Dvanáctý mistr světa (II.)

Anatolij Karpov - o interview v teniskách, o „podivnostech v Baguiu“, o tom, jak se Leonid Brežněv zamotal do příjmení, o velikém plavci převedeném do atletiky…

Proč zrovna Baguio?
"V té době byl o šachy veliký zájem! Na pořádání zápasu o mistra světa mělo zájem sedm zemí. Musím říct, že díky Bobbymu Fischerovi byl mnohem vyšší i cenový fond. Při jeho zápase se Spasským byl 160 tisíc dolarů, pak se zvýšil ještě o dalších 90 tisíc díky soukromému sponzorovi, anglickému multimilionáři Jimu Slaterovi, jež byl vášnivým Fischerovým obdivovatelem. Cenový fond se dělil v poměru 5/8 pro vítěze zápasu a 3/8 pro poraženého.

V roce 1978 učinilo nejvyšší nabídku Holandsko – nějakých 740 tisíc dolarů. Pak bylo Rakousko – 700 tisíc, pak Německo… Filipíny byly až na čtvrtém místě s 560 tisíci dolary. Z těchto čtyř zemí měli oba finalisté jmenovat tři, nejméně však dvě, které by jim vyhovovaly.

Fischer chtěl hrát na Filipínách, z toho nakonec, myslím, vzniklo Baguio."

Bobby Fischer hrát nakonec nechtěl… (Zdroj: www.itogi.ru)

Tady se zastavme. Fischer pak odmítl hrát.
"Fischer se nevzdal titulu mistra světa, on zkrátka nepřistoupil na podmínky FIDE. Měl do sídla FIDE poslat dopis, ve kterém by souhlasil se zápasem se mnou, vyzývatelem, za podmínek, které federace stanovila. Já jsem takový telegram zaslal. Jenže Fischer ne. Všichni očekávali, že za této situace zasáhne Max Euwe, který v minulosti Fischera podporoval ve všech jeho… ech, řekněme, výstřednostech… Euwemu zůstal malý manévrovací prostor: buď mohl čekat a snažit se Fischera přesvědčit, aby se mnou hrál, nebo mohl v souladu s pravidly vyhlásit mě za mistra světa. Už od Botvinnikových dob, v případě, že mistr světa odmítl obhajovat svůj titul, jeho místo automaticky nahradil vítěz kandidátského turnaje. Tak tomu bylo od počátku 50. let až do našeho zápasu s Kasparovem… Vzpomínám si, že počátkem dubna 1975 jsem byl v Novogorsku na olympijské základně. Hrál jsem zrovna tenis. O starostech FIDE jsem nic nevěděl – nač se zbytečně nervovat; jak bude, tak bude! Musel jsem se soustředit a připravovat na zápas s Fischerem… A v půlce dne do sportovního sálu přiběhne novinář Jakov Damskij: „Euwe tě prohlásil mistrem světa!“ Své první interview v roli nového světového šampiona jsem dával v šortkách a tričku."

To musel být triumf! Co jste při tom cítil?
"Moje radost byla jen částečná, připravoval jsem se na velký zápas, a ten mi najednou vzali… Byla to radost smíšená se zlostí: nakonec se tedy s Fischerem nestřetnu. Na druhé straně ale – šel jsem k titulu mistra světa po celý svůj život. A ta cesta byla těžká. Všechno se přihodilo tak náhle, že při obědě jsme si ani nepřipili na můj titul… Všechno potřebné k oslavě nám přivezli až navečer…

Prezident FIDE Max Euwe vítá v Moskvě nového mistra světa (Zdroj: www.itogi.ru)

Málo známým faktem je, že první opravdu velké peníze v boxu pocházejí z našeho neuskutečněného zápasu s Fischerem. Pamatujete si na zápas těžké váhy v Manile mezi Muhammedem Alim a Joe Frazierem? Jeho cenový fond dosáhl 10 milionů dolarů. Takže 5 z nich bylo původně určeno na náš zápas s Fischerem, z kterého ale sešlo.

