JAK JDE ŠACHOVÝ ŽIVOT? „JO, DĚKUJI, DOBRÝ…“

Rozhovor vyšel v aktuálním čísle časopisu Gambit, což je oficiální šachový časopis šachového svazu Olomouckého kraje. Jeho autorem je publicista Ladislav Spurný.
Dnešní rozhovor patří k těm obsáhlejším Stále se ale snažím ze sebe dolovat zbytky někdejších žurnalistických návyků a zkušeností, které mi jako bývalému novináři nedovolují psát o ničem bez cíle, tzv. vytvářet vatu, jak říkají profesionální žurnalisté, a současně u toho mlátit prázdnou slámu.

Vím, i mistr tesař se utne… Já se alespoň ze všech sil snažím dát dobrý pozor, aby rozhovor – napříč délce – obsahoval informace, zajímavé vyprávění, měl svou chuť a čtenář odešel spokojen, nikoliv disgustován.
Proč ten obsáhlejší úvod? Snad je to jakási moje vnitřní katarze překvapivého zjištění, že i povídání se sotva odrostlým klukem, který přece jen v míře suverenity a vyjadřování může mít přirozený limit, poskytne skutečně čtivý materiál s atmosférou vonící šachem…
Dnes na otázky odpovídá litovelský mistr FIDE a velká juniorská šachová naděje naší země Jan Krejčí.

Zhruba poslední dva roky jsme se osobně moc nevídali a já můžu jen konstatovat, že čerstvý student gymnázia má už hodně daleko k malému klukovi, jak jsem ho ještě docela nedávno znal já. Tak jak jde život?

Dobrý… (s úsměvem).

Dobře, zeptám se jinak: jak jde šachový život?

Jo, děkuji, dobrý… (k úsměvu viditelně přibudou rozpaky).

Ach tak. Fajn, tak si něco ujasníme hned na začátku. Rád bych udělal pro Gambit, který ostatně čteš i ty sám, rozhovor s juniorskou šachovou nadějí naší země a současně mistrem FIDE, který na místo odpovědí ve stylu ANO či NE, případně DOBRÝ…, popovídá o šachu. Myslíš, že by to šlo? (zkouším nahodit přísnější výraz, ale moc mi to nejde).

Dlouhý smích a už naprosté rozpaky šestnáctiletého kluka z neobvyklé situace, nicméně nakonec krotké: Já se budu snažit!

To jsem si oddechl. Jak stíháš aktuálně školu a do toho šachy?

Po skončení základní školy jsem se dostal na litovelské gymnázium a čeká mě celá střední škola. Takže je to pro mě samozřejmě nové. Ale myslím, že to půjde. Táta se už domlouval s vedením školy, zda mě budou pouštět na význačnější šachové podniky a zatím se zdá, že vstřícnost mohu očekávat.

Ptám se proto, že předpokládám průběžně nabitý šachový program.

Je pravda, že za šachovnicí jsem téměř neustále. Turnajů hraji hodně spíš v létě. Loni jsem se jen za letní měsíce zúčastnil čtyř podniků, letos jich bylo pět. Kromě toho jsem už v minulosti zkusil v zimě hrát v Mariánských Lázních a v Litomyšli. Nevylučuji, že něco z toho letos zopakuji. K tomu připočítejme mistrovství republiky a v případě slušného výsledku, který se v předchozích letech naštěstí pokaždé podařil, následně i účast na mistrovství Evropy či na světovém šampionátu. Průběžně pak o víkendech hraji dvě šachové ligy, záleží na tom, jaké možnosti má klub Litovle. Třeba letos jsem si zahrál extraligu. Nad rámec praktické hry ve výše uvedených soutěžích absolvuji ročně pět až šest tréninkových soustředění.

Tomu tedy říkám program! Tvým oficiálním trenérem je už několik let Sergej Berezjuk. Jak spolu vycházíte? Vyhovuje ti jako trenér?

Jsem rád, že mě trénuje. V tomto směru patří k těm nejlepším u nás. Dostal jsem od něj velmi dobrou šachovou školu, za kterou jsem vděčný. Vycházíme spolu fajn, nicméně je pravda, že jako trenér je přísný. Pedantsky vyžaduje systém tréninku, neustálé a tvrdé rozbory partií. A velký význam přikládá fyzické přípravě. Mě třeba nikdy moc nebavilo chodit vleklé túry. Ale on na soustředění klidně zorganizoval a šel dvacetikilometrový výšlap, ze kterého jsem se vrátil úplně hotový.

