Vugar Gašimov: Řekli mi, že si odpočinek nezasloužím

Letos se po delší odmlce vrátil do ázerbájdžánského národního týmu hráč č. 10 světového žebříčku Vugar Gašimov. Jak k tomu došlo? A jaký ten návrat vlastně byl? Je Vugar Gašimov rebel nebo obětní beránek? V průběhu MS družstev v čínském Ningbo ho pro ruský server Chess-News vyzpovídal Jevgenij Surov. A rozhovor to byl až nečekaně otevřený a upřímný.

J.S.: Dámy a pánové, hlásí se Chess-News. Jmenuji se Jevgenij Surov a na drátě mám Vugara Gašimova, člena národního týmu Ázerbájdžánu. Dobrý večer, Vugare!

V.G.: Zdravím vás, Jevgeniji!

J.S.: Rozmlouváme s vámi v 19:45 moskevského času, 23:45 čínského času, před posledním kolem. Právě proběhlo 8. kolo, tým Ázerbájdžánu remizoval s Arménií 2:2. No, a jak jsem to pochopil, v posledním kole proti Egyptu už to bude jen taková… Jak ten zápas bude vypadat? Obecně lze říct, že už o ničem nerozhoduje…

V.G.: Ano, v tomhle zápase už o nic nepůjde, ale bohužel se ukázalo, že se stal tak trochu konfliktním… Jde o to, že ještě před soutěží, když jsme přijížděli na soustředění, a když jsem se poprvé setkal s novým kapitánem našeho týmu Vladimirem Borisevičem Tukmakovem, zeptal jsem se ho, jestli bych mohl, tady v Ningbo, posledním zápas proti Egyptu vynechat (samozřejmě v případě, že už nebude co řešit). Čistě z psychologických důvodů. Poněvadž předchozí zápas s Egyptem v Burse ve mně nevyvolával zrovna nejpříjemnější vzpomínky. A bylo mi řečeno, že – ano, vezmeme to v potaz, a tak.

J.S.: Vugare, pojďme si připomenout, co se stalo tenkrát v Burse. Jistě ne každý o tom ví.

V.G.: V Burse jsem po dvou porážkách požádal o oddych, týkalo se to zápasu s Egyptem. Tehdy byl kapitánem Azmajparašvili. Jenže mi nebylo vyhověno, no a já pak… Tenkrát to byly turnajové důvody, ale zde již vyloženě psychologické.

J.S.: Ano, následně nastal konflikt, po kterém jste na delší čas nehrál za národní tým, vrátil jste se až na tomto turnaji.

V.G.: Věc se má tak, že i když se tehdy Azmajparašvili dopustil vážné chyby, jako nezaujatý člověk, abych tak řekl, musím uznat, že Azmajparašvili byl na ME 2009 v Novi-Sadě skvělým kapitánem. A dokonce i teď si myslím, že to byl ten nejlepší kapitán, jakého ázerbájdžánská reprezentace kdy měla. Řeknu to takhle – to, že jsme v Novi-Sadu vyhráli, nebyla náhoda.

J. S.: To má být narážka na srovnání tehdejšího a nynějšího kapitána? Cítím to tak…

V.G.: Ano, právě teď je situace taková, že jsem byl v zásadě přesvědčen, že dostanu volno na odpočinek, vždyť tento poslední zápas v turnaji už absolutně nic neřeší. Ale bylo mi řečeno, že například Radžabova by byli ochotni vystřídat, ale mě ne. Protože on si to prý zasloužil, kdežto já ne. Taková odpověď od vašeho kapitána není zrovna povzbudivá, mírně řečeno. Nakonec tedy bude hrát i Radžabov, ale tak trochu z donucení, jak se říká… Jestli jsou individuální výsledky tak důležité, tak tedy dobrá, budeme hrát pouze turnaje jednotlivců.

J. S.: A kdo u vás tedy zítra odpočívá?

V. G.: Nakonec nehraje Rauf Mamedov. Ale myslím si, že rozhodnutí o tom, kdo bude zítra pauzovat, bylo neprincipiální.

J. S.: Nechápu zcela tuto jejich motivaci. Takže vás tedy postavili za trest? Protože tenhle zápas není důležitý? A nepotřebujete už žádné body do individuálního hodnocení.

V. G.: Přesně tak. I když trest, to je asi trochu silné slovo. Poněvadž já jsem hrál normální turnaj, na své úrovni.

J. S.: Ale nezasloužil jste si odpočinek.

V. G.: Ano, jakkoli divně to zní. Vzhledem k tomu, že se mi podařilo v zápase proti Rusku vyhrát s Griščukem, principiální duel. Někde jsem něco přehlédl, někdy jsem měl štěstí, ale to se na turnaji stává. To znamená, že… V zásadě i kdybych tu prohrál všech osm partií, říct mi, že musím hrát, protože si oddych nezasloužím – něco takového je nepřijatelné. Kdybych všech osm partí vyhrál – a zasloužil bych si to – to je taky špatně. V našem týmu není nikdo, kdo si něco zasloužil nebo nezasloužil. Tenhle tým je jeden celek. To znamená, že zájem družstva by měl být kladen nade vše. Když vyhrajeme – je to zásluha týmu, když se prohraje – také. Je to velmi jednoduché. Bohužel, u nás dokonce i někteří hráči takhle neuvažují, proto je výsledek našeho týmu tak tristní. Není náhoda, že jsme po osmém kole až na sedmém místě.