Nicméně Baguio jako město nebylo úplně špatné. Položené vysoko v horách, sosnové háje. Všichni papaláši z Filipín zde trávili léto. Jenže my jsme měli hroznou smůlu. Za tři měsíce, během kterých se zápas konal, zde napršelo tolik, co v Moskvě za čtyři roky. Sotva pominul jeden tajfun, objevil se další.

Zachránil mě kosmonaut Vitalij Sevastjanov, předseda šachové federace SSSR, který mě navštívil ke konci zápasu, podíval se, jak na tom jsem a okamžitě si uvědomil, že moje krize pochází z přetížení nervové soustavy. V té době jsem ze čtyř posledních partií tři prohrál. Z vyhraného zápasu jsem se ocitl v kritické situaci – všechno se zhouplo! Stav zápasu se vyrovnal na 5:5. Sevstjanov navrhl, abych si vzal oddechový čas a odjel do Manily, kde aspoň svítilo slunce. Strávili jsme tam dva krásné pohádkové dny a když jsem se vrátil, byl jsem úplně jiný člověk."

Já jsem vůbec nechtěl hrát na Filipínách, dával jsem přednost Evropě. Někde jsem zaslechl, že je tam špatné klima. Ale na kongresu FIDE v Nice Campomanes náhle řekl: „Byly zde zpochybněny klimatické podmínky v tropech. Ale já jsem Filipínec a mohu vám s plnou znalostí věcí říct: na Filipínách je vždycky nádherné počasí!“ Samozřejmě, že si vymýšlel."

Korčnoj pak ve svých memoárech napsal, že v Baguiu byl proti němu zaměřen celý špionážní arzenál Sovětského svazu. Jinak by s vámi neprohrál.
"Ano, zápas v Baguiu byl výrazně zpolitizován. Nebyl to vtip: poprvé v historii šachového mistrovství světa se do něho zapojila bezpečnostní služba! Se mnou na Filipíny odjelo z Moskvy několik tajných agentů. Jejich úkolem bylo zabránit odposlechu v hotelu, v němž jsem se svým týmem bydlel. K tomuto účelu jsme si v diplomatickém autě přivezli i speciální stan, ze kterého neproniklo ven absolutně nic. Ale já v něm nemohl pracovat, bylo tam moc dusno.

Tým Karpovových poradců v Baguiu (Zdroj: www.itogi.ru)

Politika mě celkem nezajímala, byl jsem tady kvůli hře. Když začínám hrát na turnaji, úplně se od všeho izoluji: od televize, od novin… Musím dosáhnout potřebné úrovně koncentrace. Bohužel, v Baguiu se mi vůbec nedařilo usnout. Dokonce i v těch případech, kdy se mi to podařilo, zdálo se mi o tom, jak hraju. Bylo to, jak vidíte, velice vyčerpávající. A navíc: věděl jsem, že jsem momentálně nejlepším šachistou na světě, což dokazoval i náskok, který jsem si vybudoval zezačátku – 4:1 a pak 5:2. Ale pak mi Korčnoj dokázal klást tak urputný odpor, což se musím přiznat, že jsem neočekával. Ale i v nejkritičtějších momentech jsem věděl, že stejně vyhraju!"

Nehledě na to, že Korčného v hracím sále podporovali členové tajemné sekty „Ananda Marga“?
"Dnes je samozřejmě zábavné vzpomínat na vášně, jaké v Baguiu propukaly. A o „Internacionále“, kterou omylem orchestr zahrál místo hymny SSSR, a o Korčného partnerce Petře Leuwerijkové, bývalém vězni Gulagu, která coby vedoucí jeho delegace poskytovala západním korespondentům absurdní tiskové konference, a o těch lidech v červených hábitech z „Ananda Marga“, kteří údajně nabíjeli Korčného pozitivní energií, a kteří děsili místní bezpečnostní službu až k panice, o slunečních brýlích Korčného…"

Korčnoj-Karpov, zápas o titul mistra světa 1978, Korčnoj se brání hypnóze Karpova brýlemi…(Zdroj: www.itogi.ru)

