A vůbec mi to vše připadá jako bych se vrátil do doby, kdy jsem chtěl být mistrem světa což mi dodnes předhazuje Vlastík Bayer, který kdysi chodil k nám domů a posiloval moje šachové sebevědomí (až moc, jak někteří mí kamarádí tvrdí dodnes).
Je pátek, stavíme figurky, pojídáme pizzu, začínám být lehce nervózní, jdu domů, nemůžu usnout, chci zahrát dobře jako každý. Špatně se mi usíná, koukám na youtube, uvažuju nad nesmrtelnosti chrousta. Usínám, vstávám v poledne, klasika, vyrážím. A JDE SE NA TO.
Strategie. První tři kola vyhrát. To se prostě musí na takovém turnaji, kde hraje tolik lidí. Pak se uvidí, chce to obrovskou kliku, trošku štěstí, a soupeře :)
1.kolo:
Dorážím do hracích prostor. Dýchne na mě atmosféra mraveniště, lidi pobíhají,
zdraví se mezi sebou navzájem, je to skvělé vidět třeba Šimiho, kterého jinak
vidím tak dvakrát za rok J Zaregistruju se, nasávám atmosféru, popichuju kolegy,
kteří jdou vyhrát turnaj, a vůbec se cítím spokojeně. Usedám k partii….Bože,
co to je? Figurky vidím v mlze, nějak ne a ne nic naskočit, nastavuji
pěšce, soupeř nebere. Jsem v křeči.
Přiostřuji hru, dostávám se k útoku, vítězím, ale nemám moc dobrý pocit.
Tohle bylo špatně. Poučení do příště, když dám jen tak pěšce já, a nic tam
nevidím, tak mí soupeři asi udělají to samé, takže, seber pika, pokud není nic
pořádně vidět. Tohle se mi vyplatilo v posledním kole.
2. kolo: Bramboračka. Třetí tah, zahraji systém, který neznám. Kdyby jen neznám, on mi vyloženě nesedí. Ještě na fb vidím, jak soupeř něco píše o genitáliích, že hraje se mnou a že mě porazí. Tož ok, postavím to pasivně, ale dost jedovatě a v okamžiku kdy si myslím, že je to ok, otevírám pozici. Auvajs, podceňuji (nevidím), narovnám pěšce, a zabírám tím pole dámě, se kterým celou dobu počítám. Chytám mat. Jsem rozmrzelý, naštvaný sám na sebe. Jdeme se dívat na hokej, uvažuji, že ten turnaj vypadá divně, začínám i litovat, že jsem vůbec hrál. Je přece lepší jen tak chodit a kibicovat, utahovat si z kolegů a mít pocit, že kdybych hrál, tak vyhraju, než zažívat zklamání a snášet škodolibé poznámky, kterými jinak také moc nešetřím. Poučení, vykašlat se na nějaké turnaje, radši si zajít do bufiku, pokecat s ostatními jak to hrají a nevzrušovat se.
Cestou na hokej si Malda malém zlomí nohu. Jdeme na tramvaj, on si ještě jde vyřídit nějaké své ke stromu. Cestou přes zábradlí se setkává s realitou gravitace způsobem, kdy se divíme, že přijíždějící tramvaj je pořad na kolejích. Od té doby ale Malda jede. Noha bolí, je třeba jezdit autem, na hokej se dá dívat i doma…
3. kolo: Mám bílé, soupeř celkem v pohodě, moc práce nemám, jsem totiž naštvaný, tohle prostě vyhraju, i kdybych měl soupeře vyhladovět. Něco poberu, vítězím, křeč je pryč, nemám co ztratit. Jdeme na hokej a kamarád vykládá, že je to v háji, špatné pomocné hodnocení, analýzy neděláme, není důvod. Jdu domů, mírně opojen, koukám na youtube, usínám nad ránem klasika. Není proč se stresovat, turnaj je v háji.
4. kolo: Grunfeld, přehlížím pěšce. A ne ona to je oběť… Po ztrátě pěšce jdu těžkými tam, kde ten pěšec není, přeci jen, když pěšec zmizí, otevře se nějaký sloupec. Koukám, že mám docela pekelné hrozby. Čím víc do pozice hledím, tím vice jsem si jistý, že pěšec byl velmi, ale velmi otrávený. Výhra a je to veselejší. Jdeme na hokej. Sice pořad ještě neanalyzujeme, příprava nulová, ale už můj kamarád Nikos vykládá všem kolem, že turnaj vyhraju. Sice mě to těší, ale myslím si své. Domu se vezu autem, facebook neřeším, pouštím si horror a zachumlaný se konečně začínám těšit na další kolo.
5. kolo: Tohle nemám skutečně rád. Hráč BŠŠ, to člověk nikdy neví. Tihle malí špunti, jsou povětšinou připraveni teoreticky tak, že hrajete s nějakým velmistrem a můžete velmi rychle prohrát. Navíc se trošku objevuje ješitnost, prohrát s malým prckem je vždycky trošku ponižující. Volím proto zahájení, které je nekorektní, ale velice - velice ostré. Vítězím rychle. Uff. Vážně. Tihle mladí dokáži být nepříjemní. Jdu s kámoškou na hokej, pak něco pojíme. Celkem pohodička. Jdu domů, je to dobré.