J. S. : Takže podle vašeho mínění tým na tomhle turnaji nedržel pospolu?

V. G.: Víte, vždycky jsem hrál raději týmové soutěže než turnaje jednotlivců. A co víc – vždy jsem velmi rád hrál za národní tým Ázerbájdžánu. Protože jsem vždy snil o tom, že se jednou staneme mistry Evropy, světa, vyhrajeme olympijské hry. A když se mi naskytla příležitost v Novi-Sadě, využil jsem ji a bojoval do posledního dechu. Bral jsem to velice seriózně. A dodnes je pro mě to, aby Ázerbájdžán získal první místo, ta nejdůležitější věc, jaká může být. To znamená, že se ve všem podřizuji týmu, dávám mu celé své srdce. Ale bohužel, když si to ve vašem týmu nemyslí všichni, dopadne to jako tady. Jinými slovy, na tomto turnaji jsem postrádal týmového ducha. Chci, aby to byl skutečný tým, ale v družstvu si to všichni nemyslí. Zdá se, že i kapitán, řekněme, není úplně objektivní.

(foto: ningbo2011.fide.com)

J. S.: Vugare, zeptám se vás takto: pokud vám jde v prvé řadě o úspěch týmu – což jste dokázal už tím, že jste namísto účasti na turnaji v Bielu přijel na MS družstev, na rozdíl od některých jiných…

V. G.: Ano, musím přiznat, že jsem se kvůli tomu vzdal honoráře, který jsem měl přislíben za účast. Znamená to, že jsem byl ochoten vzdát se všeho, v takovém případě mě honorář nezajímá. Jsem vždy připraven nastoupit za národní tým, když mne povolá.

J. S.: Takže abych dokončil svou otázku…

V. G.: No…

J. S.: Chcete ještě něco dodat?

V. G.: Je totiž velmi důležité, aby byl v týmu právě tento týmový duch. Chápu, když lidé, kteří nikdy nehráli za tým, pronášejí věty typu: „A je v tom nějaký rozdíl oproti ostatním turnajům? Vždyť to přece není fotbal, kde si spoluhráči musí přihrávat…“ Ve skutečnosti nemají pravdu. Týmový duch hraje na takovýchto soutěžích prakticky rozhodující roli. Jednota, soudržnost – to jsou zásadní faktory, protože je zde mnoho silných družstev, která jsou všechna zhruba na stejné úrovni. A v tomto případě tyto faktory – jako je týmový duch – musí být prostě dávány na nejvyšší místo.

J. S.: Takže na co se Vás chci zeptat. Všechno to, co říkáte – je jistě pravda. Ale musel jste ještě na soustředění vznést otázku na tento váš odpočinek? Řeknu to tak: k čertu s ním, s nějakým Egyptem! Možná bylo lepší nic takového nepřipomínat?

V. G.: Zkrátka jsem se zeptal, po lidsku. Jsem zvyklý vyříkat si věci jen tak z očí do očí, nepotřebuji mít vše na papíře. Jen jsem se zeptal. Nevyhověli mi – tak nevyhověli, jak je libo. Je to bohužel skličující chvíle, když… Vlastně je to zarážející! Rozumíte, kdyby ještě o něco šlo, dokázal bych to pochopit. Ale takhle – v pořádku, budu hrát… To značí, i kdybych hrál nebo nehrál, nebyl by v tom absolutně žádný rozdíl. Stejně tak i u ostatních čtyř členů družstva. Kdo bude stát – není v tom žádný rozdíl. Pokud jsem byl jediným hráčem, který ještě před začátkem turnaje požádal o oddych, tak proč jsem ho nedostal?

J. S.: A Vám to slíbili, pokud si dobře pamatuji, když nepůjde o důležitý zápas?

V. G.: Řekli, že ano, když to nebude absolutně nic řešit. A v tomto případě už o nic nejde. Ne, problém je v té formulaci „ty si oddych nezasloužíš“. To znamená, kdyby mi prostě vysvětlili, že, řekněme, někomu se nedaří a měl bys hrát ty, nebo tak něco, to by byla jiná věc. Ale ta odpověď…

J. S.: Vugare, a nemáte strach z toho, že když teď vytahujete na veřejnost „špinavé prádlo“, abych tak řekl, stanete se obětním beránkem a bude Vám přisuzována vina za špatný výkon Ázerbájdžánu na tomto turnaji?

