Luděk Pachman - část II.
21.03.2008 08:00 | TurnajeTehdy byl jedním z poštovních „cenzorů“ nemýlím-li se Eda Prandstetter. Trochu mu zazlívám, že jednou mi místo velkého šachového slovníku pana Lindőrfera z NSR (dílko politicky zcela neškodné, leč s hesly „Pachman“ apod.) ...
Tehdy byl jedním z poštovních „cenzorů“ nemýlím-li se Eda Prandstetter. Trochu mu zazlívám, že jednou mi místo velkého šachového slovníku pana Lindőrfera z NSR (dílko politicky zcela neškodné, leč s hesly „Pachman“ apod.) došel prázný balík a místo objemné knihy tam byl předtištěný lísteček asi tohoto znění: „Dílo ... je zakázáno podle paragrafu toho a toho v ČSSR šířit a bylo zabaveno.“ Netvrdím, že zrovna v tomto měl Eda prsty, ale dlouhá léta j
sem ho podezříval, že si takto doplňuje svoji šachovou knihovnu. Pak jsem dokonce
Dostal jsem šanci (zhruba v roce 1987) o Pachmanovi něco napsat! Tak trochu souběžně s monografií o Rétim jsem tvořil spolu s dr. Jiřím Veselým a Bedrichem Formánkem "Malou encyklopedii šachu", která vyšla rovněž v roce 1989. Ale to je námět na samostatnou kapitolu.
Nejprve jsme vymysleli heslář, pak si rozdělili práci, a pak jsme si vyměnili s vedoucím redakčního kolektivu, jímž byl obětavě nejzkušenější z nás, Jirka Veselý, stovky dopisů. Já dostal za úkol období po roce 1945, což jsem nevítal s nadšením, neboť celým svým dosavadním zájmem jsem se vypracoval spíše na specialistu období řekněme 1900-1945. Tak jsem se musel prokousávat stohy materiálů (jen všechny ročníky Čs. šachu jsem pročetl asi pětkrát stránku po stránce a pořídil tisíce stran výpisků) a z nich vybírat, konfrontovat různé prameny, psát žijícím "heslům" atd. Měli jsme pochopitelně potíže s některými jmény (opět namátkou Pachman, Kaválek, Korčnoj a pod.) - ideologický dohled nad naší prací tu byl velký. Přesto jsme je tam všechny propašovali!!
Když se hrál v Praze 1990 turnaj šesti velmistrů (Hort, Kavalek, Timman, Short, Smejkal, Ftáčnik), vyčinil mi Luboš Kaválek za své heslo v naší encyklopedii. Neuvedl jsem prý, že vymyslel a zorganizoval Světový pohár! Co jsem mu měl říci? On emigroval v roce 1968 a jistě věděl o cenzuře, která zde vládla. Pokládal jsem jeho výtky za neoprávněné. Tady jsem se setkal s Luďkem Pachmanem osobně podruhé. O návštěvě turnaje a setkání s velmistry Kaválkem a ostatními jsem si dokonce pořídil dlouhý záznam, z něhož cituji:
„Po hracím sále chodil vm Pachman (ten mne ale vůbec nezaregistroval – ač si dopisujeme), ale přesto nejpříznačnější mi připadá epizoda s Hortovým pokusem vyjít z chodby na toaletu. Dobře charakterizuje neobyčejnou osobnost tohoto hráče. Z chodby hracího sálu (hrálo se tehdy v hotelu Intercontinental) vedou ven čtyřkřídlé dveře. Jedny z nich byly stále otevřeny a jimi pochopitelně všichni (hráči, návštěvníci, personál) procházeli. Ne tak zamyšlený Hort. Nejprve zkusil otevřít jedny zavřené dveře, pak druhé, pak se zarazil a nakonec neprošel volným prostorem, ale odtlačil rukou třetí zavřené dveře! Připadalo mi to značně excentrické...“.