Zlepšuješ se rychle. Zejména za poslední dva roky jsi udělal velký výkonnostní skok. Jak aktuálně hodnotíš svoje slabiny a přednosti ve hře?

Nejslabší jsem zatím ve složitých koncovkách, případně pokud je příliš zamotaná střední hra, nemusím najít dobrý plán další hry. Nejraději mám pozičně vyhraněná postavení nabízející konkrétní a jasné postupy. Netvrdím, že si rád nezakombinuji a pokud je to nutné, jsem obvykle schopen kombinaci uspokojivě propočítat. Přesto více tíhnu k pozičnímu a strategickému pojetí partie. Z tohoto důvodu se mi ze všech šachistů asi nejvíc líbí někdejší mistr světa Fischer. Přijde mi, že on uměl proniknout do libovolné pozice s porozuměním. Byl to v mých očích vysoce univerzální hráč, měl často fantastické plány a geniální myšlenky.

Zkus se trochu i pochválit…

Nenaříkám si na úroveň znalosti teorie zahájení. Snažím se otevření hry hodně studovat, doplňuji si aktuální informace a sleduji pozorně vývoj v této oblasti. Ještě stále nejčastěji hraji bílými v prvním tahu dvojkrok královského pěšce, ale snažím se přecházet i do zavřených her. Černými zkouším Španělskou hru, Sicilskou obranu a v zavřených systémech Meránskou variantu Slovanské obrany.

Táta je dobrý šachista úrovně kandidáta mistra. Je to fajn mít odmalička takto silného hráče doma vedle sebe, ne?

Je to obrovská výhoda, čímž nechci říct, že to nemá i stinné stránky. U nás to každopádně bylo tak, že vzhledem k mému věkovému odstupu od mé sestry, táta nejdříve učil šachy ji. Často jsem přihlížel a dost toho odkoukal. Později začal učit samozřejmě i mě. Sestru to ovšem po nějaké době přestalo bavit a tak se otec šachově věnoval pak už jen mně. Hrát mě bavilo vždycky, horší to bylo se soustavným tréninkem. Jenže táta byl v tomto ohledu nekompromisní. Když jsem byl malý, trénovali jsme denně. Vím, že to zní skoro přemrštěně, ale po určitou dobu to tak skutečně bylo. Věnovali jsme šachu dvě či tři hodiny denně. To se mi občas nelíbilo, prostě se mi nechtělo a některé dny jsem byl líný a nebo bych se případně bavil rád něčím jiným. V tomto byl táta neoblomný. Dnes už to chápu víc. Každopádně je fakt, že bez něj bych dnes nebyl tam, kde jsem. Stinné stránky takovéhoto vztahu se projeví spíše později, když se stane, že pak už má žák vyšší úroveň než učitel. U nás doma už tomu tak je. Přesto má táta průběžné tendence mi do hry mluvit. A ačkoliv netvrdím, že nemá sem tam pravdu, často se už neshodneme. S tím se ale nedá nic dělat. Věřím, že táta mi bude radit i kdybych jednou dosáhl až na velmistra (smích).

Pamatuji si, jak na jednom z turnajů v minulých letech, pořádaný tehdy klubem Litovle, počítač ve švýcaru nalosoval vás dva proti sobě. Byl jsi tenkrát o něco menší, ale výkonnost už jsi měl slušnou. Dobírali jsme si tehdy s ostatními hráči tátu, jak to bude. A on se smál: „V klidu, chlapi, pořád má ze mě ještě na šachovnici strach.“ Ta partie nakonec skončila remízou. Dnes už by ses asi nebál, co? Chci se však zeptat na něco jiného. Jak by jsi dnes bral situaci, kdyby se zase někde na turnaji stalo, že na sebe narazíte?

Hm, asi špatně. Přiznávám, že bych měl velký psychický blok a bylo by mi to líto. Představte si, že se to třeba stane hned v prvním, nasazovacím kole. A je vymalováno. Jsem ratingově o dost silnější hráč a tudíž musím slabšího soupeře nekompromisně porazit. Jenže on je to táta. Nevím, když si to zkouším představit, mám z toho hodně smíšený pocit. Nakonec bych asi samozřejmě hrál tvrdě na výhru, ale dobře by mi z toho nebylo. A to už vůbec nevím, jak by to působilo na něj a jak by to zvládl.

