Pocit pekla
Jedna věc je, jak se někdo tváří, druhá věc, jak je to v jeho nitru, Viktor byl mistr přetvářky. Jeho nitro bylo dáno napospas patologické mysli. A tak přišlo do jeho života velké utrpení, které ho nakonec zpokornilo.
Zejména asi začátkem roku 2012 ve vagónu metra v Praze ho vyděsil těžko vyjádřitelný odpudivý, proslizlý, odporný pocit pekla. Zřejmě Viktorova pozornost, která již nebyla sevřená šachovými cíli, spočinula i jinde, ve svém nitru. Nalezla tam spoušť, peklo, které dosud bujelo zcela nepozorovaně. Pocit pekla byl naprosto jasně cítěn jako každý jiný pocit, třeba smutku, radosti. Bylo věděno, že to je pocit pekla, nikoli zpětně domýšleno. Pocit pekla byl vyústěním jeho naprosto prohnilého vnitřního stavu, totální šachové zaslepenosti, totální patologie mysli, totální opuštěnosti, osamělosti, tvrdosti, krutosti. Všichni pro něj byli ohrožení, měl strach ze všeho, byl naprosto falešný narcis.
Do 31 let byl život jedno velké utrpení, obrazně řečeno peklo. To je však stále nesrovnatelné s prožitím pocitu pekla. Právě tímto prožitkem vygradovalo velké období duševního temna. Snad až pocit pekla ho tak šokoval, vystrašil, že ho přinutil si jej uvědomit. Plně si uvědomit, že je tu i nějaká vnitřní dimenze. Počátek zpokornění? Do té doby byl plně zaslepený strachy, vnějšími výkony, zcela odpojený od sebe, od svého cítění, prožívání.
Avšak vše probíhalo zcela nevědomě, netušil, že život obsahuje ještě něco jiného, něco hlubšího. Došlo k uvědomění, že to takhle dál nejde, opadla šachová zaslepenost, robotismus – a uvědomil si, jaké utrpení zažívá, a toužil aspoň po troše radosti v životě. Utrpení ho donutilo vydat se jiným směrem v životě a od roku 2012 se víc inspiroval moudřejšími lidmi, moudrou literaturou.
S přibývajícími léty se Viktor více a více znechucen díval na sebe v zrcadle. Z jeho očí byla cítit duševní prázdnota, zlo, více a více se propadal do psychické patologie, až se na sebe nemohl dívat, byl si odporný, nenáviděl se. Někteří si mohli myslet, jak šťastný je, a on přitom zažíval pocit pekla.
Ale jak se vyvíjel příběh Viktora postupně?
Šachové začátky
Od 6 a půl roku chodil na balet, šachy a fotbal. Od mala jej provázela roztěkaná pozornost, spousta aktivit, někdy i naráz – jen nebýt duchapřítomný, jen ne na chvíli se zklidnit. Snad byl lehce autista, nikdy s ničím podobným nebyl diagnostikován, avšak jistě mnoho příznaků měl. Aby se zklidnil, tak ho rodiče dali na šachy, ale taky protože děda z Moskvy měl rád tuto hru.
Balet brzy odpadl, nebavil ho, schovával se za sloup v sále, byl tudíž po půl roce vyhozen. Fotbal ho bavil, ale pak asi v 11 letech kvůli dominanci šachů ho přestal hrát, šachové úspěchy byly lákavější. Krom zcela běžné školní docházky bez jakýchkoli úlev na základní školu, osmileté gymnázium a vysokoškolské studium paralelně probíhala šachová kariéra. Zpočátku šachově zaostával za českými vrstevníky, například v březnu 1998 byl čtvrtý na Mistrovství ČR do 10 let, což byl tehdy velký úspěch.
email z 31.12.2007
V 6 mě rodiče přihlásili do kroužku, pravidelně jsme se scházeli každý týden asi na 2 hodiny asi tak do mých 10-11 let. Petr Šebesta se nás ujal, když mně bylo 7 a hodně dlouho jsem k němu spolu s dalšími chodil každý týden na tréninky, dokonce i když jsem měl už svého osobního trenéra. Řekl bych, že nám dal celkem dobré základy, byl hodně přísný a nekompromisní. Například když někdo něco neudělal, dělal třeba 50 kliků.
