Jak se u nás natáčelo

V pondělí odpoledne 28. ledna 2013 volá někdo z ČT 4. Představí se jako pan Lamser a že, nemám-li nic proti tomu, poslal by k nám brněnské kolegy pro natočení malého rozhovoru pro pořad V šachu, který bude tentokrát věnován šachové historii. Nic jsem nenamítal, ale srdce mi začalo bušit zase až v krku. Dobře jsem si vzpomněl, jak při jednom z mých minulých vystoupení v televizi se za mne žena styděla a já se týden bál objevit mezi šachisty.

Ještě dávno za „totáče“ byly v brněnské televizi obvyklé zábavné pořady pod názvem „Všichni se ptají, komu to hrají“ a tenkrát podle scénáře jednoho brněnského básníka zahráli – šachistům. Natáčelo se to asi dvě-tři hodiny, já svůj výstup jakž-takž zvládl. Třeba na domluvenou otázku paní redaktorky „O vás se ví, že máte hodně knih o šachu. Kolik?“ a moje odpověď: „Hodně...“. A tak dále. No, když nastala přestávka, ukázalo se, že kolega Nebola, který měl vyprávět nějakou šachovou anekdotu, zmizel. Tak mne požádali, abych ho zastoupil. Nic mne nenapadalo, tak jsem zkusil cosi o nějaké hospodské hádce u šachu. Když jsem celý červený v tváři ani na sedmý pokus neuspěl, řekl pan režisér: „Pane Lakomý, asi bude lepší, když to řeknete vy...“ a vyhnali mne ze záře reflektorů. Známý a oblíbený herec pan Ladislav Lakomý, který se mnou předtím konzultoval, jak má glosovat tzv. nesmrtelnou partii Anderssenovu, se toho ujal a stvořil pěknou etudu. Tož tak – a teď se mám zase v televizi ztrapnit?

No naštěstí u toho tentokrát budou jenom já, redaktor a kameraman. Tak to snad zvládneme, vždyť u nás v Bohunicích už jednou brněnská televize byla. Od chvíle, kdy mi i z brněnské redakce zavolal pan Sopoušek a ubezpečil mne, že to není vtip a že tedy ve čtvrtek kolem čtvrt na dvanáct přijedou, jsem celý znervóznělý přemýšlel, co asi dostanu za otázky a co bych tak měl k možným námětům ze svých knižních i jiných šachových sbírek připravit. Podotýkám, že mi pan Sopoušek okruh otázek poslal e-mailem, něco jsem si zapamatoval, ale protože můj počítač je vskutku nevypočitatelné monstrum, tak se mi z Outlooku nějak ztratily všechny obdržené e-maily mezi 17. a 29. lednem! Od 30. ledna to zas přibývá – vskutku nevím proč. Tak jsem si to v duchu pořád připravoval, na otázky věcně odpovídal, taháky si nachystal a neuvědomoval jsem si, že v praxi je všechno jinak. Navíc, když jsem to sladké natáčecí tajemství svěřil své hodné ženě Jiřině, její první reakcí bylo: „Tak se běž aspoň nechat ostříhat“ a „Nemysli si, že kvůli vám tady budu uklízet! Vyluxuj si sám“. Tak jsem to všechno dopoledne ve čtvrtek připravil, pokoj uklidil, do kuchyně i pokoje různé šachové kuriozity vystavil a na televizní pány čekal...

