Turnaj se nehraje pouze na prvních třiceti šachovnicích

Na začátku vás chci upozornit, že tyto poznámky mají osobní ráz a mohou být trochu egocentrické. Na druhé straně je v určitém ohledu snazší psát o sobě než o druhých. Turnaj se pomalu překulil do poslední třetiny a přední část tabulky se stále více zajímá o postup na Světový pohár. Já se ještě ambiciózně snažím skončit do 16. místa, ale při mém špatném pomocném hodnocení to je velmi náročný cíl, ....

....který nejspíše vyžaduje uhrát ještě dva a půl bodu ze zbývajících čtyř partií, to vše při rostoucí síle soupeřů. Někdy před dvěma koly mě zaujalo, jak několik partií mezi hráči na +2 skončilo rychlou remízou. Podle loňské výsledkové listiny totiž soudím, že i „plus čtyři“ budou znamenat přímý postup jen pro pár lidí a vyřazovací zápas pro velkou většinu. Ještě jsem nezaznamenal případ, že by se někdo proremizoval z +2 na +4. Jsem přílišný optimista já, když jsem za tohoto stavu hrál riskantně na výhru (Navara – Grigorjanc), nebo ti, kteří šetří síly remízami a domnívají se, že se proderou dopředu výhrami v závěru? Nevím, na tuto otázku odpoví až závěrečná tabulka. Teď už asi tolik riskovat nebudu, ale zatím se mi nechce přejít k velmistrovským remízám. Také mě čekají výše nasazení soupeři, takže bych měl „přeřadit“ na méně riskantní hru. Málo špičkových hráčů totiž hraje proti všem soupeřům stejně (možná velmistři Ivančuk a Kramnik, ale posledně jmenovaný se utkává téměř výhradně se soupeři ze světové špičky), jinak se rozdíly projevují nejen na úrovni repertoáru zahájení. Typickou volbou černého je například španělská či ruská obrana proti silnějším a sicilská proti slabším soupeřům. (Pro Kasparova asi byli všichni soupeři slabší.)

Turnaj se ale nehraje pouze na prvních třiceti šachovnicích. Hraje zde také mnoho dalších lidí, jejichž cíle jsou jiné: chtějí si dobře zahrát, úspěšně reprezentovat svou zemi, podívat se k moři nebo splnit normy a přiblížit se k mezinárodním titulům. Tito lidé jsou poněkud ve stínu předních šachovnic, ale pro turnaj také mají velký význam. Jejich partie ostatně někdy mohou být lepší než ty z prvních šachovnic. (A snad mají také méně rychlých remíz.) Také mezinárodní mistři Talla a Šimáček usilují o splnění velmistrovské normy.

V minulém článku jsem psal o lákavých kopcích v okolí moře. Jejich existenci nemohu popřít, ale zblízka už skutečnost není tak krásná. Výstup na jeden z nich nebylo možné uskutečnit jinak než po krajnici začouzené silnice. Zkoušel jsem se dostat ještě na jiný kopec a tam nevedla ani silnice. Lidé asi vědí, proč dávat přednost koupání, v březnovém počasí je ale asi následovat nebudu. Přeci jen bych se mohl nachladit a to nemám v plánu. Pořadatelé pořádali o volném dnu výlet do Kotoru, ale my (tři Češi a jeden Slovák) jsme se šli podívat na ostrůvek Sveti Stefan, který byl roku 1992 dějištěm zápasu „Fischer – Spasskij po dvaceti letech“. Ostrov je zvenčí malebný, ale nachází se tam snad nějaký hotel a lidé zvenčí skončí po vstupu na ostrov, podobně jako Hanibal během punských válek, před branami. Tady ale podobnosti končí, žádné nepříjemné (ale ani příjemné) uvítání nás tam nečekalo. Ještě bych se mohl o výletě rozepsat, ale nic mimořádného se tam nestalo, ani jsme si do hotelu nepřivedli toulavého pejska, který nás po určitou dobu následoval. Už nějak nemám o čem psát, asi jsem vyčerpal svou dnešní zásobu myšlenek. Proto raději ukončím článek, abych závěr týdne neodehrál v „intelektuálním deficitu“.