Myslím, že pár měsíců před Mistrovstvím Evropy do 12 let v Řecku jsem začal trénovat s Vigenem Mirumianem. Vlastně díky němu v mém šachovém projevu zbyly jisté známky agresivity. Spolupráce s Vigenem byla velice přínosná, naučil mě toho mnoho, což taky nebylo moc těžké, když jsem skoro nic neuměl. Bohužel ale asi v mých 12 letech musel odjet, a tím to skončilo. Ještě mi říkal, když jsme se loučili, že až se vrátí, tak ať jsem velmistr. Než odjel, tak ještě stačil jako svého nástupce navrhnout Konopího.
Michal Konopka ze začátku podle mě nechtěl mít se mnou vůbec co do činění. Nakonec si našel čas a řekl, že mi postaví jeden diagram, a podle toho, jak ho vyřeším, se rozhodne, zda mě bude nebo nebude trénovat. Dal mi nějaký na odlákání, jsem do toho čuměl a vůbec mě to nenapadlo, přitom to je triviální. I přesto, že jsem to nevyřešil, tak se rozhodl mě trénovat.
Od té doby jsme se scházeli pravidelně každý týden na 3 hodiny v jeho bývalém domově v Pardubicích. Věnovali jsme se převážně studiím, přehrávání vybraných partií klasiků převážně pozičního nádechu, analýze mých partií, nemohu jinak než to vynachválit. Jasně, že jsme se dívali i na ostré partie, ale těm jsme asi k mé smůle nevěnovali adekvátní kvantum času. Zahájení jsme ani moc nedělali, to spíš, když už někde hodně tlačila bota.
Naše, dá se říci, aktivní spolupráce skončila po Konopího přestěhování zpět do Prahy asi v mých 16 letech, sice on za mnou zpočátku celkem pravidelně jezdíval a někdy já za ním, ale už to pochopitelně nebylo ono. A tak to nějak pomalinku skončilo. Nevím, jakou měrou k tomu přispěl výkonnostní rozdíl vyvstanuvší mezi námi. Asi se nespletu, když napíšu, že velkou.
Konopí měl dále snahu se o mě trochu šachově starat, tak zorganizoval asi 2 nebo 3 tréninky s Davidem Navarou u sebe v novém domově. Hodně jsem za ním zaostával, hlavně to bylo zdůrazněné při počítání variant. Pamatuji si, jak David to spočítal asi za 5 minut a začal se tam „nudit". Já jsem tam seděl další půl hodinu a nic, Konopí mi přidal ještě trochu času, ale stále nic. Tak mi to nakonec museli ukázat. Asi už tehdy, což není překvapující, jsem měl potíže při propočtu s větším rozvětvením variant.
Asi rok jsem pak zůstal víceméně bez trenéra a pokoušel jsem se makat sám. Můj výkonnostní vývoj byl až na výjimky v pořádku, až asi na elu 2430-2450 jsem se zasekl na pár let, ale pak zase přišlo strmé stoupání. Pakliže se má snaha získat 2500 dala nazvat plácáním se, tak o 2600 vůbec. Během asi 2 roků jsem měl z 2480 2600, to byl opravdu velice strmý vzestup.
Veleúspěšné pro mě bylo jaro 2006, asi to bylo mou neokoukaností a rozsáhlou variabilitou v zahájení, kdy jsem se snažil v každé partii dosáhnout momentu překvapení, a až na výjimky se mi to dařilo. Měl jsem tak neskutečně lehkou ruku, nic mě netrápilo, nesvazovalo, „všechno mi bylo jedno". Možná to bylo i tím, že jsem měl velké štěstí. Třeba na olympiádě v Turíně jsem hrál opravdu fantasticky.
