Poznámky opisovače partií III.

Také další stůl obsadili dva bojovníci o nejpřednější umístění. Jako první nabídl smír Tomáš Kraus ve 14. tahu, byl však rázně odmítnut.

Trochu záhadně pro mne jako komentátora probíhal duel Standy Věchta s Martinem Blahynkou. V jednu chvíli se Věchet cítil nucen obětovat kvalitu, aby odrazil stále se stupňující hrozby černého. Měl za ni dobrého jezdce a poměrně solidní postavení krále, kterého se ovšem Blahynka neustále snažil obkličovat dámou a věží. Bílý zase „držel“ neustále remízu šachováním dámou v rukou...

Následující partie dvou oddílových kolegů z klubu Bystrc Oilers se již svým zahájením vymyká běžným variantám. Hra bílého připomíná tak trochu sebevražedné pokusy – stát na prohru již po 7. tahu se obvykle daří vůdcům bílých kamenů jen zřídka. Finský hráč potrestal prohřešky bílého velmi rychle.

A teď další důkaz, že ženy dokáží držet krok se svými soupeři. V této partii vše probíhalo normálně, černý držel poziční i materiální rovnováhu, chvílemi stál podle bleskově odhadujícího přítele Fritze i nepatrně lépe.

Nakonec si dáme miniaturku z poslední šachovnice. Zde se „Amaurosis scacchistica“, jak tuto chorobu latinsky pojmenoval před sto lety německý velmist a lékař Siegbert Tarrasch, projevila u vůdce černých naplno:

Na tuto knihu se upřímně těším. Nenabízí ji náhodou teď na našem turnaji známý ruský bukinista pan Čudinovskis?