Nechtěl jsem tě zlobit… Cílem bylo poukázat na možnou paradoxní situaci. Zamíříme jinam. Jsi výrazná juniorská naděje naší země. Uvědomuješ si to? A pokud ano, nesvazuje tě to někdy?

O nějakém stísněném pocitu nemůže být řeč. Na reprezentaci jsem si ve svých, postupně jdoucích, věkových kategoriích stačil už dávno zvyknout. Spíš je v tom odpovědnost, snaha neudělat ostudu a odvést co nejlepší výkon.

Pamatuji tě jako malého kluka, který se šachy teprve učil a dnes je mezi námi rozdíl asi jako mezi kopcem v lese a Mount Everestem. Přemýšlel jsi někdy o tom, jak rychle míjíš a předbíháš řadové a většinou mnohem starší klubové hráče?

Ne, nad tímto jsem nikdy neuvažoval. Beru to tak, že každý má jiný talent, jiné možnosti a podmínky a jiný strop, kam se může v šachu dobrat. Ale jsem si velice dobře vědom, že napříč práci a dřině, kterou jsem šachu musel dát a dávám, jsem měl ve srovnání s mnohými skvělé výchozí podmínky a začal jsem opravdu jako malý kluk. Spíš obdivuji někoho, kdo neměl asi desetinu toho, a přesto se tu hru aspoň trochu slušně naučil.

Jak u tebe funguje přecenění či podcenění soupeře?

K tomu prvnímu téměř nedochází. Necítím ani nějaký zvláštní strach ze silných soupeřů, spíš mám respekt. Na mojí momentální úrovni to beru tak, že s kýmkoliv do ELO koeficientu 2500 se dá hrát a kdykoliv taky něco uhrát. Záleží na konkrétní situaci. Legrace pro mě zatím končí s velmistry. To ovšem neznamená, že hraji bojácně. Spíš naopak! Vím, že nemám co ztratit a jdu do toho. A už se mi nejednou stalo, že se to vyplatilo. Horší je spíše podcenění soupeře. V tomto úplně čisté svědomí nemám. Nejde o to, že bych se na partii vykašlal, když hraji se slabším hráčem. Spíš je to tak, že ho dříve či později dostanu do prohrané pozice a pak začnu hrát ležérně a méně soustředěně. Sem tam se stane, že se někdo od toho dna odrazí, vše zkomplikuje a výjimečně ještě i prohraji. A pokud ne, platím za to daň další hodiny a půl dřiny, abych to přece jen dokázal dovést do vítězného konce. Nestává se to naštěstí moc často.

Jakého ratingově nejsilnějšího hráče jsi zatím dokázal porazit?

Docela aktuálně na letošním turnaji v Pardubicích velmistra Maxima Turova s ELO 2586. To jsem měl fakt velkou radost.

Ptal jsem se na to samé kdysi dávno v jednom rozhovoru velmistra Tomáše Orala: zřetelné pojetí o šachu má už i hráč úrovně ELO 1900 a přesto s tebou neuspěje. Proč? V čem je ten kvalitativní rozdíl nejmarkantnější?

Na to se nedá odpovědět jednoduše. Šachy jsou hrou pravidel a uplatňování zásad. Jenže faktorů, které působí současně na šachovnici v jednom momentu, je velmi mnoho. Kdo je umí lépe kombinovat a kdo jim lépe rozumí, ten lépe hraje. Není to jen v dobrém propočtu. Může být hráč, který bude umět počítat opravdu slušně, ale jestli mu bude třeba chybět cit pro pozici a nebude mít znalosti, skončí nevalně. Když jsem měl úroveň ELO 1800, dodržoval jsem základní poziční zásady, snažil se rozumně stavět figury, našel jsem si vždy tah a vzápětí propočítal jeho důsledky. Dnes mám pro pozici mnohem lepší cit, vnímám její případnou dynamiku, užitnost figur a práci, kterou odvádějí, místo jednoho tahu najdu tři, spočítám jejich vývoj a pak zvažuji. Zjednodušeně řečeno je to o schopnosti hlouběji proniknout do pozice, porozumět jí, vědět, co vyžaduje, umět počítat a vymýšlet a shromažďovat výhody a … no vidíte, říkal jsem, že je toho hodně a jednoduše to vysvětlit nelze. To je stejné jako se zabývat tím, proč někdo zvládne šachy třeba do úrovně ELO 1700 a dál se nepohne, někdo do kandidáta mistra a někdo se tím mistrem stane. Snaží se všichni, ale zřejmě má každý svůj strop. A ne každý má také čas se šachu věnovat naplno a průběžně.