6. kolo: Nasazuji své korunní zahájení. Tohle prostě neprohraji. Soupeř odbočuje, tak tohle jsem ještě nehrál, velice rychle se seznamuji se skutečnosti, že stojím divně. Impulsivně uhnu damou. O pole vedle! nadávám si po tahu soupeře. Začínám z partie dělat guláš. Tohle normálně vyhrát nejde. Soupeř bere pěšce, ale tohle znám, je to sice pěšec, ale tempo hraje roli. Aktivizuji maximálně zbývající tři figury, tohle neprohraji. Soupeř přemýšlí a bere dalšího pěšce. Gong. Tohle ne, jeden tah druhý, a vyhrávám. Jdeme na hokej, tentokrát už jdu na online a začínám se cítit fajn.
7. kolo: Online. Koukejte, jak hraju, fanděte a držte palce. Jsem v euforii. Hraji s Petrovem. Je to člověk, kterého velmi dobře znám. Má dcerku ve věku mé sestry a je velmi milá. Pan Petrov je takový ďábel nižších soutěží. Na pohled křehký a neškodný dědula, ale ve svých partiích jde po iniciativě jak Glum za Frodem. Tož jdeme na to, stavím to klidně, přehlížím pěšce (ale tentokrát vím co dělám) soupeř totiž raději aktivizuje, v ten moment, se dostávám do pozice, která se mi libí. Soupeř se vrací z toalety a sedá si k jiné šachovnici. Procházím se sálem a slyším chichotání. Pan Petrov prohlašuje, že stoji nějak divně, pak si uvědomuje, že se o jeho pozici nejedná. S ulehčením sedá ke svému stolu. Ale tohle už neprohraju, stojím skvěle, skoro vyhraně,…. půl hodiny přemýšlím…. Nemůžu nic najít…. Nic tam není…. Měním vše. A… hrubka. Soupeř naštěstí chce vyhrát hned. To ale není moc vhodné. Vysmeknu se a vyhrávám. Tohle pro mě byla nejtěžší partie. Jdeme na hokej, hraji šachy s místními (blbě), poslouchám hloupé řeči, ale vím své. Jdu na první stůl.
8. kolo: Kolo pravdy. Doposud suverénní Marek Kozelský dal za remíz den před tím. Jediná šance jak vyhrát turnaj, je tohle zlomit. Mám černé a dostávám zahájení, které moc nemusím. Grunfeld s g3. Reaguju podle Smyslovovi partie, asi jediné, kterou jsem tak nějak pochopil na toto téma a soupeř opravdu děla poziční chybu. Zatímco já jsem hrál Grunfelda on se měl držet anglické výstavby a nedovolit to, co děla Grunfelda tak zajímavým. Rozbíjím střed, bílý má slabé pěšce, navíc reaguje dost nešťastně. Kombinaci vidím, získávám buď figuru nebo věž, nebo dávám mat. Nakonec dávám mat. Tohle je dobré. Jsem najednou první. Jdeme na hokej. Zítra se hraje ráno. Nějak to neřeším. Sedm z osmi je hodně a remíz bude stačit. Nemusím tlačit na pilu. Domů jdu kolem třetí ráno, koukáme totiž na záznam a pak na záznam záznamu ze záznamu. Moc nespím, vstává se brzy ráno.
9. kolo: Vstanu a jsem velmi bojovně naladěn. Čím více se blížím k místnosti, tím vice mě bojovnost opouští. Přece jen, v sázce už je docela dost. Usedám k partii, bojovnost ta tam, ptám se soupeře, jestli chce hrát. Chce. No… Moc se mi nechce, jdu si koupit semtex, chce se mi strašně spát. Soupeř hraje celkem ok, do doby než mi nabídne pěšce. Blik viz první kolo. Ověřuji. Nevidím mat ani těžké ztráty. Tak jdeme do toho, nabízím remíz z pozice sily, přece jen deficit spánku se projevuje a začíná mi být trošku zle. Soupeř odmítá, naštěstí pro mě. Nějak se to šoupe a já vím, že stojím dobře. Nacházím zajímavý obrat. Soupeř do něj padá. Jsem nervózní, jak moc do něj spadne. Klap. Past sklapla, Sf3, Sb7, Jf5. Vím, že tohle vyhraju. Jdu se projít po sále. Kamarádi vrtí hlavou, vidí věčný šach, ale já vidím své. Df6, konec, zbytek se hrát nemusí. Hrálo se, ale jsem v klidu. Soupeř se vzdává dva tahy před matem, hrál to dobře. Těší mě, když se dovídám, že pointa moc dobře vidět nebyla ani pro daleko silnější hráče než já.