… a o vašem parapsychologovi Zucharovi, který seděl v sále v popředních řadách a na oplátku zase hypnotizoval Korčného. Panovaly dohady, že máte v hlavě implantovaný přijímač, pomocí kterého si s ním můžete vyměňovat cenné informace…
"To jsou nesmysly! Zuchar vůbec neuměl hrát šachy, a přitom ho obviňovali, že mi radil tahy. Byl plukovníkem zdravotnického zařízení a byl mi přidělen jako specialista při problémech s přepravou a poruchami spánku. Bohužel se mi pan Zuchar, který nejednou pomáhal například sovětským kosmonautům, k ničemu nehodil. Nepodařilo se mu docílit toho, abych v Baguiu normálně usnul.

Vůbec si nemyslím, že by nějaký takovýto duchovní mohl šachistovi nějak pomoci. Aby to mohl udělat, musí tento mág vládnout alespoň základům šachové hry. A to, jak jistě souhlasíte, dokáže jen málokdo… Paradox situace spočíval v tom, že když Korčnoj přestal hledat příčiny svých neúspěchů všude možně a začal se soustředit čistě na hru, podařilo se mu dosáhnout nemožného – vyrovnat skóre zápasu. Ale víc už jsem mu nepovolil. Vyhrál jsem 32. partii, která se ukázala být poslední. Výsledkem 6:5 jsem obhájil svůj titul. Má převaha byla potvrzena v roce 1981 v Meranu, kdy jsem Korčného porazil znovu poměrem 6:2."

Poté Viktor Korčnoj prohlásil: „Všiml jsem si, že Karpov se ke mně naklání, jako by mě poslouchal, když přemýšlím nad svým tahem. Mám pocit, že se snaží uhodnout, na co myslím.“ Tak se přiznejte – jste telepat?
"Nechte toho. Já jsem zkrátka psychicky stabilní člověk."

Nicméně, Korčného situace byla nezáviděníhodná. Jeho rodinu nechtěli pustit do zahraničí, syna Igora naléhavě povolali do armády…
"S Korčného ženou Bellou jsem měl až do konce jejího života dobrý vztah. Korčnoj přitom zpoza železné opony prohlašoval, že jeho rodinu v Sovětském svazu na můj popud šikanují. To je všechno nesmysl. Naopak, když Korčného rodině zakázali vyjet za hranici, byl jsem to já, kdo ubezpečoval Grigorije Vasiljeviče Romanova, prvního tajemníka leningradské KSSS, že by Bellu a Igora měl nechat jít. Aby tento problém vyřešil na nejvyšší úrovni, jel kvůli tomu Romanov do Moskvy. Jenže šéf KGB Jurij Vladimirovič Andropov a hlavní ideolog strany Michail Andrejevič Suslov byli neoblomní: zrádci vlasti se nesmí dělat žádné ústupky…

Leonid Brežněv choval ke Karpovovi upřímnou náklonnost… (Zdroj: www.itogi.ru)

Šachy byly největší chloubou a vizitkou Sovětského svazu, stejně jako balet a lety do vesmíru. A sovětští mistři světa – Michail Botvinnik, Vasilij Smyslov, Michail Tal, Tigran Petrosjan, Boris Spasskij, Anatolij Karpov – to byli národní hrdinové, které znali všichni, staří i mladí. I sám „drahý Leonid Iljič" rád při popíjení koňaku tahal figurkami…"

Stála za vámi celá země, byl jste miláčkem Brežněva!
"Další smyšlenka! Povídá se, že jsem byl oblíbencem Brežněva, prý jsem se s ním často setkával. Ale já, pokud nepočítám slavnostní přivítání, jsem se generálním tajemníkem setkal v životě všehovšudy jen dvakrát! Poprvé, když slavil narozeniny a přijímal delegaci ústředního výboru Komsomolu, kde jsem byl i já. A podruhé, když mi v roce 1978 předával Řád rudého praporu. Vlastně jsem měl původně dostat Leninův řád. Ale bylo rozhodnuto neudělovat hned taková vysoká vyznamenání bez předchozích nižších. I když se to neobešlo bez diskuze. Jeden z členů politbyra řekl, dobrá, je to velká událost: titul mistra světa a porážka Korčného v Baguiu, je třeba ocenit Karpovovu odolnost. Ale pak vystoupil někdo jiný a řekl: „Karpov je ještě mladý, určitě ještě něco vyhraje…"