Šesté kolo jsem se rozhodl navšívit osobně. Nejen abych takříkajíc „nasál atmosféru“, ale abych se v rozhovorech s hráči dozvěděl pozadí některých překvapivých výsledků a v neposlední řadě si u pana Kocího vyzvedl honorář za opisování partií (ten je teď díky velkorysosti našeho klubu stanoven na 5 Kč za kus). Protože si ještě vzpomínám, jak jsem se loni těžce belhal z konečné tramvaje číslo 12 k Podnikatelské fakultě dlouhým, předlouhým chodníkem, vyzvídal jsem od přítele ZZ, nezná-li lepší trasu z Bohunic. Doporučil mi dojet šestkou k Semilassu, zde přestoupit na autobus č. 53 a „ten tě už doveze přímo před vchod“. Tak se také stalo – celá akce trvala zhruba 50 minut. Je dobré si ji zapamatovat napříště. Tramvají se mnou kousek jel i pan Ketola (neviděl mne), ale ten vystoupil zastávku před nádražím. Asi mu poradili přátelé jinou trasu, nebo se jako finský státní příslušník lépe orientuje v mém rodném městě?! Já totiž v důchodu natolik zlenivěl, že celé dny jen vysedávám doma a nikam nejezdím, resp. nechodím. Když jsem v pořádku dorazil na místo šachových bojů, již na mne mával pan Zikan. Postěžoval si, jak ho letos trochu vytáčejí chyby, jichž se v závěru dopouští, ale on přece hraje rád a tak mu to zas tak nevadí. Pomalu se blížil čas zahájení kola (17. hodina) a tak již většina aktérů seděla u svých šachovnic, které jsou letos ve dvou učebnách. Stolky jsou pro šachovnice jako stvořené, mezery mezi jejich řadami dostatečné, označení cedulkami se jmény a dalšími důležitými šachistickými údaji vzorné, osvětlení plně vyhovující, není nač si stěžovat. Při putování po chodbách Podnikatelské fakulty jsem narazil na slibnou tabulku, označující umístění bufetu. Loni jsem svoji reportáž nazval „Smutný turnaj“ v narážce na to, že bufet byl místní, vysokoškolský, kde stál čaj 30 korun a i ostatní nealko nápoje byly v relaci pro šachisty poněkud neobvyklé. Letos opět vedla bufet osvědčená paní Holzmannová se svým pomocníkem Milanem Šnorkem. Tak mi srdce v hrudi rázem povyskočilo a nálada se citelně pozvedla. Příjemné bylo i pozvání Mirka Hurty, které by mi byl ochotně objednal pivo u guláš. Zůstal jsem u toho prvního, avšak žádal jsem nenasytně Plzeň. Byla sice lahvová (25 Kč), ale vychlazená a dobrá. Pak se v bufetu objevili další návštěvníci, třeba předseda klubu Jura Vachek, každodenně dohlížející na chod turnaje a ten hned hlásil, že dopolední turnaj ve Fischerových šachách hrálo jen sedm lidí a zmiňoval se o jeho vítězích (což jsem zapomněl) a promluvil tajemně o tom, že zatím marně shání pana Burdaleva. Proč a o co jde  - to ti zatím říct nemůžu. Nevadí, stejně se to časem dovím. Pak se nějak dostala řeč na to, jak se mají zapisovat partie. Diskusi vedli velmistr Petr Velička a rozhodčí Mirek Hurta. V podstatě šlo o to, že si mu jedna jeho svěřenkyně a účastnice turnaje stěžovala, že mistr L. s nímž nakonec prohrála, nezapisoval tah po tahu, jak vyžadují pravidla FIDE, nýbrž rafinovaně zápis doplnil až po její odpovědi zapsáním tahu bílého a černého naráz, čímž prý v časové tísni, neboli hře na poslední půlminutě získal velkou výhodu. I pan Velička jí ovšem politoval a zdůraznil, že měla protestovat okamžitě a volat rozhodčího, po partii takové protesty již význam nemají. Tu jsem se do jejich diskuse zapojil já poukazem na to, že velmistr Sergeev by některé partie musel prohrát kontumačně, neboť (a dokumentoval jsem to vytažením partiářů 5. kola) zatímco na jeho partiáři bylo zapsáno (či spíše jen zaškrtáno) asi 36 tahů, vykazoval soupeřův partiář tahů 43. I pan rozhodčí uznal, že je tu něco nesprávného, ale jak to má jeden člověk všechno uhlídat, když má na starost spoustu partií (27) ve dvou oddělených místnostech a nikdo hlasitě neprotestuje!? Pak přišla chvíle na malou obhlídku šachovnic – provedl jsem ji rychle, pozdravil se s několika kolegy a od některých se dozvěděl, jak to vlastně bylo doopravdy. Třeba Josef Spodný si postěžoval v tomto smyslu. Hrál v prvním kole s velmistrem Polákem. Dlouho byla jejich partie vyrovnaná, ale těsně před koncem učinil Josef nevynucený prohrávající tah. Stalo se prý toto: Když měl pár minut do konce, oznámil mu Jura Vachek, že volala jeho paní, že prý jim sousedé vytopili byt a že má hned přijet domů, že si s tím neštěstím neví rady. No – soustřeďte se pak na závěrečnou fázi partie s velmistrem! Ovšem Jura se hájil tím, že mu to musel říci už při hře, neboť paní Spodná „šílela“ a on tam Josefa po podepsání partiáře ihned odvezl svým vozem. Nebo prohra Aloise Lanče v úvodu turnaje. Myslel si, že po 40. tahu mu automaticky přidají půlhodinu a tak překročil čas. Inu – neznalost pravidel přece neomlouvá. Tož tak se rodila některá překvapení, o nichž jsem se v předchozích textech zmiňoval. Ale teď jsme na Podnikatelské fakultě a znovu jsme zabrousili do útulného bufetu. Mezi dnešními hosty je i malá výprava z klubu Jezdci Jundrov, klubu, který bratři Šípkové a spol. založili zhruba před rokem a který již spolupořádal úžasné akce, jako krajský přebor družstev v bleskové hře, nebo závěrečné dvoukolo celostátní ligy. A teď v září to bude Memoriál Oldřicha Šípka (jejich otce), který je charakteristický tím, že každý z účastníků (a těch bývá obvykle kolem šedesáti) bere ceny. Na tuto připomínku se ozval pan Kocí, že i na turnaji Druhé úterý berou všichni ceny, já kontroval tím, že tam je to třeba cucavý bonbón, ale u Šípků jsou ty ceny velmi hodnotné a Michal dodal, že je sponzorují asi čtyřmi tisíci (nehledě na vybrané vklady), které jsou na ceny finanční. Klub v Jundrově vzkvétá, dnes mezi jeho členy přestoupila z Loko Brno Míša Svobodová. Pan Kocí nebyl spokojen s výkonem svých dětí na právě probíhajícím Mistrovství Evropské unie (kategorie tuším 8 až 16 let). Tereza prohrála, ale její trenér pan Šnorek se zmínil o tom, že měla prý k dispozici vyhrávající kombinaci ve velmi složitém postavení, kterou nezahrála, ale kterou neviděl při rychlém rozboru „ani Šimáček“, až dodatečně chytrý Fritz. Tak nevím... budu se muset na tu soutěž také podívat prostřednictvím Internetu. A je tu další procházka po chodbách. Zastavil jsem se u dlouhého stolu na turnaji přítomných bukinistů. Jedním z nich je starý známý pan Čudinovskis, druhým, nabízejícím polské šachové knihy – pan Baranjuk. Ano – spisovatel pan Baranjuk osobně!