Po těchto dobrých výsledcích přišla šance trénovat se Sergejem Movsesjanem. Mnoho jsem si od toho sliboval, bohužel má očekávání nebyla zřejmě naplněna. Asi nejlepší to bylo loni na podzim, kdy jsme se scházeli pravidelně 2-3krát do týdne. V dalším roce už to tak dobré nebylo, časově to příliš nevycházelo. Nedivím se Sergejově neochotě pokračovat ve spolupráci, protože si dokážu představit, jak těžké to může být pokoušet se trénovat se mnou po tak dlouhou dobu.
Taky byl asi problém nezvyk, že tě někdo sponzoruje, že ti platí trénink a ty ho vůbec neznáš, a jsou kladeny nějaké nároky a cíle. Řekl bych, že trénink se Sergejem mi pomohl šachově vyzrát, ač se to zatím elově neprojevilo. Dále poznat prostředí širší světové špičky, naučil jsem se snad lépe pracovat v zahájení a stal se ze mě trochu ostřejší hráč. Ať už se stalo cokoli, tak Sergej mi hodně pomohl, ať už po šachové stránce, tak i po stránce osobní.
Na gymnáziu jsem věděl, na čem jsem a co musím udělat, a nic jiného mě netížilo než šachy. Po dobrých výsledcích na jaře 2007, když se dívám zpětně na Ostravu, tak se mi zdá, že jsem to přehnal se sebedůvěrou. Považoval jsem soupeře za vajíčka, která snadno rozšlápnu, kosa ale brzo narazila na kámen. O Krasenkowovi jsem si myslel, že mu u partie jebne, a že ho nějak ojebu, když to trochu přeženu. Možná jsem měl ale pravdu, což dokazovaly průběhy partií, bohužel však často přišlo uspokojení z dosáhlé pozice a s tím související ztráta koncentrace, a to se mi hodně vymstilo.
email z 27.7.2013
Babička mě přemlouvala na podzim 1999, abych ty šachy ještě zkusil. Mně to ten trenér Šebesta hodně zhnusil. Nakonec se jí to podařilo. Já měl ve věku 10-11 let docela velký depky z toho, že mám jet někam na 14 dní na turnaj. Pamatuju si, že před Mistrovstvím světa do 12 let ve Španělsku v roce 1999 jsem hodně probrečel. Víš proč? Protože jsem měl obavy z toho, jak po návratu budu zvládat dohnat látku, myslím, že jsem byl čerstvě na gymplu, tak mě to trochu svazovalo.
Viktor chtěl skončit s šachy v 11 letech. Babička ho přemluvila, ať pokračuje. Nedal na sebe, ale na ostatní, ne na to, co cítil, ale dal na výkon zaměřenou společnost. Proč skončit? Protože byl asi otráven trenérovými metodami, zejména když nebyl udělán domácí úkol, následoval psychoteror zdlouhavým koukáním trenéra do očí hříšníka, trenér byl silně zakomplexovaná osoba. Nemůže souviset i toto s tím, že se pak Viktor do svých 30 let bál dívat lidem do očí?
Šachy zřejmě taky začínaly být pro něj velký stres, příliš se stresoval kvůli výsledku, velmi se třásl napětím u partií. Tady je asi počátek zásadního odpojování od sebe, od toho, co cítí. A taky vzrůstal tlak ve školních povinnostech, tlak mít samé jedničky. Všude byl záhy samý tlak. A vše bylo činěno jen na vůli, na sílu, musíš, musíš, musíš. To byl počátek velkého nárustu vnitřního napětí, obrovského tlaku, který na sebe Viktor od mala vytvářel či dovolil vytvářet.
Taky zažíval velkou nudu asi od 14 let, nuda vychází z odpojenosti od sebe. Člověk přestává vnímat, co ho baví, dělá jen věci, které by měl dělat, věci z povinnosti. Započínalo období velkého nošení masek, přetvářek, falše, vypočítavosti, narcismu, extrémního komplexu méněcennosti.
