Šakrijar Mamedjarov: Dal jsem sportu víc, než jsem od něj dostal na oplátku

Recept na úspěch. Tak se jmenuje rubrika ázerbájdžánských novin, kde vycházejí rozhovory se známými a zajímavými osobnostmi, mistrů svých oborů. 13. června letošního roku se zde objevil i šachista Šakrijar Mamedjarov. Vypráví o Kazani, o svém dětství, o popularitě, o přátelství, o tom, jak si dodělává vysokou školu.

Vítejte, Šakrijare! Děkujeme, že jste přijal naše pozvání.

(Usmívá se). "Rád vás poznávám. Omlouvám se, že jsem nepřišel už někdy dříve. Příprava na turnaje mi však zabere hodně času. Musím se oprostit od všeho a ode všech, kdo by mě mohli rozptylovat, abych se mohl plně soustředit a připravit se na hraní.
V několika posledních měsících jsem se pilně chystal na šachový turnaj v Kazani, kde jsem ale nakonec neuspěl. Samozřejmě to zamrzí, když strávíte nad něčím tolik času a věnujete tomu takové úsilí a kýžený výsledek se nedostaví, útěchou mi je alespoň to, že jsem prohrál se silným hráčem. (S pozdějším vítězem Turnaje kandidátů Borisem Gelfandem, pozn. překl.) Ale navzdory všemu své brzké vyřazení nepokládám za selhání. Už jenom samotná účast na tak silném turnaji s tak skvělými hráči je pro mě úspěchem."

Není všem dnům konec…

"To si taky říkám. (Směje se). Do konce roku mě čekají ještě 4 další velké turnaje FIDE. Budu se muset do šachu znovu ponořit, abych se na ně dobře připravil."

Myslím, že bychom si neměli příliš lámat hlavu s neúspěchem. Každý se s ním v životě setkává a vše, co je možné udělat, je vzít si z něj ponaučení a dál jít s čistou hlavou.

"Naprosto souhlasím! Na všem špatném se dá najít i něco dobrého. (Usmívá se).

Ale je dobře, že pachuť neúspěchu je něco, co až tak moc neznám. Samozřejmě, že neúspěch, v mém případě tedy prohra, na vás zanechá nějaké stopy, ale když začnete přemýšlet nad tím, proč k tomu došlo, nevidíte jen negativa. Pokaždé získáváte nové zkušenosti, tak nějak se zocelujete, což vám může pomoci v příštích partiích.

Jednu věc vím, z neúspěchů nedělám tragédii. V takových chvílích myslím na lidi, kteří mi pomáhají: na trenéry, kteří mě připravovali na turnaj, na manažera, který mě chránil před všemi nežádoucími vlivy, abych se mohl koncentrovat pouze na hru, na sponzory, kteří jsou ochotni vždy podat pomocnou ruku, a v neposlední řadě – i na svou rodinu, na kterou se mohu vždy obrátit a která mne vždy podrží. V takových chvílích si kladete otázku „Proč?“ a začínáte se vnitřně užírat…"

(zdroj: www.mamedyarov.com)

(zdroj: www.mamedyarov.com)

Mnozí by na vašem místě kladli vinu za neúspěch na každého, jen ne na sebe…

"Člověk sám nese zodpovědnost za své činy. Vždy se snažím pochopit sám sebe, proč se to stalo tak a ne jinak. Můžu se stáhnout do sebe, mít špatnou náladu, ale rodina a přátelé mi naštěstí nedovolí zůstat v tomhle stavu příliš dlouho.

Někdy jsem velmi emotivní, ale projevuji se tak jen v okruhu blízkých lidí, které už znám dlouho. Když jsem s někým cizím, snažím se na vše reagovat bez emocí, raději se odmlčím, i když mě provokují k nějaké polemice. Musíte se ovládat a nenechat se rozhodit hloupostmi. (Usmívá se)."

Moji rodiče pro mne hodně udělali

Vyrůstal jste v šachové rodině. Profese šachisty byla pro vás tedy, jak se říká, předurčena?