Dostávám cenu, turnaj končí, nějaké ty fotky. Jdeme sklízet, blbneme, Maldova noha bolí úplně příšerně, po nějaké době to vzdává, ale udělal si své. Pojídáme pizzu, děláme si srandu, že kecy jak jsem vyhrál turnaj, budou poslouchat pěkně dlouho (budou), a vůbec tak celkem je pohoda.
Epilog:
Ostravský koník je fajn. Kde jinde se hráč mé úrovně může porvat o zajímavou cenu a přitom nenarazit na šachisty, pro které je sehrání partie pracovní rutinou. Navíc se mi líbí, že hráči bečka a áčka a nakonec i veteráni, si zajdou sednout k baru a řeší celkové umístění. No řekněte, není fajn bavit se s velmistrem o tom, že vyhrajete turnaj?
Pokud jste to dočetli až sem, tak vám děkuji. Snad vás aspoň malinko zajímalo, jaké měl pocity hráč, který sice šachy trošku umí, ale přece jen je někde jinde, než naše špička. Tam se asi nedostanu. No co, mám jiný život a šachy v něm mají své místo, jako ostatně vše co mám rád. Přeji vám krásný den.
autor: David Bražina
Prosimvás pán, jaký pán, je to normální cyp z Ostravy jako my ostatní
Moje blahopřání k úspěchu DB. Úspěch se však v našich zeměpisných šířkách stále ještě neodpouští. Tak nějakou bajku, třeba takovou nejstručnější až kameňáckou.
Kdo má facebook a jen troška fantasie, uvidí v jednom záběru ZMB vers. DB
ZMB: nemůžete se na to dívat jako na článek. Je to směs subjektivních postřehů, emocí. Něco jako deníček. Na osobní blog se podobné vylevy dávají a tam také patří. Jednoslovné věty, gramatika, sémantika.... to vše by mělo smysl řešit, kdyby šlo např. o reportáž z turnaje. Tedy se na to dívejme jako na deníček a neřešme. Pán vyhrál turnaj a chce nám to povědět. Alespoň rozbor nějaké partie by tomu slušel. Snůška poznámek ve stylu: "vstanu. Učešu se. Mám hlad. Tak se najím. Petr od Pavla upadl a ulomil si paži,,," asi příliš ambice nemá.
Není to tak dávno, co tady na mé příspěvky reagoval nenávistně až vulgárně pisatel pod nickem David Brazina. Říkal jsem si - tento člověk asi musí mít psychické problémy. A vida! Má to i prvky narcismu - tedy pojďme poznat pohnuté myšlenkové pochody člověka, který "šachy sice trošku umí, ale přece jen je jinde než naše špička"... kouzelná hláška! Jinak jsem zprvu nechápal oslavy vítěze béčka, když áčko turnaje nebylo nijak nadupané, a o medailové pozice tam hráli v posledním kole proti sobě hráči 2100 a 2200. Ale vlastně je to přirozené - áčko skončilo tak nechutnou remízovou bramboračkou - vesměs za účasti dobře známých provařených firem - že prostě došlo raději na článek o béčku.
Koník je skutečně báječný turnaj. Letos mě odradilo, že v hotelích a hlavně hospodách budou překážet hokejoví fandové, tak zase příště.
Pěkně napsáno.
Autorovi blahopřeji, nicméně musím jej pokárat za to, že neuvedl, že se jedná o turnaj B. Lekl jsem se, že Vojta Plát, jemuž fandím, zase něco provedl a byl diskvalifikován. Několik minut jsem tápal, než se mi podařilo dopracovat se výsledků tohoto turnaje, o jehož existenci jsem dosud neměl ponětí.
Pěkný článek. Dobře napsáno. Velká Davidova výhra ,která se povede možná jen jednou za život. (Pravděpodobnost ,že se mu to znova povede, je tak velká, jako kdyby Baník zase vyhrál fotb.ligu. Fandím obojímu.) ( Každopádně dobrá pozvánka na další rok Ostr. Koníka B , pro hráče do ela 2000 , šanci vyhrát má každý.)
Líbí se mi ta hrdinská upřímnost, s jakou vítěz popisuje své duševní rozpoložení před a v průběhu posledního kola. Ano, takhle by se to hrát určitě nemělo. :-) Na druhou stranu, já sám ty pocity moc dobře znám a určitě nejsem z těch, kdo by ho za to chtěl kritizovat. :-)
Lubino, Vojta přeci, ako se tu všude píše, hraje jen slabší turnaje, aby vyhrával ceny.
Takhle silný turnaj, jak pan Bražina, Vojta nehrál.
Gratulace, pěkné partie na závěr, takhle se má bojovat o první místo, někteří hráči áčka by se mohli učit. Palec nahoru zaslouží i Tomáš Horváth, který v posledním kole s Davidem odmítnul remízu a raději po boji prohrál, i když ho to pak asi muselo mrzet. Ať si ředitel turnaje říká co chce, David je náš a my Ostravaci se ho nevzdáme.
A já myslel že to vyhrál Vojta Plát.
Tak je to správné, tak to má být!
Pokud si nenapíšeš chvalozpěv sám, nikdo jiný to za tebe neudělá
Jinak