Asi tak od 12 si dal cíl elo 2700, což v tu dobu bylo asi 10. místo na světě. A od té doby ho hlava nehlava, pocit ne pocit, jeho mysl k tomuto cíli vedla a dovedla, avšak za jakou cenu, za cenu obrovského růstu vnitřního napětí, za cenu ztráty své duše. Přání, tužby se nám mohou splnit, ale nedohlédneme důsledky, proto cesta ke štěstí je nepřát si, či na tom přání aspoň vůbec nelpět. Čím víc lpíme na nějakém cíli, přání, tím víc nás jeho dosahování destruuje – tím víc roste napětí. Jen být teď a tady, v uvolněnosti, Viktor žil do svých 31 let jen v myšlenkách na minulost a budoucnost, ve svých cílech a přáních.
V březnu 1999 na Mistrovství ČR obsadil 1. místo v kategorii do 12 let, avšak ještě nebyl suverénní na domácí scéně ve své věkové kategorii. Zatím byl elově slabý, asi 1600. V říjnu 1999 byl na své první reprezentační akci, na Mistrovství světa do 12 let, velmi však zaostával za světovou konkurencí.
Postupně se uzavíral do bubliny jménem šachový svět. Běžný život nežil, jen přežíval, žil jen šachově, tam se cítil jako týnejžr relativně dobře, byť za cenu postupně rostoucího napětí, které mu šachové turnajové partie od mala servírovaly. Jelikož byl víc a víc spoutaný výsledky a peněžními odměnami, než že by se bavil samotným procesem hraní.
Šachová bublina
Tak ve 12 skončilo Viktorovo dětství, rovněž z dětského šachového světa plně vstoupil do dospěláckého. Nastoupila třináctiletá etapa šachového a nuceného školního drilu.
Ve 12 a půl letech měl elo asi 1800, stále byl slabý, kluci z kategorie v ČR byli stále elově silnější. Asi už od 12 a půl bral šachy vážněji, víc trénoval, od 13 se to začalo projevovat na výkonech i elu. Ve 13 a půl letech byl stále daleko za mezinárodní konkurencí. V roce 2001 byl druhý na Mistrovství ČR do 14 let. Od 14 let se stává suverénnější ve své věkové kategorii v republice. V březnu 2002 vítězí na Mistrovství ČR do 14 let. I na mezinárodní scéně se již daří více, například na Mistrovství Evropy do 14 let ve Španělsku získal bronzovou medaili.
Mistr světa Karpov byl v této době Viktorův šachový vzor, později i mistr světa Kramnik. Karpovovy partie si často přehrával na šachovnici, ale i na slepo jen z hnihy tak od jeho 13 let. Měl výhodu, že velmi dobře rozuměl rusky, jelikož máma pochází z Moskvy, a v dětství tam každé léto jezdívali, navíc ho doma učili ruštinu. Tehdy bylo hodně šachových knih právě hlavně v ruštině. Viktor hrál tou dobou mnoho turnajů, hlavně v létě, ale i tak často chyběl ve škole, snad 1/4 času. V roce 2014 v 16 letech hrál první Mistrovství ČR mužů, úspěšně, skončil v polovině tabulky.
Trochu ve srandě, trochu vážně Viktor tak od 15 let prosil spíše zcela výjimečně boha během partií, aby vyhrál. Nevěřil v boha, byl naprogramovaný jako ateista, ale co kdyby to vyšlo, tak pro něj šachové výsledky začaly být klíčové v životě, že pro to chtěl zkusit vše. Ale co když kvůli šachovým úspěchům nevědomě zaprodal svou duši?
