Karpov dostával analýzy faxem.

Tak to by snad pro dnešek stačilo. Ale ještě neodcházím. Pojďme se sesednout blíž, odpovím vám na cokoliv. A beseda se slavným velmistrem pokračuje. Co myslíte: jsou šachy sport?
Neměla by o tom rozhodovat jen FIDE. Snad by se měla udělat celosvětová anketa – když se na tom kluby a hráči shodnou – dobře, šachy jsou sport. Budou se hrát rychleji, povrchněji, půjde jen o body.

Já se na šachy dívám jinak. Ta dřevěná bílá dáma je mi mnohem milejší, než živé dámy. Byl jsem několikrát ženat a každému šachistovi dnes radím – nežeňte se. Ženy mají jiné zájmy, starosti, požadavky – těm nemůže šachista dost dobře dostát.
Proč a jak jsem v 85. roce utekl z Československa?
Měl jsem zde problémy už dávno. Odmítl jsem třeba hrát mezipásmový turnaj v Rize. Kdekoliv jinde, ale v Rize ne. Řekl jsem to Šajtarovi mezi čtyřma očima, v Rize bych musel pořád myslet na 21. srpen 1968, tam nemůžu hrát. A kam mne tedy nominovali? Do Rigy! Tak jsem si nechal vyoperovat slepé střevo a nemusel tam jet. A výsledek – sedmiměsíční zákaz reprezentace a zákaz výjezdů do zahraničí. Dneska to nikdo neví. Nebo mezipásmák v roce 1969 v Palma de Mallorca. Bylo tam umělé losování. Aby se v prvních kolech utkali hráči z jedné země. Argentinci neprotestovali, ani jiní. Za naši republiku jsme tam byli my dva s Filipem. Nás se nikdo neptal, Češi byli v cizině absolutně nezajímaví. Vládli Sověti a Američani. Filip si vytáhl nějaké číslo – já dostal dvanáctku. No dobrá – budu hrát víckrát černými, nevadí. Ale budu brát všechny soupeře po Filipovi. To je tragédie. On buď rychle remízuje, nebo prohraje. Takže moji soupeři budou mít před partií se mnou „volný“ den. To mne strašně rozčílilo a nemohl jsem dost dobře hrát. Udělal jsem tehdy tuším plus jedna, za moc to nestálo. Pak se ukázalo, že Tajmanov zjistil, že se to mělo losovat jinak – aby se soupeři z jedné země neutkali v posledních pěti kolech!! Ale už bylo pozdě.
Po turnaji asi pět lidí v čele Fischerem (vítězem!) podepsalo protest, že turnaj byl neregulérní. A nic se nestalo. Kdybych neměl kluka, který byl tehdy ještě malý, zdrhl bych hned v sedmdesátém. Počkal jsem, až mu bude sedmnáct. Tehdy jsem byl ženatý s bývalou manželkou Luďka Soboty. Ona odsud chtěla utéct, tak jsem ji vzal i se dvěma Sobotovými syny. V Německu jsem je vychoval – myslíte, že to nějak Sobota ocenil!? V Německu jsem měl štěstí. Tam si lidé váží každého, kdo vyniká ve svém oboru. Nežilo se mi špatně. Němci měli tehdy jediného velmistra světové extratřídy. Byl to Robert Hübner. Stal jsem se jeho sekundantem. Pomáhal jsem mu v kandidátských zápasech. Porazili jsme Adorjána, Portische. Až v Itálii prohrál s Korčným. Mně nevadí, že Hübner je teplouš. Ale v tom Dal Verme se nešťastně zamiloval do jednoho italského číšníka a v poslední partii si nechal dát obyčejnou vidličku.
Trénoval jsem také Timmana. To je úplně jiný typ hráče. Vrcholový hráč může poradit svému svěřenci, které zahájení už nemá proti soupeři používat a dávat taky „psychologické rady“. V Sovětském svazu to bylo úplně jinak. Karpov měl celé řady pomocníků, kteří mu pilovali teoretické varianty, nebo přes noc analýzovali přerušené partie. Ráno pak faxem nebo osobně přinesli vypsané výsledky analýzy. Teď si Karpov, který ztratil počítač, stěžuje, že všichni soupeři se svými notebooky a Fritzy mají proti němu výhodu. A zapomíná na to, co bylo dřív. Někdy je úloha sekundanta truchlivá.
Velmistr Bronštejn vzpomíná na svůj zápas o mistrovství světa s Botvinnikem v roce 1951. Ve dvanácté partii vznikla známá pozice, kdy měl Botvinnik dva střelce proti dvěma jezdcům. Botvinnikovým sekundantem byl tehdy velmistr Flohr. Botvinnik mu řekl svůj pečetěný tah a nechal ho celou noc pozici analýzovat. Ráno u snídaně mu Flohr odevzdává výsledky nočního rozboru. Botvinnik jen prstem zakýval sem a tam na znamení, že to je jinak. Ukázalo se, že zapečetil jiný tah! Flohr se tehdy podle Bronštejna rozbrečel. Botvinnik mu zřejmě nevěřil a úmyslně ho nechal analýzovat jinou pozici!

Ostatně Bronštejn teprve teď prozrazuje, jak mu sovětská moc nedovolovala vyhrát důležité turnaje. Např. na turnaji kandidátů, ano v Curychu 1953, musel nechat vyhrát Smyslova! Já jsem nikdy trenéra neměl. Vlastně ano, když jsme hrávali pověstné kontrolní turnaje v Krkonoších na Čiháku, pečoval o nás mistr Pithart. To byl sice zuřivý komunista, ale za své mladé svěřence byl dal třeba život, udělal by pro nás všechno. Taky jsme se stali v roce 1963 mistry světa vysokoškolských družstev. No, ptejte se na cokoliv.

Já myslím, říká p. Vykydal, že je škoda, že náš Navara nemá za trenéra zkušeného velmistra. Ale asi na to je potřeba hodně peněz.
Samozřejmě, říká Hort, já ovšem Navaru prakticky neznám. Domnívám se, že je to typ hráče s matematickým myšlením, jako byl třeba Tal, kteří propočítávají všechno do konce. Já byl ten intuitivní typ, jako třeba Smyslov. My počítáme jen to, co je nezbytně nutné. A zbytek odhadujeme. Podobný byl nedostižný Capablanca – ten říkal, já nemusím počítat nic, já vím!

Pak ještě podepsal velmistr Hort několik knížek a starých fotografií a na závěr se nechal vyfotit se skupinkou nadšených posluchačů. S každým se rozloučil podáním ruky a slíbil, že se opět s některými pravděpodobně setká na oslavách sta let organizovaného šachu 18. září v Praze.