Úvod do řešení šachových problémů – I.

Zájem o řešení dvojtažky z International Solving Contest mě příjemně překvapil a doufám, že návštěvníkům tohoto webu vydrží.

Šachové problémy se dělí na dva základní druhy: studie a úlohy.

Studie jsou svým založením praktickému šachu blíže: bílý v nich má dosáhnout výhry nebo remízy bez ohledu na počet tahů. Úlohy mají počet tahů, v nichž je třeba splnit výzvu, předepsaný a jejich základními typy, které se předkládají na řešitelských soutěžích, jsou přímé úlohy (bílý táhne a vynutí mat v daném počtu tahů při jakékoli obraně černého), samomaty (bílý táhne a přinutí černého, aby mu dal mat, čemuž se černý všemi prostředky brání) a pomocné maty (černý táhne a spolupracuje s bílým na zmacení černého krále).

O posledních dvou výzvách napíšu více někdy v budoucnu, protože vás nechci děsit nějakými podivnostmi hned na začátku.

Pro skladbu šachových problémů platí určitá pravidla, která jsou pomůckou i při jejich řešení (vše, co bude řečeno dále, nemusí platit pro pomocné maty). Prvním pravidlem je, že řešení je jen jedno a musí být jednoznačné. U úloh tuto jistotu dnes v naprosté většině případů dokáže dát počítač, u studií to platí samozřejmě pro databázové pozice, u postavení s více kameny vždy záleží na souhře člověka a počítače.
Další nápověda vychází z charakteru šachové skladby, která jako umělecké dílo má naplňovat i estetická kritéria. Každý šachový problém by měl zpracovávat jasnou a zřetelnou myšlenku a měl by být originální, tj. vždy by měl přinášet něco víc, než zpracování starší – samozřejmě při řádově statisících (nebo možná i vyšším čísle) existujících skladeb se stává, že publikovaný problém originální není.

Podstatným požadavkem je zákon ekonomie – každý kámen použitý v šachové skladbě by měl mít svoji funkci. Ideální je, aby se všechny kameny podílely na samotné hře, a toto pravidlo by se mělo striktně aplikovat zejména na bílé figury. Často je však nutné použití dalších kamenů k eliminaci nezamýšlených, vedlejších řešení nebo duálů (odlišných pokračování v jiném než prvním tahu). Estetické požadavky jsou kladeny i na samotné řešení, které by mělo být skryté a jemné. Pokud jde o řešitelské “triky”, které tu byly zmíněny, řešitel např. většinou naprosto neočekává první tah s braním figury nebo se šachem, právě proto, že jde z hlediska šachové skladby o tahy brutální (v případě šachu to nemusí platit u vícetahových přímých úloh nebo studií).

A pokud jde o samotné řešení konkrétní skladby, postup uvažování není odlišný od myšlenkových úvah u partie, i když výchozí pozice vypadá dost jinak (a může se trochu lišit v závislosti na jednotlivých typech úloh). Prvním krokem je hodnocení pozice a vztahů mezi jednotlivými kameny. Přitom registrujeme silné obrany černého a hledáme, jsou-li na ně připravená matová pokračování. Silnými obranami černého jsou zejména šach, tahy králem nebo tahy, které černému králi některé pole zpřístupňují. Hodnotíme i využití bílých figur: ty, které se nijak nepodílejí na krytí polí kolem černého krále, jsou prvními kandidáty na zapojení do hry. Odhadujeme také, zda je úloha založena na tempu nebo hrozbě: v tempových pozicích se černý po prvním tahu bílého dostává do nevýhody tahy a právě proto dostane mat – obvykle to bývají pozice s nepočetným nebo nepříliš pohyblivým černým materiálem. Naopak pokud má černý k dispozici tahy, které jeho pozici nijak neoslabují, bude se jednat o úlohu hrozbovou. Nu a závěrečným krokem je pak výběr možných úvodníků a volba toho správného :-) na základě konkrétního propočtu variant.
No, a aby to nebyl jen nezábavný text, tak je tu diagram, na kterém řešitelské triky můžete vyzkoušet v praxi.



Bílý: Ka1, Dg6, Ve4, Vf5, Sg8, Jc5, Jf1, ph3
Černý: Kc2, Dg3, Va7, Vc1, Sa4, Se1, Jb1, Jd1, pa3, b4, c3, d2, e7, f3, g4

mat druhým tahem