"V dětství jsem často trávil letní prázdniny v Zangelane, odkud pochází moji rodiče. Tam mi poprvé mí příbuzní ukázali šachy. Když mi bylo 8 let, přihlásil mne otec do sumgaitské šachové školy. Vzpomínám, že hodiny tam byly obtížné, ale chápal jsem, že k tomu, abych se dobře naučil hrát šachy, je třeba hodně trénovat. Můj otec rozhodl, že lepší bude, když zůstanu doma pod jeho dohledem. Mohl se mně a mým sestrám (Zeinab a Turkan, obě ázerbájdžánské reprezentantky, pozn. překl.) plně věnovat, a my měli strach z toho, aby nás nekáral, takže jsme veškerý svůj volný čas trávili šachem.

Šachům jsem obětoval celé své dětství. Až do 17-18 jsem trénoval 10-13 hodin denně. Brzy jsem si na hraní tak zvykl, že jsem si život bez něj už ani nedovedl představit. To trvalo až do doby, kdy jsem přestal vyhrávat, poté jsem se rozhodl dát si krátkou přestávku, která však trvala několik let. Chtěl jsem mít, stejně jako moji vrstevníci, víc volného času, klidu, užívat si mládí, a ne dávat všechen čas jenom šachům. Ale časem jsem si uvědomil, že tak pokračovat prostě dál nemůžu, a vrátil jsem se ke sportu, abych vše, co jsem zameškal, zase dohnal. Dnes si myslím, že kdybych tehdy šachů na čas nezanechal, tak bych ve svých 26-ti letech byl absolutním šampiónem. (Směje se).

Mamadjarovci. Poznáte, kdo je kdo. (zdroj: www.mamedyarov.com)

Zeinab, Turkan, Šak (zdroj: www.mamedyarov.com)

Poprvé jsem na šachový turnaj za hranice Ázerbájdžánu vyjel ve věku 14-ti let. To je na šachistu trochu pozdě, ale finanční situace v naší rodině mi nedovolila, aby se tak stalo dříve. Ale měl jsem v sobě takovou zásobu energie, že když jsem se začal zúčastňovat mezinárodních turnajů, tak výhry přicházely jedna za druhou, jakoby samy od sebe. Začal jsem stoupat vzhůru a nezastavoval se. Ve 21 letech jsem byl 4. hráčem světa. Stál jsem po boku hráčů, kteří byli mnohem zkušenější a starší než já. Stal jsem se dvakrát juniorským mistrem světa (2003 a 2005, pozn. překl.). Vítězit – to je tak krásné. (Usmívá se)."

Jestli se nepletu, studujete teď na Ekonomické univerzitě? Dá se vůbec skloubit sport se vzděláním? Učitelé vám vycházejí vstříc?

"Jsem ve druhém ročníku. (Usmívá se). Přede dvěma roky po jednom mezinárodním turnaji jsem se rozhodl získat vysokoškolské vzdělání. Připravil jsem se a udělal přijímací zkoušky. A učitelé? Samozřejmě, že v mnohém vycházejí vstříc mým potřebám. Domnívám se, že v šachu mohu vybojovat velké úspěchy a být pro svou zemi přínosem.

Tomuto sportu jsem zasvětil 18 let svého života. Dnes můžu jen stěží říct, budu-li se šachy zabývat až do konce života, i když věkové omezení v této hře není, nebo budu dělat něco jiného. Můžu opustit šachy pouze v případě, když uvidím, že už pro mne neznamenají tolik jako dříve. Když mi bude jasné, že se nemohu stát světovým hráčem číslem jedna, vzdám to a odejdu. Věřím, že tak to bude, nebude mne to stát nějaké zvláštní úsilí."

Co pro vás šachy znamenají?

"Někdy si tak sám pro sebe přemýšlím nad tím, co mi šachy daly. A chápu, že sport mi vzal víc, než jsem od něj dostal na oplátku. Ale nelituji toho. Byl to můj osud. Avšak svým dětem bych takový život nepřál. Šachy jsou specifický druh sportu, řekl bych, komplexní. Ne každý se může stát tím nejlepším, ale jestli si to připustíte, nemá vůbec smysl s tím začínat. Můžete tím promarnit celý svůj život."

Šak, Turkan, Zeinab (zdroj: www.mamedyarov.com)

Vaši rodiče byli zřejmě jiného mínění, když vás k tomuto sportu přivedli, v naději, že jejich syn se stane tím nejlepším…

"A já jsem se jím nejspíš nestal. (Směje se).

