I řešitelé šachových problémů mají své mistrovství světa

Vyřešení kvalitní úlohy či studie může navíc poskytnout estetický zážitek více než srovnatelný s krásnou partiovou kombinací. Ne nadarmo se v této souvislosti hovoří o šachovém umění, jak se ostatně jmenuje i problémová příloha časopisu Československý šach.

Zájemce o všechny formy skladebního (též problémového či kompozičního) šachu, tedy o skládání a řešení šachových problémů, sdružuje Světová federace šachové skladby (World Federation for Chess Composition, WFCC), která v pravidelných intervalech pořádá své světové či evropské kongresy. Jejich součástí bývá – kromě řešení organizačních otázek, odborných přednášek a skladatelských soutěží – i mistrovství světa či Evropy v řešení šachových skladeb.

V listopadu minulého roku se 64. světový kongres WFCC konal ve Spojených arabských emirátech, konkrétně ve stejnojmenném hlavním městě emirátu Fudžajra. Jako jeho účastník bych se chtěl se čtenáři podělit o své dojmy z této zajímavé události, a zároveň na několika příkladech ukázat širšímu šachovému publiku i skrytý půvab šachových úloh a studií.

Přiznávám se, že při rozhodování, zda se mistrovství světa zúčastnit, sehrála v mém případě roli i obyčejná zvědavost, přece jenom do podobných lokalit se starší člověk, jako já, už příliš nehrne. 

Již samotná cesta z Prahy do Dubaje a následující více než dvouhodinové trmácení autobusem do cíle nepatřila k zážitkům, které bych si chtěl zopakovat, a také první dojmy z hotelu nebyly zrovna ohromující. Účastníci kongresu byli totiž ubytováni na okraji města Fudžajry asi 4 km od pobřeží, a museli se hlavně ze začátku vyrovnat s poněkud stísněnými pokoji a zejména s klimatizací, nastavenou skoro o 10 stupňů pod venkovní teplotu. Jinak ovšem je třeba říci, že uspořádání celé akce bylo velkorysé. Pořadatelem kongresu byl místní Šachový a kulturní klub a záštitu převzal samotný korunní princ a vládce emirátu, šejk Mohamed Bin Hamad Al Šarqi, který přijal delegáty kongresu a zúčastnil se též slavnostního předávání cen. 

– Absolutní vítěz    Text pod fotkou: Absolutním vítězem se stal Danila Pavlov 

Celý týdenní pobyt v Emirátech byl rozhodně zážitkem, i když samozřejmě jen letmým, povrchním – a ne vždy úplně příjemným. Pouštní stát je plný kontrastů. Na jedné straně supermoderní Dubaj s největším letištěm na světě, největší nákupní galerií na světě a nejvyšší budovou na světě – a pár kilometrů dál ve vnitrozemí už jen písečná nebo hornatá pustina, protkaná sítí silnic (většinou prvotřídních) a nitkami elektrických vedení. Zeleně je vidět minimum, zato vždy pečlivě udržované a opečovávané. A jednou z prvních dokončených staveb v nově budovaných městech a vesnicích je vždy mešita. Určitě zajímavý svět, ale nám Středoevropanům poněkud cizí.

 - Magické panorama Dubaje - 

Ale tento článek byl napsán pro šachové stránky a přejdeme tedy k šachové náplni tohoto vrcholného setkání šachových problémistů, zejména k řešitelským soutěžím. V nich mají účastníci za úkol v daném časovém limitu vyřešit co nejúplněji co největší počet zadaných šachových úloh a studií. Správnost a úplnost řešení se podle předem stanovených kritérií oboduje a vítězem se stává řešitel s nejvyšším počtem bodů; při stejném počtu bodů pak rozhoduje spotřebovaný čas. Při řešení je povoleno analyzovat na šachovnici a dělat si písemné poznámky, za úplné vyřešení jednoho diagramu je 5 bodů. 

Při samotném mistrovství světa se v šesti odděleních řeší vždy tři diagramy stejného typu. První den jsou to  dvojtažky, trojtažky a studie, druhý den pomocné maty, vícetažky a samomaty.  V soutěžích typu open jsou zadány diagramy všech žánrů a soutěžící si sám určí pořadí, v jakém je bude řešit. Nechci tento článek, určený širší šachové obci, zatěžovat podrobnými výsledky všech proběhnuvších soutěží, zájemci je najdou například ve zmíněné problémové hlídce časopisu Československý šach nebo přímo na webových stránkách Světové federace šachové skladby https://www.wfcc.ch/. Chtěl bych ale na několika příkladech ukázat, s čím se při soutěžním řešení účastníci mistrovství světa potýkali.

Nejprve několik obecných poznámek. Při řešení šachových skladeb je nutno znát některé zásady a požadavky, kladené na kvalitní šachový problém. Především, v šachové úloze je striktním požadavkem dát mat nejpozději v požadovaném počtu tahů. V šachové studii naproti tomu je úkolem bílého vynutit výhru nebo dosáhnout remízy bez ohledu na počet tahů.  

Další důležitou zásadou je požadavek ekonomie, který říká, že v úloze či studii musí mít každý kámen svou funkci. U bílých figur se požaduje aktivní účast na šachovém ději, což v úlohách znamená zpravidla účast alespoň v jednom matu. Funkce černých kamenů či bílých pěšců může naproti tomu být jen pasivní, např. zamezení nekorektnosti. 

Je také dobré vědět, že řešení má být skryté a jemné, a že tedy například braní figury v úvodním tahu šachové úlohy či studie je z tohoto hlediska stěží přijatelné (výjimky se ovšem vyskytují, ale velmi, velmi zřídka). 

A nyní vzhůru do světa skladebního šachu a do duševních pochodů šachového řešitele. Začneme něčím jednodušším, ve druhé části tohoto článku pak trochu „přitvrdíme“.

První kolo: dvojtažky
H. Knuppert, L. Larsen, Die Schwalbe 1968

Mat 2. tahem

Na vyřešení tří dvojtažek je při mistrovství světa (nebo jiné soutěži v tomto nejčastějším formátu) časový limit pouhých 20 minut, což opravdu není mnoho. I tak ovšem vyřešení všech dvojtažek je pro boj o přední místa v soutěži víceméně povinností. 

Jedna z trojice fudžajrských dvojtažek je na našem prvním diagramu, na kterém si ukážeme možný postup při řešení šachové úlohy. Jeho první fází je, podobně jako při řešení taktických úkolů z praktické hry, zhodnocení pozice. V úlohách má ovšem jiný charakter, než v partii. Materiální poměr sil nás zde nezajímá, jde o prozkoumání souhry figur obou stran, odhalení silných tahů černého a také o nalezení možných cest k matu a pravděpodobných matových obrazců. Typickými silnými obranami jsou v úlohách například šachy bílému králi nebo uvolnění polí pro černého krále. Je také důležité odhadnout, bude-li úloha založena na hrozbě, anebo (méně často) na vytempování černého.

V naší pozici je vidět, že bílý jezdec může být použit jedině k matování černého krále z pole f6 nebo d6. Zkusme tedy např. 1.Vf2!? s hrozbou 2.Jf6#. Černý mnoho obran nemá, na 1...Vf3 jde 2.Dxf3#, ale náš pokus o řešení vyvrátí obrana 1...exd4!, uvolňující černému králi pole e5. Podobně na 1.Df2!? se stejnou hrozbou nestačí 1...exd4 2.Df4#, ale pokus vyvrací pro změnu 1...Vxf1!, uvolňující pole d3. Takže mat jezdcem zřejmě hrozit nebude. Kombinačního hráče ale může napadnout ještě jiná matová hrozba. Po hezkém 1.Vd5!? hrozí 2.Vxe5# a nejde ani 1...Kxd5 2.Jf6#, ani 1...cxd5 2.Jd6#, ani 1...exd4 2.Jf6# (věži na d5 se otevřela dráha k poli f5). To vypadá nadějně a hezky, ale mat nenajdeme po 1...Sxe3! s uvolněním pole d4.