V. G.: Ne, myslím si, že bych byl obětním beránkem, kdybych v posledním kole nenastoupil. A musím říct, že v našem týmu by se našli lidé, kteří by si to velmi přáli. To jim neslouží ke cti. Víte, je mi to jedno – půjdu hrát partii, jako každou jinou. Samozřejmě, že ji mohu vyhrát, prohrát nebo zremizovat (nakonec ji vyhrál a Ázerbájdžán porazil Egypt těsně 2,5:1,5 - pozn. překl.), ale bude to normální partie z mé strany. A další den bych hrál stejně. Hraju na tři výsledky. Jak bude, to se uvidí. Jak je to ve hvězdách, tak se stane. Nic se neděje – když vyhraju, prohraju, nebo zremizuju – můj život to nijak nezmění. Budu brát věci tak, jak jsou. Považuji se za vyrovnaného člověka. Osud mi přál, ničeho ve svém životě nelituji, především díky tomu, že jsem obklopen lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mne. A to je víc než dost.

J. S.: Ano, rozumím Vám. Ale moje otázka byla o tom, že o těchhle věcech otevřeně mluvíte. Možná, že nestálo za to, mluvit takhle na rovinu? Možná bylo lepší vyřešit to uvnitř týmu?

V. G.: Proč uvnitř? Já říkám pravdu. Nebojím se. Víte, když je člověk čestný a říká pravdu, nemusí se ničeho bát. Samozřejmě, že žádný konflikt ani pozdější diskuze z mé strany nenastanou. Budu se prostě v klidu připravovat na svůj další turnaj – nic víc.

J. S.: Jak vidíte budoucnost ázerbájdžánského národního týmu? Zůstane ve stejné sestavě, nebo se změní?

V. G.: Budoucnost… Řekněme, že jestli se nic nezmění, pak vypadá budoucnost pro náš tým velmi smutně. Ale dokud je v čele federace Elman Rustamov, věřím, že se to může změnit k lepšímu, protože s Elmanem Malimem jsem se setkal, a on byl příčinou toho, proč jsem se vrátil zpátky do národního týmu. Právě on. A diskutovali jsme spolu o tomhle problému. On miluje šachy a miluje Ázerbájdžán, pochopitelně. V tomto ohledu jsou naše názory v stoprocentní shodě. Moc a moc doufám a přeji si, aby se situace v národním týmu změnila. Protože Ázerbájdžán už jednou ukázal světu, že může být nejlepší. A můžeme to ukázat zase. A ne pouze v jednotlivých zápasech (i to jsme tady předvedli). (mj. porazili Rusko – pozn. překl.) Jediným a hlavním problémem zůstává, že do týmu se celý čas míchají lidé zvenčí. A to stále trvá. To vše je samozřejmě smutné.

J. S.: Takže teď chcete říct, že do vašeho týmu zasahoval někdo zvenčí?

V. G.: No, lidmi zvenčí je lze jen stěží nazvat, protože v týmu působí všichni lidé, kteří vyvolali konflikt v Burse (samozřejmě, že tím nemyslím Azmajparašviliho), a poté zařídili i to, že jsem nehrál ani na olympiádě. Tady je ten problém, hlavní problém (možná jediný) vězí právě v tom. Nic víc. Jsem z toho velmi smutný. V Ázerbájdžánu velmi prožívají výkony národního týmu a velice mu fandí. Cítím to. Je mi to líto. Chtěl bych se omluvit jménem celého týmu, ačkoliv to možná někteří členové týmu nechápou, omluvit se za náš tým před celou naší zemí, že jsme nesplnili jejich očekávání. Ale ať nám i nadále fandí. Já sám každopádně udělám cokoliv, aby ázerbájdžánská vlajka stála vždy vysoko. Když mě budou potřebovat, udělám, co je třeba. A nebudu to dělat jen tak pro někoho, ale proto, že jsem Ázerbájdžánec, miluji svou vlast. To je vše. Hlavní je, aby si to všichni uvědomili. Hraji v týmu, protože jsem Ázerbájdžánec. To je můj domov. A budu se snažit dělat všechno proto, aby byla má země úspěšná.

J. S.: Děkuji mnohokrát. To byl Vugar Gašimov – jediný z hráčů, který byl přihlášen na souběžně probíhající superturnaj, a který svou účast zrušil a přijel na MS družstev. Nelitujete toho tak trochu, Vugare?

V. G.: Vůbec ne. Nikdy ničeho nelituji. Naopak: uběhne dalších padesát let (dá-li Bůh, abych žil tak dlouho) a já budu stále hrdý na to, že jsem reprezentoval Ázerbájdžán, za ázerbájdžánský národní tým. V tomto ohledu nebudu nikdy litovat jediného okamžiku. Včetně toho, že nikdy nebudu litovat toho, že jsem hrál v Burse. Pro mě je to velká čest.

J. S.: Děkuji. Vugar Gašimov.

V. G.: Já děkuji.

Zdroj: http://chess-news.ru/node/3277