V dohodnuté době zvoní, otvírám, a když dorazili do sedmého patra, ukázalo se, že redaktorem je velmi příjemný pán asi v mém věku a kameramanem také příjemný muž. Hned první dotaz po přivítání mne mírně zaskočil: „Taky nemáte rád Pražáky?“ Odpovídám, jak mne naučil dr. Píše: „Moc ne, my šachisté jim říkáme Prahajzli“. Smích – tak to si budeme rozumět. Vedu hosty do pokoje, kde se bude natáčet a oni hned přemýšlejí, jak rozestavit křesla, aby kamera měla ty nejvhodnější záběry. Pan kameraman by mi rád nasadil „skrytý“ mikrofon a ptá se „Nemáte vestu?“ Tak ji vytahuji ze skříně a jsem tím přístrojem vybaven. Mezitím si pan sportovní redaktor Sopoušek připravuje nějaké údaje o mně: kolik je Vám let, kdy jste se naučil šachy a tak podobně – jaksi hovor na nečisto. Když prozradím, že jsem ročník 1947, tak konstatuje, že on je ročník 1952. A kde jste studoval: na SVVŠ Elgartova. To já (tedy on) na Křenové a pochází z Pozořic. V brněnské televizi je redaktorem už 30 let a vzpomíná na doby, kdy natáčeli fotbal na Zbrojovce na černobílý celuloid a jak bylo obtížné vystihnout tu pravou chvíli a natočit gól z jedné a po přestávce třeba z jiné strany stadionu. Tak kdo vlastně dělá interview s kým? A teď několik otázek na nečisto. „Je pan Kalendovský dobře vidět v kameře?“ „Všechno v pořádku, jenom si musím upravit toho čertíka za vámi“, říká kameraman.

Tak jedeme! Dotaz: „Jak jste se dostal k šachové historii?“ „No, to bylo tak. Šachy jsem se naučil s kluky ze třídy na základní škole. Ale závodně jsem začal hrát až na gymnáziu, tehdy se tomu vlastně říkalo Střední všeobecně vzdělávací škola - SVVŠ. To mne spolužák Zdeněk Závodný přesvědčil, abych vstoupil do šachového klubu. To byl klub docela zvláštní, jmenoval se Státní orgány. No nebyli to policajti, ale soudcové, soudní úředníci i docela obyčejní lidé. A hrací místnost jsme měli v dnešním Divadle Bolka Polívky. Někde ve druhém patře byla taková místnůstka, kde byly krásné zasklené skříně (asi jako tady – ukazuji rukou na naše skříně se šachovými knihami) a v nich takové krásně vázané šachové knihy a časopisy. A to mne přivedlo k zájmu o šachovou historii...“ Redaktor: „Výborně, ale teď musíme vzít v úvahu, že na celé interview máme asi 2 minuty. Tak to prosím vezměte hned od toho klubu a těch knih...“ A natáčí se znovu zkrácená verze první otázky. Tak to chvíli pokračovalo, otázky byly asi tohoto typu: „Z jakých pramenů čerpáte?“, „Myslíte, že z šachové historie se můžeme nějak poučit?“, „Kdo podle vás napsal nejlepší knihu o šachové historii?“ Myslím, že aspoň část mých odpovědí (v duchu jsem odpovídal inteligentněji, rozvážněji, ale vzhledem k nedostatku času jsem vykoktal vždy jen část toho, co bylo vhodné říci. Interview je tedy hotovo, mikrofon odebrán, je čas na „dotáčky“. Tedy aby kamera pokud možno co nejlépe zachytila něco z těch věcí, co jsem pro natáčení nachystal.

A co to bylo? Například plakát k mezinárodnímu šachovému turnaji v Praze 1943,

šachová souprava ze zámku v Letovicích, kde sídlil tehdy hrabě Kálnoky a jak na krabici od bot, kde ji mám uloženou, napsal její předešlý majitel pan Svatopluk Pavelka: „Koupeno z „Národního fondu obnovy“ v roce 1945.“ Tak se asi po válce vykrádaly zámky... Pak putovní cenu pro vítěze mistrovství Brna v šachu, kterou v roce 1937 věnoval tehdejší brněnský primátor Ing. Rudolf Spazier a na které jsou kovové destičky se jmény čtyř přeborníků: 1937 – Bohumil Urban, 1938 – Dr. Jaromír Florian, 1939 – Emil Zinner a 1940 – Jiří Podgorný.