Pak jsem se s Luďkem Pachmanem setkal osobně ještě tuším v roce 1991, kdy jezdil po krajích českých a moravských jako agitátor KDU-ČSL! Domluvili jsme si schůzku v dnes již neexistujícím hotelu Metropol u nádraží v Brně. To bylo moje nejdelší osobní setkání s panem Pachmanem. Měl jsem příležitost asi hodinu si s ním povídat a je škoda, že zápis naší tehdejší besedy se mi ztratil. Vzpomínal na svůj první velký turnaj v Praze 1943, na svá setkání s Aljechinem, na postavu pana Dietzeho – zkrátka na své šachové mládí, o němž se toho tehdy vědělo málo a co později pěkně popsal v knize „Jak to bylo“, vydané panem Maříkem v Bělé pod Bezdězem roku 2001. Pamatuji si ovšem dobře – proč jsme si tu schůzku smluvili. Já se dávno zajímal o staré šachové události a Luděk Pachman, přesto, že musel do emigrace, různě se často stěhoval, pak se vrátil po r. 1989 na čas do Prahy atd. – tak si svůj šachový archiv vozil neustále s sebou! Připadá mi jako velká výjimka mezi ostatními šachovými mistry.
pokračování příště… (čekají Vás ukázky dvou dosud nepublikovaných partií)
Nejprve jsme vymysleli heslář, pak si rozdělili práci, a pak jsme si vyměnili s vedoucím redakčního kolektivu, jímž byl obětavě nejzkušenější z nás, Jirka Veselý, stovky dopisů. Já dostal za úkol období po roce 1945, což jsem nevítal s nadšením, neboť celým svým dosavadním zájmem jsem se vypracoval spíše na specialistu období řekněme 1900-1945. Tak jsem se musel prokousávat stohy materiálů (jen všechny ročníky Čs. šachu jsem pročetl asi pětkrát stránku po stránce a pořídil tisíce stran výpisků) a z nich vybírat, konfrontovat různé prameny, psát žijícím "heslům" atd. Měli jsme pochopitelně potíže s některými jmény (opět namátkou Pachman, Kaválek, Korčnoj a pod.) - ideologický dohled nad naší prací tu byl velký. Přesto jsme je tam všechny propašovali!!
Když se hrál v Praze 1990 turnaj šesti velmistrů (Hort, Kavalek, Timman, Short, Smejkal, Ftáčnik), vyčinil mi Luboš Kaválek za své heslo v naší encyklopedii. Neuvedl jsem prý, že vymyslel a zorganizoval Světový pohár! Co jsem mu měl říci? On emigroval v roce 1968 a jistě věděl o cenzuře, která zde vládla. Pokládal jsem jeho výtky za neoprávněné. Tady jsem se setkal s Luďkem Pachmanem osobně podruhé. O návštěvě turnaje a setkání s velmistry Kaválkem a ostatními jsem si dokonce pořídil dlouhý záznam, z něhož cituji:
„Po hracím sále chodil vm Pachman (ten mne ale vůbec nezaregistroval – ač si dopisujeme), ale přesto nejpříznačnější mi připadá epizoda s Hortovým pokusem vyjít z chodby na toaletu. Dobře charakterizuje neobyčejnou osobnost tohoto hráče. Z chodby hracího sálu (hrálo se tehdy v hotelu Intercontinental) vedou ven čtyřkřídlé dveře. Jedny z nich byly stále otevřeny a jimi pochopitelně všichni (hráči, návštěvníci, personál) procházeli. Ne tak zamyšlený Hort. Nejprve zkusil otevřít jedny zavřené dveře, pak druhé, pak se zarazil a nakonec neprošel volným prostorem, ale odtlačil rukou třetí zavřené dveře! Připadalo mi to značně excentrické...“.
Pak jsem se s Luďkem Pachmanem setkal osobně ještě tuším v roce 1991, kdy jezdil po krajích českých a moravských jako agitátor KDU-ČSL! Domluvili jsme si schůzku v dnes již neexistujícím hotelu Metropol u nádraží v Brně. To bylo moje nejdelší osobní setkání s panem Pachmanem. Měl jsem příležitost asi hodinu si s ním povídat a je škoda, že zápis naší tehdejší besedy se mi ztratil. Vzpomínal na svůj první velký turnaj v Praze 1943, na svá setkání s Aljechinem, na postavu pana Dietzeho – zkrátka na své šachové mládí, o němž se toho tehdy vědělo málo a co později pěkně popsal v knize „Jak to bylo“, vydané panem Maříkem v Bělé pod Bezdězem roku 2001. Pamatuji si ovšem dobře – proč jsme si tu schůzku smluvili. Já se dávno zajímal o staré šachové události a Luděk Pachman, přesto, že musel do emigrace, různě se často stěhoval, pak se vrátil po r. 1989 na čas do Prahy atd. – tak si svůj šachový archiv vozil neustále s sebou! Připadá mi jako velká výjimka mezi ostatními šachovými mistry.
pokračování příště… (čekají Vás ukázky dvou dosud nepublikovaných partií)