Rodiče mi vždy vytvářeli maximálně příznivé podmínky pro mou práci. Když mi bylo 22 let, přestěhoval jsem se do Baku, abych se dostal do společnosti ostatních sportovců a mohl se lépe zdokonalit. Ale dlouho v odloučení od své rodiny jsem být nemohl, takže jsem se vrátil domů. Jestli mně rodiče nebudou neustále telefonovat a ptát se, například, kde jsem a proč nepřijedu, nebo co chci na večeři, cítím se osamělý. (Usmívá se). Rodiče toho pro mne hodně udělali. Díky jejich podpoře a lásce jsem toho v životě mnoho dokázal. Kdyby mě tehdy můj otec nepřivedl do šachové školy, a pak by se mnou usilovně nepracoval sám, bez ohledu na to, jaký jsem měl talent, nemohl bych dosáhnout takové úrovně."

Nedělal jsem nic proto, abych se stal slavným

Žijete „tady a teď“ nebo plánujete svůj život do budoucna?

"Žiju dneškem, ale myslím i na zítřek. Nezatěžuji si hlavu dalekou budoucností. Všechno je Boží vůle."

Chtěl byste něco změnit?

"Nejsem rád se svým životem nespokojen, ale hodně toho od něj očekávám. Mám všechno, co potřebuji ke štěstí. (Usmívá se)."

Jaké máte vztahy s ostatními šachisty?

"Se všemi vycházím přátelsky. Jako konkurenty beru pouze zahraniční sportovce – naši jsou pro mne dobří kamarádi, kterým jsem vždy připraven pomoci."

Lehce se spřátelíte? Musíte mít určitě mnoho dobrých přátel…

"Můžu najít společný jazyk s libovolnou osobou. (Usmívá se).

Opravdových přátel mnoho nemám. Mým nejlepším přítelem je táta. Můžu si s ním promluvit na jakékoli téma. Jeho rady a podpora jsou pro mne nejdůležitější. Jsem rád, že mám tak věrného přítele, který mi je vždy k dispozici. Vždycky mi říkal: „Jestli chceš vědět, kdo je tvůj opravdový přítel, prověřuj ho sedm let.“

Mí kamarádi občas poukazují na jisté povahové stránky mého charakteru, které bych měl, podle jejich názoru, změnit. Všem jim říkám, že když se jim na mně něco nelíbí, ať si najdou někoho, kdo je lepší než já. (Směje se)."

Cítíte se být populární?

"Je jedno známé pravidlo: „Nejdřív pracuješ proto, abys měl jméno, a pak už pracuje tvoje jméno pro tebe.“ To bude platit vždycky, ale v naší profesi zase až tak velký význam nemá. Nedělal jsem nic proto, abych se stal slavným, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.

Mnozí mají sklony myslet si, že hrát šachy je něco jednoduchého, nikdo se nepozastaví nad tím, jak to může být těžké, co všechno pro to musíte obětovat. Neočekávám od lidí pozornost, ačkoliv netvrdím, že mi to nedělá radost.

Vzpomínám si na jeden případ. Jednou jsem se tak toulal po ulici a najednou vidím, že důchodci tam hrají šachy. No, přišel jsem blíž a nabídl jim, že si s nimi zahraji. Nepoznali mě a nejdřív mě ani nechtěli pustit do hry, musel jsem dát malý finanční vklad, protože oni hráli o peníze. Vyzval jsem je k bleskovkám, oni se zamysleli, ale nakonec souhlasili. Když jsem provedl sérii osmi velmi rychlých tahů, všichni jako jeden muž zvolali: „To je náš Šakrijar!“ „Konečně,“ pomyslel jsem si v duchu. (Směje se)."

Takže v čem spočívá recept na úspěch Šakrijara Mamedjarova?

"V každém odvětví můžete dosáhnout úspěchu, pokud budete moc chtít. Za svůj úspěch děkuji svým rodičům, věrným přátelům, učitelům a své velké trpělivosti, což je v případě šachisty nemálo důležité.

Mým snem je - stát se mistrem světa. A já jdu na to!"

Rozhovor vedla: Rugija Ašrafli (1news.az)
Překlad: Stanislav Hošek