Od 13 tak do 17 let byly turnaje, když se zrovna nehrálo, poměrně velkou zábavou, byla tam vždy příjemná společnost, a současně byly odpočinkem od rodinného prostředí. Společnost však často ne zrovna morálně ctnostná a z ještě relativně nevinného chlapce se i díky tomu stával více a více psychopatologický zejména šachový narcis. Duševní korupci zintenzivnil alkohol. Zřejmě potřeba předvádět se, být středem pozornosti, ale taky uvolnění, byly hlavní motivy pití alkoholu asi do 23 let, pil spíše občas, ale zato se někdy pořádně opil. Pak pil střídměji, od asi 27 let dosud nepozřel prakticky žádný alkohol.
Tak v 16 letech mu jeden šachista říkal, jaký je Viktor egoista. V 17 letech mu řekl učitel angličtiny, že je chamtivý. Učitelka občanské výchovy ho označila za asociála v 18 letech. Sergej Movsesjan mu na podzim 2007 taktéž vyčinil, jaký je egoista. V září 2008 kamarád Honza rovněž mluvil o Viktorově egoismu. V létě 2010 jiný šachový kamarád na společné dovolené v USA byl otráven z toho, jaký je Viktor sobec, taky mu to řekl. V lednu a únoru 2011 při cestování po Austrálii a Novém Zélandu to s ním spolucestující občas měli náročné, taky ho museli upozornit na nevhodné chování. V červnu 2011 pronajatý průvodce na Srí Lance na 14 dnů Viktorovi řekl, jaký je sobec a ponoukal ho k buddhismu, na něco podobného však zatím neslyšel. A tak dále. Všichni měli pravdu, a třebaže se to jeho ega silně dotklo v daný moment, zpětně jim všem byl vděčný za nastavení zrcadla, za podnět k zamyšlení, zda skutečně nemají pravdu. Snad všichni, s kým se vídal, si mysleli totéž, jen mu to nesdělovali. Tyto podněty byly však brány vážně až o pár let později, v roce 2012, předtím jen čistě uraženecky, považoval se jen za nespravedlivou oběť.
email z 30.9.2013
Právě mě napadlo, že bych se asi musel odstěhovat na jinou planetu, kdybych si vedl od 14 do 18 deníky, a někdo si je po mně přečetl.
email manželce Evě z 25.10.2019
Posílám ti moji spíš intelektuální retrospekci. Snažil jsem se dojít k podstatě, jak o ní vždy básním. Člověk k ní ale nejspíš musí dojít existenciálně, že se třeba rozpláče, skutečně to prožije znovu, ne pouze intelektuálně, jak jsem to asi vždy činil já. Neříkám, že se mně podařilo přejít od intelektuálního k existenciálnímu, ale drobný náznak tu snad je.
Asi skutečně všechna má nejistota, všechno mé nepřijetí, všechny mé strachy, všechna má neláska a z toho vyvěrající pocit méněcennosti a z toho vyvěrající zranění a z toho vyvěrající jakási obluda, vychází z nepřijetí sama sebe. Skutečně se moje ego projevuje někdy jako obluda. Toto vše si se mnou nepěkně pohrálo a možná stále pohrává, byť snad naštěstí méně, snad se stávám vědomějším a snad se stanu i láskyplnějším.
Vím pouze to, že jsem stoprocentně nejpozději tak v 7 letech trpěl velkým pocitem méněcennosti, vnímal jsem se jako velmi ošklivý apod. Faktem je, že od útlého věku si nesu tohle velké břímě, vězení, jak to zakouším. A kvůli tomu dělám všechny ty ve skutečnosti zbytečné věci, nemuselo tomu tak být, kdybych od útlého věku, kdo ví, možná už od prenatálního, netrpěl pocitem méněcennosti a dokázal se přijímat. O ničem jiném moje křesťanství, meditace, prána, psychologie, filosofie není.
Jaký byl můj vnitřní stav asi v 15? Jako šachista jsem si začínal čím dál víc věřit, byl jsem sebevědomější a sebevědomější, ego rostlo a rostlo. Avšak jako lidská bytost jsem velmi trpěl pocitem méněcennosti – již jsem psal, že od útlého dětství jsem trpěl tím, že jsem ošklivý, že jsem se nepřijímal, trpěl neláskou. Tady to jsem potlačil šachovým sebevědomím, problém je, že jsem to nevyřešil, ale pouze potlačil, potlačil egem, a tak to ve mně dál vše hnilo a vytvářelo další a další duševní neštěstí, třebaže jako šachista jsem stále více vynikal.
