Není to tak dávno, kdy šachy byly pro mne jasným sportem. Všechny aspekty ukazovaly na sport. Doba se však změnila. Šachy jsou pro mne hlavně hrou.
Vím, že leckdo rád tvrdí, že šachy nejsou sportem a vyčte vám všelijaké rozumné argumenty. Může být. Ale zapomíná na to, že správná odpověď pochází od toho, komu je položena. Každý má realitu jinak. Zatímco pro někoho jsou šachy jen jakousi zábavnou aktivitou když prší venku, jsou šachy pro druhého až drsným sportem.
Sedí naproti sobě, elegantně oblečení, mnoho fotek, kamery jedou. Vážné proslovy, potlesk. Přesto všechno jsou tam, aby hráli. Aby hráli šachy. Aby si hráli. Ne nepodobni malým dětem co staví pyramidy z těžkých figur a smějí se, když trenér marně snaží zachytit padající figurky a vážnost tréninku.
Zatímco klasický sport osciluje od zábavy, hry po sport(ování), jsou šachy pestřejší. Šachista může být umělcem. Třeba jako jim byl velký AAA. Nebo velkým dítětem, které ani v těch nejobtížnějších okamžicích neztratí svoji hravost, nezapomene MNT!
A tak sedím před monitorem, jako na vlně jsem donesen k tomuto okamžiku. Cítím se jako dítě, co si bude za odměnu hrát, ale také jako někdo, kdo chce vzít ten pomyslný štětec a roztočit kolo barev. Mírná nervozita si se mnou hraje.
Pro mne je to až posvátný okamžik. Jedenáct partií, tak akorát abych s tím splynul a mohl povědět co si myslím, co cítím a snad i vidím. Tak akorát, kdy jednička potěší a nula nevyčítá. Tak akorát, aby nervozita příliš nelomcovala. A to je to, co mnohé určuje. Kde je ten moment, kdy je to skvělé, těšíte se a kdy naopak už to tu hranici překročilo, už je to příliš vážné, příliš mnoho sportovních aspektů, příliš stresu.
Pro mne je klíčové, aby to tu hranici nepřekročilo. Pak tu pomyslnou pásku přetnete vždycky s pocitem vítěze.
Robert Cvek
hrát můžete zde: https://lichess.org/simul/8K2yF3P3
sledovat můžete tady:
