Bouřlivý život mistra šachu Alexandra Aljechina

Alexandr Aljechin byl manželem čtyř žen, občanem tří různých států, dvojnásobným šachovým mistrem světa  a šachovou legendou, jejíž odkaz je i dodnes aktuální

Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil roku 1892 do moskevské šlechtické rodiny. Zázemí bohaté rodiny mu ale příliš štěstí nepřineslo. Život na zámku je jako kraslice. Vypadá z dálky pěkně, ale ze vnitř je chladný a možná tady začíná se psát příběh budoucího mistra světa.   Otec karbaník prý dokázal prohrát v kasinu milion rublů, matka víc než vlastní potomky milovala alkohol. Je zajímavé, že osud opravdu asi chtěl, aby Aljechin prožil bouřlivý život a připravoval jej na něj už od dětství. Nakonec i díky původu bude ve vězení. Přijde o veškerý rodinný majetek a při pokusu o útěk ze země bude odsouzen k trestu smrti. 

Děti vychovávala hlavně babička... a šachovnice. V rodině hráli šachy téměř všichni, Alexandr se navíc účastnil řady korespondenčních zápasů a s bratrem analyzovali všechny dostupné záznamy partií. Možná tady pomohlo zázemí bohaté rodiny. Není to jak dnes, kdy máme dostupné miliony partií jedním kliknutím na počítači. Rodina naštěstí jeho talent rozeznala. Teď historie mlčí, jestli tou šťastnou bytostí byla babička, nebo tatínek  a nebo maminka. Dala by se položit i jiná otázka...Jestli za tím vším byl úspěch v kartách a nebo dobře vypálená vodka. Ale na to se historie neptá. Dostal nejlepší trenéry a ještě než oslavil patnácté narozeniny, vypěstoval si vlastní výrazný styl šachové hry hry. Přitažlivě agresivní, jak by řekli šachoví fanoušci. 

Na začátku jeho kariéry byl jeho šlechtický původ určitě důležitým pomocníkem. Je těžké si představit situaci, kdyby byl Aljechin syn chudého rolníka, který těžko uživí svojí rodinu, aby jeho syn studoval, cestoval a mohl si dovolit trénovat šachy s úspěšnými, ale i drahými šachovými Mistry. Historie se často opakuje. Jakoby dnes vychovat vrcholového sportovce začíná být doménou bohatších lidí. Kdo z vás má syna, který miluje tenis? Kdo z Vás má dítě, které hraje hokej? U i když šachy jsou dnes ještě tím levnějším sportem, tak i tady vychovat Mistra světa není levná záležitost. 

Dál jeho život možná znáte. Ještě jako gymnazista se stal mistrem Všeruského turnaje amatérů a snadno získal i titul mistra na šampionátu severských zemí ve Stockholmu. Zajímavostí je i to, že jeho rodina hostila na svém sídle Capablancu a Capa si sehrál s mladičkým Sašou partii šachu, v níž ho, samozřejmě, porazil. Bude to jejich první a poslední setkání v přátelském duchu. V roce 1914 se koná v Petrohradu jeden z nejslavnějších turnajů šachové historie. Na něm Aljechin šokoval celý svět nečekaným třetím místem.

První světová válka zastihla Aljechina s pohodlným náskokem v čele turnaje v Mannheimu. Jenže vypukla válka a klání byla okamžitě ukončena. Když Alexandr spolu s deseti dalšími Rusy odjížděli domů, zadrželi je na jedné ze zastávek němečtí vojáci. Při osobní prohlídce našli šachové partitury, měli jasno: jedná se o špiony a zápisky jsou jejich šifry! Rozzuřený dav šachisty málem zlynčoval a oni okamžitě putovali do vojenského vězení. Zjištění, že se jedná o účastníky mezinárodního turnaje, donutilo německé vojáky couvnout. Přeřadili proto vězně do obyčejného vězení.

Aljechin jej měl poněkud zostřené – to když vyfasoval čtyři dny na samotce za to, že se při povinné procházce usmál na dceru dozorce. Jestli se jenom usmál a nebo v tom bylo trochu víc, to opět historie neříká. Ale Aljechin měl po celý život slabost na ženy. Zajímavostí je i to, že všechny jeho manželky byly starší než on. Němci však brzy část šachistů propustili. Tedy ty, u kterých bylo jisté, že nenastoupí do nepřátelské ruské armády. To štěstí měl pro svůj vysoký věk Petr Petrovič Saburov, z důvodů „fyzické ochablosti“ mohl odejít i Aljechin a Fedir Parfenovič Bogatyrčuk. Minimálně u Aljechina však víme, že skutečný důvod netkvěl v jeho vrozené srdeční vadě. Rozhodující lékař byl zkrátka zapálený šachista a jeho fanoušek. Aljechin s Bogatyrčukem tak byli odesláni do Švýcarska “na léčení”.

Švýcarsko rychle opustili a vydali se do italského Janova, který se mezitím stal centrem pro Rusy uvízlé kvůli válce v Evropě. Na loď do Ruska čekali několik týdnů, které naplnili jak jinak než hraním šachů. A pak už je čekala „jen“ dlouhá cesta lodí kolem celé Evropy až do Petrohradu.

Aljechin však na frontu nejprve nenastoupil. Hrál dobročinné simultánní zápasy, jejichž výtěžek posílal na frontu. Když mu zemřel otec, přidal se k Červenému kříži a zachraňoval raněné, často ještě přímo pod palbou. To se mu téměř stalo osudným. Měsíc bojoval o život v nemocnici v Tarnopolu. Připoutaný k lůžku se tak věnoval alespoň simultánním hrám „naslepo“ s místními členy šachového klubu. Přežil, ale štěstí ho nečekalo.

 - toto je rozhovor z roku 1938 pro BBC, na nahrávce opravdu uslyšíte mluvit A.Aljechina

 Bída revoluce

Rok 1917 přinesl Rusku řadu převratů. Zbídačená země se potácela v chaosu už od nástupu Kerenského vlády, která se pokusila pokračovat ve válce. Návrat na frontu pro Aljechina nepřicházel v úvahu a na šachové turnaje neměl nikdo ani pomyšlení. Katastrofa přišla s podzimní bolševickou revolucí. Zbytky rodinného majetku byly zkonfiskovány a Aljechin se jako šlechtic stal nežádoucí osobou.

Živoření na cestě od města k městu donutilo Aljechina k zoufalému kroku. V daleké Oděse měl proběhnout turnaj, kterého se Aljechin chtěl zůčastnit a ideálně přitom chytit parník ze země a zachránit si holý život. Cesta samotná ho mohla kdykoliv zabít. V zemi probíhala občanská válka mezi Bílými a Rudými, fronta se stále posouvala a přece jen známý šachista a zároveň šlechtic Aljechin se mohl snadno stát trofejí horlivého soudruha nebo obětí náhodné přestřelky. Přesto do Oděsy šťastně dorazil.

A tam se jeho štěstí vyčerpalo. Turnaj byl zrušen a odjezd ze země nepřipadal v úvahu. Aljechin se opět ocitl v téměř bezvýchodné situaci, ze které mu pomohl až nadšený fanoušek. Dostal ho do komise pro konfiskaci šlechtického majetku! Kvůli tomu měl podle výpovědi Bogatyrčuka i vstoupit do komunistické strany. Odvážný krok se Aljechinovi nevyplatil. Poté, co byl jeho šlechtický původ prozrazen, ho zatkli a odsoudili k smrti. Omilostnili ho pouhých několik hodin před popravou díky několika přímluvám.

Oděsu opustil s tím, že se v Moskvě zapíše na studia filmařiny. Z toho velmi rychle sešlo a další nesnáze zažehnal, až když se uchytil jako právník. Přesto rozhodně nebyl v bezpečí. Například jej obvinili ze špionáže pro bělogvardějce a bolševická tajná policie čeka ho měla stále v hledáčku. Pomáhal také s organizací prvního sovětského šampionátu v šachu v roce 1920 a nejpozději v tu chvíli si musel uvědomit, že svůj talent v této zemi už rozvíjet nemůže. Turnaj provázel nedostatek jídla, nevytápěné a špatně osvětlené prostory a stávky hráčů. Prestiž akce poškodila i neúčast Rusů, kteří se nacházeli v politickém exilu.

Cesta k titulu Mistra světa

Cena za to být Mistrem světa je někdy příliš vysoká. S první ženou se Aljechin po roce rozvede a čeká dítě s Anny Lisselotte Roueggovou. Anny si přála rodit ve Švýcarsku a to vzhledem k chaosu v Rusku je pochopitelné. Trochu méně pochopitelné je to, že Aljechin opustil těhotnou Anny během cesty do Švycarska a Anny dorazila domů bez manžela. Syna, který se jim narodil, ovšem Alejchin navštěvoval a po smrti bývalé manželky jej i hmotně zajistil.

Upřímně - mnohem více než rodinný přírůstek ho zaujalo, že Capablanca získal roku 1921 porážkou dlouholeté světové jedničky Němce Emanuela Laskera titul prvního světového šachisty. Bez rodinných závazků se už Aljechin mohl plně věnovat své kariéře a jedinému cíli – stát se mistrem světa a porazit „šachový stroj“ Capablancu. Trénoval tisíce tréninku, objížděl všechny dostupné turnaje, neustále detailně rozebíral hry všech protivníků a samozřejmě hlavně svého budoucího rivala. Tisk, který dříve upozorňoval na lehkost jeho hry, si začal všímat i jeho neustálé podrážděnosti a velikého nervového vypětí. Zisk titulu mistra světa se stal Alejchinovi drogou, které podřídil každou sekundu svého života.

Konečně mistr

Roku 1927 konečně uspěl. Pro mnohé překvapivě. Capablanca profesionální partii neprohrál dlouhých osm let od roku 1916 do roku 1924. Pokud Aljechin uchvacoval simultánní hrou šachů poslepu, Capablanca fascinoval rychlostí a množstvím: roku 1922 hrál v Clevelandu proti 103 hráčům najednou. Ve 102 hrách zvítězil, v té poslední remizoval. 

Aljechin se na zápas s Capablancou důkladně připravil po všech stránkách: studoval jeho hru, trénoval mysl i tělo a do hry vstupoval s velikou pokorou. K zápasu samotnému pak došlo jen díky Aljechinově dlouhodobé snaze a ochotě podstoupit i řadu pro něj nevýhodných podmínek. Po Capablancově smrti Aljechin přiznal, že sám nečekal, že zvítězí a že v té době nebyl lepším hráčem. Capablanca ho nejspíš podcenil.

Podle pozdějšího výzkumu Garryho Kasparova odhalil Aljechin Capablancovu slabinu. Jeho protihráč dělal řadu drobných chyb, protože nebyl „ochoten se skutečně soustředit“. Nevěřil, že by ho mohl Aljechin porazit a tak se automaticky snažil „méně“. I tak se ale nejednalo o žádnou bleskovku. Celý zápas byl skutečnou zkouškou nervové i tělesné odolnosti obou soupeřů a skončil po těžko uvěřitelných dvou měsících urputného boje, ze kterého vyšel Aljechin jako vítěz. 

  Poté, co udolal kubánského titána, se Aljechin vrhl do světa šachu s nebývalou silou a dlouhých osm let byl považován za zcela neporazitelného. I on musel na čas sundat korunu šampiona po nečekané porážce: narozdíl od Capablancy ale Aljechin dokázal titulu znovu triumfálně vybojovat.

Po zisku titulu nastoupil Alexandr Alexandrovič Aljechin vítězné, triumfální tažení napříč šachovým světem a až do roku 1934 byl v podstatě třídou sám pro sebe. Mezi jeho fenomenální výsledky patří například turnaj na Bledu v roce 1930, kdy vyhrál s náskokem 5,5 bodu před druhým Bogoljubovem. V letech 1929 a 1934 v zápasech o titul mistra světa porazil vysoko stejného šachistu. „Pád na zem“ nastal až v zápase o mistra světa v roce 1935. Jeho zápas s holandským velmistrem Maxem Euwem v roce 1935 se považoval za jasnou a předem vyřízenou záležitost. Jenže Aljechinovi se vymstila špatná životospráva a překvapivě Euweovi podlehl 8:9 (=13)(Zápas o mistra světa v šachu Nizozemsko 1935). Většina šachových příznivců odepsala Aljechina jako vyřízeného člověka. Ale Alexandra Alexandroviče podcenili. Aljechin byl muž železné vůle, připravil se k odvetě jako kdysi k zápasu s Capablancou a v roce 1937 rozdrtil Euwea 10:4 (=11) (Aljechinův život 1935–1946).

Mezitím však vyrostlo několik mladých kandidátů na titul mistra světa a to především Michail Botvinnik, Paul Keres, Salo Flohr a Samuel Reshevsky. Aljechin v roce 1938 přijal Botvinnikovu výzvu k zápasu o titul, ale vypukla 2. světová válka a ta znamenala poslední tragickou fázi Aljechinova života. Po válce uvízl v Portugalsku, kde 25. března 1946 v městečku Estoril u Lisabonu Aljechin za dodnes nevyjasněných okolností (oficiálně ucpání horních cest dýchacích v kombinaci s infarktem) umírá. (Aljechinův odkaz). K jeho úmrtí kolují internetem i konspirační teorie a údajné vraždě. Mohl být nepohodlným ruskému režimu. Ale není to prokázáno a je to spíš konspiranční teorie. 

Pohled na Aljechina v očích moha lidí kazí 2. světová válka. Je obviňován až skoro z kolaborace s nacismem. Na druhé straně člověk pro přežití udělá skoro vše. Je těžké a nemožné hodnotit lidi pohledem naší doby. Nikdo neví jak kdokoliv z nás by se zachoval v tak těžkých situacích. 

Zajímavosti:
- Také jeho starší bratr Alexej byl šachovým mistrem.
- Aljechin byl čtyřikrát ženatý, všechny jeho ženy byly starší než on sám.
- Byl velice pověrčivý, věřil na horoskopy a věřil, že mu štěstí přinese jeho kocour Chess.

materiály použité k tomuto článku: wikipedie, chess.com, chesshistory, šachy dolmen, czech press, ichess net, new in chess a další.

Svému snu být Mistrem Světa obětoval vše. Emigroval z Ruska. Cestou do Švýcarska opustil svojí těhotnou ženu. A propadl droze s názvem - šachy. Jeho život byl bouřlivý. Život na zámku, život na ulici, dvě světové války a život Mistra světa. Jestli byl šťastný? Netroufám si hodnotit. Jen chci říct jednu větu...Čas je naše největší bohatství...Žijme životy na plno, protože jednou se možná na nás budou dívat lidi jen na fotkách. Co bylo je historie, co je dnes je náš život.

Petr Koutný