Možná si toho nenápadně působícího muže málokdo povšimne, pokládajíc ho za najatého pomocníka, který hlídá cizí knížky, ale tento ukrajinský šachista již vydal několik knih, většinou ve spolupráci s dalším šachovým nadšencem jménemV.Pak, z nichž možná nejzajímavější je kniha o Robertu Fischerovi „Vozmutitel šachmatnogo mira“.  Čas rychle ubíhá, někteří již své partie dohráli. Volno na povídání má tedy  přítel Mészáros z Tábora. A hned mne tahá k bukinistům. Že prý potřebuje něco do vlaku na čtení. A ať mu něco koupím. Tak vybíráne knihu „Jak odstraňovat své chyby“ (příznačný název) a on to jde hned dojednat s ještě hrajícím Čudinovskisem. Chvíli smlouváme – 200 korun je prodávajícímu málo, tak přihazuje Mészáros ze svého padesátku a knížku si odnáší. Do bufetu zatím občas dovedu nějakého přítele (neslavím to hromadně, jako před dvěma lety učinil pan Ota Šaršon a na tu oslavu se nezapomene) a ptám se ho, co si poručí, že jsem měl před týdnem narozeniny. David Holemář by si dal calvados, ale protože ten již došel, spokojí se se slivovicí. Nakonec přesvědšíme i Luďka, který se vymlouval na cukrovku, že si dá totéž. A ještě několik málo dalších. V trochu povznesené náladě sleduji analýzu – na dlouhé chodbě je řada stolů se šachovnicemi, u nichž aktéři mohou svoje skončené partie analýzovat. Rozebírá svoji partii pan Blahynka, analýzují svoji nerozhodnou hru pánové Roubalík s Věchetem. Zaujalo mne, jak se někteří dorostenci mění fyzicky. Pánové Dvořák a Blahynka jakoby za ty měsíce, co jsme se neviděli, vyrostli každý tak o deset centimetrů. Rychlé nahlédnutí do sálu, kde jsou další diváci: Karel Kredl, Láďa Štefl. S každým prohodíme šeptem pár slov, snad nikoho z hráčů moc nerušíme. Ale lépe je si povídati na chodbě.

A ještě dvě hrubky na zadních deskách, které doslova zvrátily dosavadní celkem logický průběh těchto partií:

Nakonec ještě partie, kterou si Jirka Prokop pochvaloval. Na její zběžné analýze se podílelo několik silných hráčů. Nejprve jsme si dělali legraci z Prokopova výroku, že hrál podle hesla „Nejlepší obranou je útok“ – neboť se zprvu svými figurami spíše stahoval do pozadí, ale když pak obětoval věž na poli b2, ukázalo se, že jeho protiútok je velmi nadějný, ba přímo vítězný.

Jak uvidíte ze souboru sehraných partií ve formátu pgn, na předních šachovnicích se toho zase dnes tak moc nedělo. Na prvním stole odremízoval Standa Věchet vedoucího Roubalíka, který v analýze trochu litoval jednoho nerozhodného svého tahu králem, ale skoro vždy se i zde na chodbě černý ubránil. Partie dvou velmistrů byla typická „velmistrovská“. Aspoň já moc nechápal to záhadné přeskupování věží a jiných figurek v týlu obou pozic. Ale co já všechno nechápu, že... Tak jsem zde uvedl několik nápadných prohřešků ze středu a konce turnajového pořadí. Z dnešních milých setkání se mohu ještě zmínit o vzpomínkách Jury Vachka na jeho šachové začátky, kdy teorii přiliš neovládal a tak udivoval své soupeře třeba jako bílý tahy 1.d4 e6 2.c4 Jf6 3.a3 – aby ho ten Nimcovičův střelec na b4 neotravoval. A hraje tak do dneška... Zábavnější byly jeho vzpomínky na jednoho majora „Terazky“, který jim velel na vysokoškolské armádní přípravce – ale to vám musí Jura vyprávět sám. Jeho vlastní podání je téměř neodolatelné – od koho asi čerpal pan Švandrlík své předlohy pro Černé barony!? Pan Hurta v bufetu ještě připomněl zážitek ze své trenérské praxe, kdy mu jeden z účastníků tohoto turnaje tvrdil, že on se koncovky učit nemusí, neboť se v partii do nich téměř nedostane a koncovku král - střelec a jezdec proti samotnému králi – tu už vůbec nikdy mít nebude. Na to namítl velmistr Velička, že v jeho praxi se již vyskytla šestkrát(!). Mimochodem – v jednom z předchozích kol musel se v této koncovce bránit před matem právě výše zmíněný pan E. A pochopitelně – neubránil se... Takové zvláštní koncovky jsou podle Veličky spíše docela časté. Pamatuje si prý ligové utkání, kdy se ve dvou partiích z osmi hrálo věž a střelec proti věži! Když se hra blížila ke konci, koupil jsem si z obdrženého honoráře na mírný nátlak přítele Kosiny, u něhož oba zmínění bukinisté v Bystrci bydlí, za zlevněnou cenu a s věnováním autora tuto knížku (za pouhých 200 Kč).

Nakonec se několik žíznivců vydalo na cestu domů se zastávkou v jedné restauraci někde v Táboře, kam nás zavedl David Holemář. „Sice tam pivo stojí 38 Kč, ale zato tam i v noci dobře vaří.“ Tak jsme mu my čtyři věrní (ještě Prokop a Hájek) uvěřili a onu hospodu vyzkoušeli...