Po okupaci byl pan Spazier nahrazen německým starostou Judexem a cena, na které byl uveden židovský vítěz Zinner, musela být někde schována a utajena. Já se k ní dostal tak, že mi ji někdy po roce 1990 kdosi za stovku prodal – prý ji koupil „ve frcu“. K tomu jsem ještě přidal putovní cenu pro vítěze přeboru Dělnického klubu šachistů v Přerově, kterou v roce 1931 vyhrál Eduard Lendl a k ní jsem při „dotáčkách“ přidal historku, kterak vlastně Ivan Lendl vděčí částečně za své velké úspěchy ve světovém tenisu tomu, že má po tatínkovi a dědečkovi sklon k „šachovému myšlení“. Vždyť dědeček Lendl byl dlouhá léta v Brně šéfem Brněnské šachové župy a založil šachovou knihovnu v rámci Pedagogické knihovny s 5 tisíci svazků(!) a tatínek Jiří Lendl, ještě do nedávna předseda Tenisového svazu ČR, byl v mládí vynikajícím šachistou, několikanásobným polofinalistou i finalistou (Brno 1964 např.) přeboru republiky v šachu. Když tyto vzácnosti pan kameraman natočil, vrátili jsme zase do pokoje k dalším vystaveným kuriozitám. Ale napřed bylo třeba dotočit dvě důležité věci. Na otázku, které postavy z českých šachových dějin jsou pro mne nejzajímavější, odvětil jsem, že mám v plánu napsat monografie a sháním stále materiály o sedminásobné mistryni světa Věře Menčíkové a o velmistru Salo Flohrovi, který měl hrát v roce 1939 zápas o mistrovství světa s Aljechinem. A protože jsem měl na stole rukopis své knihy „Klub Věry Menčíkové“, bylo třeba natočit záběr, jak tuto knížku vytahuji z knihovny (kde je vidět v pozadí spousta jiných šachových knih) a jak v ní listuji. Pak jsem ještě musel pro kameru vytáhnout knihu D. Hoopera a Kena Whylda „The Oxford Companion to Chess“,

kterou jsem v předchozím interview označil za nejlepší knihu o šachové historii a listovat v ní. I to jsme nějak zvládli. A teď přišel zvláštní bonbónek pro pana redaktora Sopouška i pana kameramana: natočit regály knih a hromady časopisů, papírů, novin, rozložených kolem regálů, na gauči, pod oknem, na křeslech – zkrátka moje šachové království (ten šílený bordel – jak by řekla moje milá žena Jiřina) a zase moji ruku, jak něco z regálu vytahuje a pak jak usedám k počítači a pouštím nějaký šachový program. I to se po několika pokusech zdařilo a nezbýval než návrat do jiného pokoje, kde jsem se chtěl ještě pochlubit dvěma vzácnými pohlednicemi

s podpisy šachových velmistrů (Brno 1928 a Karlsbad 1923), a přidal jsem historku o tom, že mi jeden rakouský sběratel nabízel za níže reprodukovanou pohlednici – věřte – nevěřte – celých tisíc Euro (a vidíte – mám ji pořád),

(Autogramy velmistrů na pohlednici z turnaje v Karlových Varech 1923)

resp. na dávno již zmíněném a tam reprodukovaném plakátu turnaje v Praze 1943 ukázat fotky tehdejšího mistra světa Aljechina, druhého nejlepšího hráče světa Paula Kerese a hlavně sponzora (tehdy se snad říkalo mecenáše – opravil mne pan Sopoušek) turnaje slavného komika Vlastu Buriana. A když můj prst postupně tyto pány ukazoval, bylo natáčení skončeno a oba pánové od nás celkem spokojeně odcházeli s příslibem, že to bylo natolik zajímavé, že se jistě zase brzy vrátí... Tak jsem si oddechl a snad to, po velkém vystříhání, v onom pořadu „V šachu“ tak velká ostuda nebude.

Pořad V šachu na ČT 4 sport

Premiéra pořadu se bude vysílat na ČT 4 sport v sobotu 2. února ve 12:20, opakování pak bude pouze pro ranní ptáčata v neděli 3. února v 6:15.