Obligátní otázka: co ty a počítač?

Samozřejmě, že soustavně pracuji s PC. To je dnes už při přípravě na soupeře nezbytné. Používám jako všichni průběžně aktualizovanou mega-databázi partií, která mi hodně pomáhá. Za prvé vidím, co soupeř hraje a do jakých chodí variant, za druhé se v rámci přípravy na něj nejen učím ty varianty, ale snažím se v nich najít zlepšení. Někdy to vyjde hned v zahájení. Překvapím novinkou protivníka, získám výhodu a tu realizuji. Ovšem bývá to i naopak. Pak je třeba si chybu uložit do paměti a napříště se jí vyhnout. S šachovým programem rozebírám hlavně partie. Při úrovni jeho hry mi ukazuje všechny možné varianty, předkládá různá řešení. Je to velká pomoc. Nejraději mám Fritze a Rybku. Jsou samozřejmě i jiné špičkové programy, já si vybírám ty, které tíhnou spíše k taktičtější a dynamické hře. Třeba Rybka je v tomto opravdu výborná. Jeden z mála programů, který je ve svém nastavení a naprogramování ochoten překročit bariéru úcty k materiálu a obětovat třeba pěšce za iniciativu. Co se týče on-line hry na internetu, tak tu provozuji výjimečně. Trenér Berezjuk tvrdí, že je povrchní a dost kazí hráče. Myslím, že má pravdu. Čímž nechci říct, že to někomu nemůže vyhovovat a nebo ho to bavit. Vím, že tam chodí i hodně silní hráči.

Získal jsi titul mistra FIDE a schází Ti poslední norma k titulu mezinárodního mistra a nad rámec tohoto máš jistě další plány…

Titul IM je opravdu prvořadý. Postupně samozřejmě přijde chuť i na úroveň velmistra, ale v tomto ohledu je to už opravdu těžké. Když bych to zvládl do dvaceti (pozn. autora: tj. za 4 roky), budu nad míru spokojený. Ale to je spíš zbožné přání, než abych si myslel, že to musí vyjít. Je to složité. Kdysi mi přišla i norma mezinárodního mistra těžká a dnes mně schází poslední norma, takže třeba za dva roky… Asi má všechno svůj čas. Přesto jsem hodně zdrženlivý a jsem si vědom, že je to i o sportovním štěstí. Navíc mě ve skromnosti udržují i názorné příklady. Třeba tak dobrý hráč jako je mezinárodní mistr Pavel Šimáček se s velmistrovskými normami rovněž trápí. Takže já nemusím být žádná výjimka. Nad rámec titulů mám jediné přání: hrát jak nejlépe umím a dotáhnout to, kam až to jen půjde.

Dnes se najdou dle výkonnosti i horší hráči, než jsi ty, kteří ve svém mládí přesto sní o kariéře profesionálního šachisty. Napadlo tě někdy, že by tě šachy i živily?

Nikdy! To ani náhodou! Myslím to vážně… Je to senzační hra, skvělý sport, ale jen na úrovni koníčka. Chci hrát, třeba si šachem i přilepšit či přivydělat, když to půjde, ale tím to končí. Maximálně mi ty finance pomohou k dalším šachovým aktivitám, ale živit mě bude určitě něco jiného. I kdybych byl jednou velmistrem, neuvažoval bych o tom. Chci v klidu udělat střední školu a pak se samozřejmě pokusit jít studovat vysokou, snad nejlépe nějaký ekonomický obor. V tom vidím větší jistotu a vzdělání považuji za prvořadé. Ono to skoro vypadá, že jsem moc vzorný, co? Jenže je to v něčem jiném… Já totiž občas můžu na vlastní oči vidět některé hráče – i řadové velmistry – kteří se šachem živí. Myslím, že není o co stát. Velká dřina a nervy za mizerný výdělek, naprostá nejistota, častá izolovanost od rodiny a na místo ní desítky hotelových pokojů a ubytoven. Nevím, mě takový světoběžnický život neláká ani v nejmenším.

Děkuji za rozhovor a přeji jménem Gambitu hodně zdaru!

Odkazy:

karta FIDE