Paralelní světy (1)

I já jsem podlehl duchu doby a snažím se upoutat pozornost už titulkem. Bez mučení se přiznám, že mému článku by více odpovídal titulek Svět paralel. Ale není to tak velký rozdíl, oba možné nadpisy znějí podobně. A právě o podobnosti chci psát.
 Nejprve bych vás rád varoval, že se sice omezím na oblast šachu, ale nezůstanu u jediného článku. Téma je zajímavé, ale v mém textu se může projevit nedostatek trenérských zkušeností a neschopnost metodického myšlení, jakož i můj příznačný egocentrismus. Ptáte se, o čem vlastně chci psát? Mám v úmyslu pojednat o tom, jak nám naše šachové zkušenosti mohou při hře pomáhat.  (A někdy také škodit, ale o tom se zmíním později.)

 Většina šachistů za svůj život sehraje stovky nebo tisíce turnajových partií. Při takovém počtu není divu, že se mohou opakovat nejen volená zahájení, ale rovněž důležité motivy ve střední hře či v koncovkách. Pozice z vaší partie se podobá jiné, kterou jste hráli dříve. Není stejná, ale určité důležité znaky jsou oběma situacím společné. Právě v takových případech je možné těžit z nahromaděných zkušeností. Samozřejmě se to nepodaří pokaždé, ale připravenému štěstí přeje. Lépe připravený většinou bývá ten, kdo pečlivě rozebírá vlastní partie a na hru se dovede soustředit. To je dost nepřesný popis, ale já nejsem trenér ani metodik. Jsem hráč.

 Píše se rok 2012. Hraje se poslední kolo přeboru republiky. Situace je velmi dramatická. Před posledním kolem jsem měl náskok půl bodu, ale Aleksej Kislinsky svou závěrečnou partii vyhrál, zatímco já těžce bojuji o remízu. Ta by mi podle průběžných propočtů měla stačit k formálnímu prvnímu místu při bodové rovnosti. Mým soupeřem ale je Honza Bernášek, který v turnaji hraje dobře a má možnost výhrou splnit velmistrovskou normu. Ve hře je mnoho. Partie trvá nejdéle z celého turnaje. Bílý se dostává do časové tísně a nedaleko od výhry nakonec chybuje. Černý se časové tísni vyhýbá a soupeřovy chyby dokáže využít. Ve 125. tahu hra končí remízou.

 Nechci zde podrobně analyzovat danou partii ani planě spekulovat o tom, jaký by byl spravedlivý výsledek nebo kdo si zasloužil přebornický titul. V kontextu tohoto článku je zajímavá jiná otázka.

Kolik tahů jsem odehrál mezi následujícími dvěma pozicemi? Zkuste hádat!

A mezi následujícími dvěma?

Správnou odpověď sám neznám. V obou případech se jedná o desetitisíce. Zvolené pozice totiž pocházejí z různých partií, z odlišných desetiletí! Pokud chcete, podívejte se na ně se mnou blíže, rozbory naleznete v přiložené databázi. Pokud nemáte čas, zájem nebo trpělivost, můžete je přeskočit a velká škoda se nestane. Sám čtu cizí komentáře podobným způsobem a domnívám se, že podobně je třeba přistupovat k těm mým.

Viděli jsme, že mě v partii Bernášek – Navara ani znalost vzoru neuchránila od chyb a že jsem se se štěstím vyhnul porážce. Zkušenost ani síla podobnosti samy o sobě mnoho nezmohou, je nutné se na partii soustředit a hledat dobré tahy. Znalosti slouží (nejen) v koncovkách spíše jako přibližný plánek, který nám říká, odkud kam máme dojít a kterým místům se musíme vyhnout. Mapy nám při turistice mohou významně pomoci, ale ujít cestu a přenést náklad musíme sami. A možná narazíme na bažiny, které na naší mapě nejsou zakresleny. A v šachu je to podobné.

Pro zajímavost bych uvedl ještě následující ukázku z francouzské ligy, která se také svým způsobem podobá partii Bernášek – Navara. Hrálo se podobné zahájení, vznikla podobná pěšcová struktura. Tentokrát jsem dobral na c5 pěšcem, ale opět mne zaskočil mezitah Sg2-h3. Také tentokrát jsem přišel o pěšce d5 a musel se třemi pěšci na královském křídle zastavovat soupeřovy čtyři. Významným rozdílem, který rozhodl o mé porážce, ovšem byla přítomnost pěšců na a-sloupci. Kvůli nim zůstala má věž pasivní až do trpkého konce.

Jak vidíte, ne vždy se podaří poučit se z vlastních chyb. O tom se ostatně ještě zmíním později, v jednom z dalších dílů svého seriálu. 

Na závěr prvního dílu bych si dovolil vysvětlit, proč se v této sérii článků zaměřím téměř výhradně na vlastní partie. Jistě by bylo možné v praxi mnoha hráčů najít kvalitnější i poučnější ukázky k daným tématům, ale v rámci daného tématu mi připadalo vhodné se zaměřit na příklady z vlastní praxe. Ptáte se proč?

Zaprvé tím mohu demonstrovat, že podobné příklady skutečně vznikají a jsou poměrně časté. Nadto vlastní partie znám mnohem lépe než tvorbu druhých a mám je rovněž přesněji rozebrány. Nakonec také u vlastních ukázek daleko lépe vím, čím jsem byl inspirován, co jsem si pamatoval a co nikoliv.

Nic naplat, druhým lidem do hlavy nevidím. Nedělám si iluze o tom, že bych po letech dokázal přesně vylíčit své myšlenkové procesy, ale přinejmenším se nemusím dohadovat, co přesně si aktéři mysleli. Soupeř mi to možná poví po partii během analýzy a se sebou si rozumím(e) beze slov. :-)

Na závěr prvního dílu uvedu nádhernou dvojici příkladů z praxe ruského velmistra Jemelina, známého též z naší Extraligy.

Partie velmistra Jemelina mluví samy za sebe. Proto je nechám promlouvat k Vám a prozatím se odmlčím. V dalších dílech tohoto seriálu pojednám o knižních znalostech a zmíním některé publikace věnované danému tématu, poukážu na opakované chyby a budu varovat před falešnými analogiemi. Zatím nashledanou!