A Brežněv tehdy prodělal malou mozkovou mrtvici, takže celý ceremoniál přichystali ne proto, aby nás odměnili, ale spíše proto, aby ukázali celému světu, že je generální tajemník v pořádku. Předávání se uskutečnilo v urychleném režimu. Vyhledali mě v Leningradě a přikázali: „Zítra buď v Moskvě, v Kremlu!“ Proč, to mi neřekli. Říkám: „Nemůžu. Zítra jedu na Ševarnadzeho pozvání do Gruzie…“ Ostře mi odsekli: „Ne, musíte do Kremlu. S Ševarnadzem se potkáte tam."

A opravdu, přijdu do Grigorijevského sálu, a tam už sedí všichni, i Ševarnadze. Samozřejmě nás natáčela televize, ale jak jsem se dozvěděl později, to nejzajímavější cenzura vystřihla. Brežněv měl výjimečně přívětivou náladu. Nejprve podal druhou hvězdu Hrdiny socialistické práce akademikovi Nikolaji Tsitsinovi. Podává mu čestnou plaketu, chystá se mu ji připnout. Ale nepodaří se mu to – ani napoprvé, ani na druhý pokus. Načež Brežněv praví: „Poslouchej, Nikolaji, připni si to sám. Mám takový pocit, že se ti dříve podaří vypěstovat nový druh pšenice, než ti já připnu tuhle hvězdu."

Já byl osmý z devíti oceněných. Když mě Brežněv vyznamenával, šťouchl mě prstem do hrudi: „Všichni, kdo sledovali Baguio, se chytali za srdce, ale on to všechno zvládnul.“ Ševarnadzeho odměňovali přede mnou. Brežněv začal: „Eduard Ambr… Ambrosjevič…“ Zaváhal už při jméně. Podíval se potutelně na medaili a řekl: „Poslouchej, Edo. Už dřív jsem nemohl vyslovit tvé jméno po otci… Seber si ten svůj řád!""

Pokud mě paměť neklame, na té samé ceremonii ocenili i v té době málo známého Michaila Gorbačova? S jeho příchodem k moci pro vás začaly těžké časy…
"V polovině osmdesátých let na mě uspořádali nechutnou štvanici. Řídili ji Alexandr Jakovlev a Gejdar Alijev, kteří podporovali Garriho Kasparova. Tehdy byl ministr sportu úplná nula (o mrtvých jen dobře, ale věřte mi, že pro tohoto člověka je to jen mírné označení) – Marat Vladimirovič Gramov. Neměl rád sport a nic o něm nevěděl. Ocitl se v Moskvě, protože ho protlačil Gorbačov. Kdysi pracoval jako redaktor místních novin, poté jako zástupce šéfredaktora „Stavropolské pravdy“. Gramov strávil v Moskvě řadu let, ani tak se ale nikdy nenaučil pořádně vyslovovat slovo „volejbal“. Pořád ze sebe dostával cosi jako „valetbal."

Vzpomínám si na jednu tiskovou konferenci na ministerstvu zahraničních věcí. Gramov zde před zraky všech doslova perlil: „Na Olympiádě v Los Angeles nemůže být sovětským sportovcům zajištěna bezpečnost, proto tam nepojedeme.“ Ptají se ho: „Mají stejné obavy i sportovci?“ On na to: „Samozřejmě… Naši světoznámí atleti…Třeba Salnikov…“ A přitom olympijský vítěz Vladimir Salnikov je plavec! Anebo! Z toho se pak stal vtip: Gramovi dává dotaz zástupce britské zpravodajské agentury „Reuter“, a náš ministr odpovídá: „Tak tedy odpovím panu Reuterovi..!""

-konec 2. části-

Zdroj:www.itogi.ru
Autor: Kirill Privalov
Překlad: S. Hošek

Dvanáctý mistr světa (I.)