzeitung 23-24/1934, viděl jsem na vlastní oči. Když byla později zveřejněna celá partie (na internetu je snadno vyhledatelná), ukázalo se, že v klíčové pozici stojí bp na h3 a černý má pěšce g5 a e6. Podle mého (laického) názoru to podporuje hypotézu, že partie byla skutečně sehrána, přičemž při publikování koncovky redaktoři odstranili jak pe6 (aby černý kromě Vxb2 nemohl partii vyhrávat z pozice síly, např. protlačováním pěšce e6), tak i pg5 (kvůli ekonomii) a nakonec přesunuli ph3 na h2 (kvůli korektnosti). Šereševského úprava je něco mezi autentickou pozicí z partie a "korektním" postavením. Jinak ta partie vypadá dost věrohodně, což ale platí i o té polské - která má ale tu podstatnou vadu (opět můj laický názor), že byla publikována až v roce 1953.
Přiznávám, že já jsem se Kantovi vyhnul, při studiu jsem se zabýval zejména analytickou filozofií, která má k logice velmi blízko. Pak jsem si chtěl půjčit v Národní knihovně Kritiku čistého rozumu, ale tehdy se už Kant vyhnul mně, knihu se mi nepodařilo půjčit.
ad Bucefalos: teď jste tedy nadhodil téma, které tady fakt snad ještě nebylo. Kdysi v mládí jsem si pro naprosto nefilosofické účely půjčoval byt svého strýce, podivínského amatérského filosofa, měl v knihovně všechno, Kanta i Husserla. Coby již v raném mládí aspirant na to, čemu Němci říkají ironicky "Alleswisser", jsem se to snažil číst, takže ten pojem znám. Takže pokud jste znalý šachu i klasické německé filosofie, nezbývá než pozdrav "v dokonalé úctě".
Podobnost... Podobný problem je znám z filozofie. Ten kdo je znalý Kanta jistě zná pojem transcendentální epoche, často využívaný ve fenomenologii.
Děkuji za ohlasy. Tuto sérii jsem asi prozatím uzavřel a novou teď zahajovat nebudu, také toho psaní už mám dost a zase se mi vrátila chuť do hry. Výhledově bych mohl pokračovat podobnou sérií, která by byla zaměřena na využití teoretických znalostí koncovek v praxi. Především v mé praxi. Už jsem na to téma přednášel zhruba pro dvě desítky šachových nadšenců, takže je možné, že třeba v létě nebo za rok napíšu další sérii několika článků.
Re Robert Cvek: Děkuji. Také mám pocit, že ten poslední článek je nejlepší. Shodou okolností v něm nejsou moje partie a po šachové stránce je ze všech čtyř dílů nejméně původní. Snad se mi to ale podařilo vynahradit textem.
Re David Navara: Když jsem psal o souboru PGN, myslel jsem CBV. Soubor jsem právě poslal Petru Boleslavovi. Pokud znáte můj e-mail, obraťte se se žádostí přímo na mne a soubor Vám zašlu.
Vynikající článek.
I já děkuji za další pěkný článek
Děkuji za kladné ohlasy, k několika z nich se vyjádřím.
Re Pavel Chrz: Podle mě v češtině je správně přepis "Dvoreckij", ale u ukázky jsem ponechal jméno v databázové podobě, byť vypadá divně. Jinak se snažím jména psaná latinkou psát bez úprav a ruská jména foneticky, ale u dalších zemí (Arménie či Gruzie, případně dokonce Čína) jsem bezradný. Existuje řada silných hráčů nad 2650, kteří nečetli knihy pana Dvoreckého, ale ještě více těch, kteří některé/mnohé z nich studovali.
Re Jan: Já mám soubor PGN a asi ho pošlu Petru Boleslavovi. Už jsem mu dříve poslal čtyři dílčí soubory.
