Jak pracovat s motivací V. Motivace vs. manipulace

V obecné myšlenkové rovině nemáme problém oba pojmy od sebe odlišit, protože tušíme, že manipulovat s druhým člověkem je špatné, v praktickém jednání je to ale obtížnější. V životě se často setkáváme s lidmi, kteří s druhými manipulují, aniž by sami sebe za manipulátory považovali. Dokonce by se cítili uraženi, kdybychom je takto označili. Nejčastějším pilířem, o který se opírají, je přesvědčení, že když to myslí dobře, tak nemohou dělat nic špatného. To je klasická myšlenková ekvilibristika. Když to s druhým myslím dobře, nemůže se jednat o manipulaci, protože manipulace je špatná. Běžný příklad manipulativního myšlení postaveného na dobrém úmyslu vypadá asi takto:

„Myslíme to s lidmi dobře, musíme je jen přesvědčit, že to, co jim radíme, je pro ně dobré.“

„Ale co když nebudou chtít?

„Musíme je (umět) motivovat, aby chtěli.“

„A co když ani pak nebudou chtít?

„Pak jsme je špatně motivovali. Musíme je motivovat víc!“

Hlavní rozdíl mezi motivací a manipulací je, že chceme-li někoho motivovat, neupíráme mu právo volby. Výše uvedený způsob argumentace právo volby neakceptuje, vychází totiž z předpokladu, že pokud se člověk rozhodne „špatně“, je to kvůli tomu, že:

• nepochopil, že to s ním myslíme dobře, 

• nepochopil svou (špatnou) situaci,

•  nechápe, jak si svým rozhodnutím v budoucnu uškodí, 

• dostatečně jsme mu nevysvětlili, výhody námi navrhovaného řešení.

Cílem motivačního působení není někoho přesvědčit, přivést, přinutit, donutit nebo dotlačit k nějakému chování. Cílem motivačního působení je pomoci člověku se rozhodnout. Hlavní důraz je kladen na svobodnou vůli a právo volby. To zní jednoduše a logicky. V praxi nám však činí potíže se podobné zásady držet, protože je pro nás obtížné akceptovat jednání, které je zjevně špatné, nezdravé, nezodpovědné nebo rizikové. A pokud nám na člověku záleží, není nikterak snadné přijmout i chování, které považujeme za rizikové. Proto se snažíme vyvíjet na druhé tlak, aby své rozhodnutí změnili. 

A tak to zkoušíme znovu a znovu, radíme, přemlouváme, přesvědčujeme, logicky a konstruktivně argumentujeme, někdy i vyhrožujeme a zastrašujeme. Většina lidí to samozřejmě myslí dobře, jenomže si neuvědomují, že spíše situaci jen zhoršují, protože násilná motivace nefunguje. Přinejlepším se jedná o značně neefektivní způsob, jak u někoho dosáhnout změny v chování. Pro příklady ze života nemusíme chodit daleko. Mnoho šachistů si moc dobře uvědomuje, že se v té či oné oblasti šachu potřebují zlepšit. A přesto existuje propastný rozdíl mezi počtem hráčů, kteří by se zlepšit chtěli, a těmi, kteří skutečně začnou trénovat. Ačkoli máme v dnešní době k dispozici nepřeberné množství důkazů a informací o škodlivosti kouření, o zhoubném vlivu závislosti na návykových látkách, o devastujícím účinku dlouhodobého nadužívání alkoholu, o rizikovosti nadváhy a nezdravého životního stylu, nezdá se, že bychom byli v boji proti těmto civilizačním neduhům výrazně úspěšnější než v minulosti. Dnes sice více než kdy jindy dokážeme zmírňovat následky rizikového chování, ale téměř jsme neučinili žádný pokrok ohledně předcházení a prevenci těchto rizik. 

Důvodů, proč manipulativní a násilná forma motivace není efektivní, je několik. Zde uvádím tři z nich:

1. Princip reaktance (odporu)

Princip psychologické reaktance je odpovědí na otázku, proč se nám jen s obtížemi daří přesvědčovat druhé, a to navzdory tomu, že na své straně (jak se nám zdá) máme nezvratné a přesvědčivé argumenty. Pojem reaktance vyjadřuje odpor vůči všemu, co narušuje náš pocit autonomie a zasahuje do naší vnitřní svobody. Nezáleží na tom, zda je naše chování rozumné či nikoli. A už vůbec ne na tom, zda jsou poskytované rady správné. Mohu si být jako kuřák nakrásně vědom toho, že kouření neprospívá zdraví. To ale neznamená, že se mi bude líbit, když mě někdo znenadání začne přesvědčovat o tom, že kouření je špatné a že bych měl přestat. Nejde o zpochybňování názoru na škodlivost kouření, s tím můžeme dokonce i vnitřně souhlasit. Nelibost v nás především vzbudí skutečnost, že se někdo svévolně pasoval do role soudce, který má právo posuzovat naše chování a vynášet hodnotící soudy.  Je to, jako bychom měli někde uvnitř naší biochemické soustavy zakódovaný odpor vůči lidem, kteří nám říkají, co máme dělat. Pobuřuje nás drzost těch, kteří si myslí, že mají právo zpochybňovat způsob, jakým řídíme svůj vlastní život. Jinými slovy vnímáme nevyžádané rady a nátlak jako přímé ohrožení vnitřní svobody, útok na osobní hodnoty a znevažování způsobilosti rozhodovat o vlastním životě. Není divu, že se lidé nevyžádaným radám brání a vzdorují.

2. Člověk sám ví, co je pro něho dobré

Odborníci na duševní poruchy, psychiatři, psychologové, psychoterapeuti a poradci, lidem zásadně neříkají, co mají dělat (tuto disciplínu přenechávají lékařům, právníkům a politikům), nýbrž diskutují s lidmi o jejich problémech, zkoumají možnosti řešení, poskytují návrhy, pomáhají při stanovování priorit, nabízejí praktické rady, ale nikdy člověku neříkají, co má udělat se svým životem. 

Ne že bychom skutečně věřili tomu, že každý člověk za všech okolností ví, co je pro něho dobré. Tak naivní nejsme a moc dobře víme, že ne každý člověk se chová racionálně a že mnoho lidí si svým chováním dokonce vyloženě škodí. Důvody, proč lidem přímo neříkáme, co mají dělat, jsou ryze praktické. Dobré předsevzetí nestačí, je třeba také konat. Na počátku změny často stojí rozhodnutí a plánování, vše ale nakonec závisí na skutečném jednání. U každého předsevzetí musíme dříve či později přejít k činům. To je hranice, za kterou žádný odborník jít nemůže. Radit druhým je jednoduché, když vy sám nemusíte nést břímě rozhodnutí jiných. Každá významná změna v lidském chování s sebou nevyhnutelně přináší jak pozitivní, tak negativní důsledky. To je bohužel daň, kterou musíme zaplatit. Když se odhodláme udělat ve svém životě nějakou zásadní změnu, musíme počítat s tím, že nás to něco bude stát. A je na nás abychom se rozhodli, zda tu cenu chceme zaplatit. Je snadné radit lidem, aby přestali kouřit, pít či brát omamné a návykové látky, když to nebudeme MY, kdo si bude muset projít abstinenčními příznaky. Je pohodlné přesvědčovat svěřence, aby se vykašlal na všechny své dosavadní koníčky a zájmy a zcela se oddal studiu a tréninku šachu, když to nebudeme MY, kdo danou cenu musí zaplatit. Ale na druhou stranu to budeme MY, kdo se bude výsledky svěřence chlubit. Je to samozřejmě o míře motivace a prioritách každého z nás. Neklamnou známkou motivace je skutečnost, že pozitivní důsledky určitého chování hodnotíme výrazně kladněji než případná negativa.

3. Vysoká individuálnost šachového tréninku

Šachy jsou vysoce individuální záležitost, což z hlediska trénování klade na vůli svěřence velké nároky. Žádná práce s trenérem nedokáže nahradit samostatnou práci nad šachovnicí. Kolektivní sporty jako je fotbal či hokej to mají jednodušší v tom, že od toho je tam trenér, aby hráče donutil na tréninku makat. V šachu vám trenér může říci, že musíte řešit diagramy, ale zda doma budete skutečně trénovat je jen na vás. Přikazování, donucování a přemlouvání bývá v takovém případě málo efektivní. Pohrůžkou můžeme dítě doma přinutit, aby dvě hodiny trénovalo, nicméně je otázkou, o jak kvalitní trénink se bude jednat. Sedět u šachovnice a koukat do zdi dokáže každý. Obloukem se tak vracíme k tomu, co bylo řečeno na začátku, příliš násilná snaha o motivaci se míjí účinkem. Cílem motivace je pomoci člověku se rozhodnout, zda a za jakých podmínek má pro něho smysl trénovat. Jen tak můžeme dosáhnout opravdu funkčního tréninku. Nutit svěřence do něčeho, co sám vnitřně nepřijal, je slepá ulička.

Martin Pardy