Takový první zlom a velmi špatný krok nesprávným směrem se stal na Mistrovství Evropy družstev juniorů v červenci 2004. Kdy jsem se ve společnosti Slávy a Honzy opil. Každopádně oni se velmi významně podíleli na mém prvním naprostém opití se, poblinkal jsem pokoj, hrůza. A to bylo vůbec první moje seznámení s alkoholem. Takže jsem začal pít v 16 a půl. Bohužel způsob, jakým jsem začal pít pokračoval. Hodně dlouho nic, pak jednorázové nadměrné pití, velmi nevědomý člověk jsem byl. A to vše kvůli tomu, že jsem si nikdy nevážil sám sebe. Od té doby jsem se hlavně přes léto na turnajích občas hodně napil či opil, bohužel. Nikdy jsem v té době nepil mimo turnaje.
Alkohol a takové materiálnější věci je jedna věc, druhá je, že moje duše stále více zabředávala do ega, pro růst v šachu obětovat duši. Protože jsem si asi podvědomě myslel, že úspěch v šachu může kompenzovat můj potlačený stav méněcennosti, nelásky, nepřijetí sebe sama. Zvrácený začarovaný kruh. Zlem vyhánět zlo nemůže plodit nic jiného než katastrofu.
Ale i poměry doma a jinde měly vliv na stav mé duše, která nezřídka trpěla hněvem, zlobou, záští, nenávistí, sobectvím, chamtivostí, závistí, strachem, úzkostí. Avšak za tím vším je zraněné nevinné vnitřní dítě. Člověk, jehož duše je takto stíhána, nemůže mít rád sám sebe, je nesmělý, stydlivý, myslí si, že ho nikdo nemůže mít rád, sám pak nemůže mít nikoho rád. To se týká i navazování vztahů, měl jsem tak nízké lidské sebevědomí, že jsem si nedokázal představit, že o mě má někdo zájem. Čím více jsem se duševně propadal, tím více jsem neměl rád sám sebe.
Bohužel jsem se postupně dostal mezi mým 16. a 17. rokem do takové šachové společnosti výrazně starších než já, která hodně pila na turnajích a neměla často správné životní hodnoty.
Klidně nečti dál, popisuju to stručně, ale vím, že ti to nedělá dobře. Mně také ne.
V mých 17 a půl letech, kdy jsem se podnapil a v brzkých ranních hodinách mně Lukáš vnukl nápad, který mě nechal klesnout jako člověka ještě mnohem níž, než v jakém jsem byl tehdy stavu. Opilost neomlouvá, zárodek všeho je jinde. Bohužel tehdy jsem začal zcela výjimečně chodit tam, kam jsem neměl, za prostitutkou. Snad bych s tím nikdy nezačal, nebýt Lukáše, kdo ví. Každopádně stav mé duše odpovídal mému jednání. Je možné, že nějaké konkrétní upsání se vědomě zlu neproběhlo, to mohlo proběhnout v útlém dětství, třeba i dědičně. Nicméně vyskytli se v mém životě lidi, kteří mě ještě více svedli na špatnou cestu. Problém byl v tom, že jsem netušil, že něco jako duše existuje. Byl jsem naprosto pohlcený šachovým růstem, schopný obětovat cokoli pro to. Taky jsem v té době učinil drobný podvod, nezdravé duševní kořeny začaly produkovat nepěkné věci.
Postupně jsem byl v životě více a více nešťastný, stále větší egoista, sobec, podvodník – začarovaný kruh, propadal jsem se níž a níž. Mezi 17. a půl rokem a asi 20. rokem jsem žil tragicky. Pak mě vzali do party, kde byli dobří mravní lidé a já měl dobré vzory, tam někde začaly zárodky mého pozvolného obrácení, nicméně podvodů a dalších velmi špatných věcí jsem se definitivně vzdal o pár let později. Všechno tohle zanechalo spoušť v mé duši, kterou se snažím vyléčit. Je to těžké. Sám jsem si zavařil, byť nevědomě.
Věřím, že stejně tak jako člověk na sobě může napáchat hodně škody, věřím též, že stejně tak se může duševně uzdravit. Proto nechápu, jak může někdo o někom říct, že má blok na celý život, a že se s tím nedá nic udělat. Proto mám tolik rád Osha, Ježíše a jemu podobné, protože člověka podporují za každé příležitosti. Nemyslím si, že je někdo odepsaný a jen se ve svém trápeni může plahočit. Bůh je milosrdný.
V duševní zpovědi v situaci hrozby rozchodu se Viktor s Evou asi shodli, že je Viktor posedlý, a taky že byl.
Tak snáď tam nebude viac podobností...
Z titulem Ing. se neztotožňuje a chce jej vracet. Na FIDE, ale nenapíše, že se přiznává, že si ke GM pomohl podvodem. Stejně tak nenapíše na svaz, že si k finanční odměně pomohl domluveným zápasem v obyváku. Protože chápe důsledky, tedy v hlavě to má navzdory textu v pořádku. Ať si zajde raději ke zpovědi, nebo psychologovi. Btw. opravdu to patří na šachové stránky?
Viktorova "zpověď" JEDNOZNAČNĚ patří na šachový web. Jako memento pro mládež a rodiče dětí, kteří sní o profesionální šachové kariéře. Lituji dvou událostí ve svém životě, které bych nejraději vymazal:
1) Den, kdy jsem poznal svou exmanželku (a tchýni...)
2) Den, kdy jsem odhalil krásu šachové hry.
Máte recht!Tchýni jsem ještě nepoznal,je dobré si vybrat nejen ženu,ale i správňáckou tchýni.Šachy jsem poznal ve školní družině,byl jsem po střední škole nějaký ten rok bez šachu a vrátil jsem se k němu v roce 2016 a je to peklo,člověk ztratí spousta životního času hraním.Šachy jsou dost možná jeden ze Satanových nástrojů jak nás ještě více zlákat do zapomnění...snad v Íránu nebo kde,byli jistý čas zakázány nejsem si jist..
"Šachy jsou dost možná jeden ze Satanových nástrojů..."
Ne "dost možná," ale "zcela určitě." Sebraly mi několik let života. Všechny, kteří propagují "šachy do škol," bych pozavíral do kriminálu. Bez pardonu...
Výborně napsáno, fakt klobouk dolů.
Nechápu proč se Ciki ptá na manželství?? (odpověď je jasná)
Kdo je Lukáš?
Mne by zajímalo, jaké byly příčiny rozvodu manželů Lázničkových. Očekávám, že i toto téma Viktor ozřejmí. Mám vtíravý pocit, že se bývalý geniální šachista s touto životní etudou doposud vnitřně nevyrovnal. Viktorovy útěky od reality, tápání v oblasti religiozity (křesťanství, brethariánství...) by mou hypotézu potvrzovaly. Viktor často deklaruje, že je již tzv. "probuzený."
Mám o tom své pochybnosti. Ještě podřimuje, ale za obzorem svítá...
"pokračování možná příště"
Viktorova (auto)sonda do nitra duše začala být zajímavá. Škrtněte častici "možná."
"pokračování za týden..."
Po dnešku je jasné, že třetí díl určitě vyjde za pár dní na nss...Díky za emoce.
To je nějaký domácí úkol ze sebemrskačství od někoho, kdo si ho vodí na špagátku ?
Rubrika rozhovory, odkaz vpravo na stránce články ke kávě a je to čisté. Takhle těžíte prokliky na šachovém serveru, vedle článku o extralize. Můj pohled.
vyborne
Temná stránka šachu a mnoha šachistů. Přesně tohle sem patří.