Re Změstabileho: Mně to Vaše rozdělení mezi dřinou a tvorbou nepřipadá přesné. Pokud se podíváme na taktiku, tak jsme se ji snad všichni učili na vzorových příkladech a v našich partiích využíváme podobnosti. (Už jsem zmínil dušený mat a šílenou věž, u těchto témat to je patrné asi nejvíce. Ale podobnosti využíváme i jinde.) A to, že nám při partii v hlavě zasvítí světýlko, které říká, že by tady mohla být kombinace, je záležitost zkušenosti. Talent samozřejmě hraje velkou roli, protože rozený taktik nemusí propočet trénovat tolik jako jiní, ale nezdá se mi, že by kombinační hra nabízela pro vlastní tvorbu o tolik více prostoru, než třeba strategie nebo neteoretické koncovky. A myslím, že vím, o čem mluvím.
Re Morphynista: O partiích Ortueta - Sanz a Tyłkowski / Wojciechowski poučeně a zajímavě píše IM Michal Konopka ve své knize "Magické pozice". Podle mne je se skutečně hrála nejvýše jedna z obou partií.
Odkaz na vzpomínanou polskou partii Tylkowski - Wojciechowski http://www.chessgames.com/perl/chessgame?gid=1277959 . Podobnost závěrečné kombinace je velmi pozoruhodná, nabízí se celkem logická úvaha, že jedna z těchto partií se nehrála, ale byla vymyšlena až dodatečně, už před mnoha lety o tom psal v Čs.šachu pan Kalendovský...
Dobrý den,
článek se mi velice líbí.. Ukazka Ortueta-Sanz mi trochu připomíná partii Hort Keres http://www.chessgames.com/perl/chessgame?gid=1056959 někde jsem četl že po oběti dámy spadl mladý Hort ze židle. Nevím však jestli to je pravda:o))
Moc pěkné články a ten poslední je nejlepší! Výborná práce, smekám Davide :-)
Něco se dá v šachu nadřít - přečíst spoustu knih, naučit se obrovské množství variant zahájení, a typových pozic ze střední hry a koncovek... prostě naučit se všechno, co už se mockrát hrálo a někdo už přišel před námi na to, jak to správně hrát. Tohle je otázka efektivní práce s relevatními daty, a v době počítačových databází a silných programů je možné se takto efektivně zkokonalovat. Jinak ale šachy jsou především kombinační hrou - schopností konkrétního propočtu variant, navíc v omezeném čase a v psychickém vypětí hrané partie. Tohle se dá taky jistě trénovat a učit, ale už to není jenom práce s daty, nedá se to měřit, obtížně se to hodnotí, má to nekonečně mnoho aspektů. Už jenom tohle je jedním velkým tajemstvím šachové hry. A myslím, že i dnes zůstávají tajemství další - a nejen malá tajemství, jak píše Navara. Šachová hra je jedna velká nerozluštěná hádanka, jedno velké tajemství, ke kterému zatím nikdo nemá klíč- ani lidé, ani počítače.
Žijeme v éře počítačového šachu. S treningovými partiemi Davida chci dlouhodobé pracovat. Uvítal bych zveřejnění treningových partií pod tímto článkem ve formátu PGN. Ke komentářům: Myslím si že je třeba opustit komentář typu 5.b4 - takhle hrál Kasparov v roce 2000 v Tramtárii. Před presentací varianty uvést zhodnocení pozice a poté variantu uvést. Dnes v počítačových programech jsou desítky variant, pochopitelné bez analýzy výchozí pozice před variantou.
Děkuji za presentaci treningových partií pod tímto posledním článkem ve formátu PGN s přáním pěkného podzimního dne.
Citát: "Kdo šachu trochu rozumí, musel studovat Dvoreckého nebo je génius".
Pozn: Pro zdejší odborníky přepisu jmen: Věřím, že nebudete rozporovat, že oba tvary "ts" i "c" jsou v pořádku.
Děkuju moc za pěknou sérii článků, která mě zase jednou "nakopla" a ukázala krásu šachové hry. Hlavně ta ukázka z Dvoretského knihy je úžasná! Je to pro mě podobné jako vyslechnout nějaký pěkný koncert nebo shlédnout výstavu či jiné umělecké dílo.