Správné je analogické 1.Vf5! (hrozí opět 2.Vxe5) s variantami 1...exd4, Kxf5 2.Jd6#, 1...gxf5 2.Jf6#, 1...Sxe3 2.Dc2#, 1...Vxe3 2.Dxg4# a 1...Vg5 2.Df3#. Všimněte si, jak se tahy Jf6 a Jd6 při hledání správného úvodníku objevují jako hrozby i jako variantové maty po různých obranách – podobné záměny her jsou oblíbeným námětem moderních dvojtahových úloh. Skladatelé si cení i toho, že všechny neúspěšné pokusy mají jediné vyvrácení, které vždy uvolní pole v matové síti. K umělecké hodnotě úlohy přispívá také efektní úvodní tah – oběť věže se současným uvolněním pole černému králi.

Třetí kolo: studie (100 minut)
J. Maklecov, pochvalná zmínka Schach 1979

 - Bílý remizuje - 

Řešení studií – tedy pozic s výzvou „bílý vyhraje“ anebo „bílý remizuje“ – je z celé oblasti problémového šachu nejbližší praktické hře. Oproti partii je řešitel ve výhodě, protože ví, že v dané pozici je výhra nebo remíza možná. Řešení je však často velmi skryté a je nutno pečlivě hledat veškeré možnosti protihry černého. Pokud nalezneme řešení zcela banální a nezajímavé, je vysoce pravděpodobné, že jsme studii ve skutečnosti správně nevyřešili. 

Náš příklad připomíná praktickou koncovku a průběh řešení je skutečně velmi poučný pro podobné konstelace materiálu. Bílý potřebuje vyřešit současně dva problémy: dobýt Pc7 a osvobodit zatoulaného jezdce. Začneme-li analyzovat, brzy zjistíme, že tahy jezdce k remíze nestačí, např.  1.Jf7? Sg2! 2.Jd8 Kg4 3.Je6 Jd5 4. Kc6 Jf4+ nebo 1.Jg6+? Kg5 2.Jf8 Kf6 3.Kc6 Ke7 4.Jg6+ Kd8, vždy s výhrou černého. Rovněž napadení jezdce tahem 1.Kd4 vázne hned na několika tazích, hezké a účinné je například 1...Kg5! 2.Jf7+ Kf6 3.Jd8 Sg2! a jezdec je chycen. 

Takže zbývá 1.Kc6, což ke splnění obou cílů poměrně snadno postačí. Po prakticky vynuceném 1...Kg5 2.Jf7+ Kf6 3.Jd8 Ke7 4.Kxc7 je pěšec dobyt a jezdec pokryt. To je ovšem na studii málo, hledáme tedy další možnosti černého. A skutečně, černý může pokračovat v boji tahy 4...Jd5+ 5.Kc6 Jb4+ 6.Kc7 Ja6+ 7.Kc8 Sg2 (nebo 7...Sb5 se stejnou myšlenkou) a bílý je zdánlivě v nevýhodě tahu. Na 8.Jb7 přijde 8...Sg2#, ovšem jezdec se může vysvobodit tahem 8.Jc6+! Sxc6 pat. To už vypadá dobře i dostatečně zajímavě, řešení tedy ještě jednou zkontrolujeme, pak zapíšeme do soutěžního formuláře a můžeme se těšit na pět bodů.  

Konec 1. části

Miloslav Vanka

Autor je významným spolupracovníkem výukového serveru My-Chess. Zpracoval řadu témat výukové encyklopedie šachu Šachopedie, kromě oblasti taktiky a koncovek to byly zejména články o významných českých a československých šachistech a celá kapitola o problémovém šachu.