Poker je skutečně sourozencem šachů

Jaké nejbližší sourozence mají šachy? Každého jako první napadne asi dáma a Go. Podobně blízkým příbuzným může ale být i poker. Na Novoborském šachovém serveru se u článků na téma „poker“ rozpoutává pravidelně diskuse o tom, zda se jedná o hazardní hru. Odpověď autorů textu: Už samotný fakt, že dobří šachisté bývají i dobrými hráči v pokeru (údajně, alespoň to uvádějí provozovatelé Poker-arena.cz), naznačuje spíše opak. Jde zde zdaleka nejen o štěstí, ale o úspěchu rozhoduje (převážně, resp. v delším horizontu) kombinační myšlení nebo jiné schopnosti, třeba psychologické dovednosti.

Kam tedy máme poker zařadit? Ono je trochu potíž hazardní hru vůbec definovat. Sotva můžeme říci, že je to taková hra, kde jde o peníze. Poker můžete hrát i bez toho, o peníze se hrají šachy (jednak v turnajích existují finanční ceny, za druhé se v šachových kavárnách třeba běžně hrávalo „o x s flekem“). O peníze můžete přijít při „hře“ na burze. Jde o ně v zaměstnání (včetně toho, že výše odměny nemusí být přesně dána předem). Téměř libovolná činnost je hazardem ve smyslu, že člověka může zničit následkem náhody, kterou nemá pod kontrolou (zásah meteoritem na procházce).

Ani definice, dle které jsou hazardní hry takové, jež mohou vyvolávat závislost, nám není moc platná – dobře víme, co s člověkem v tomto ohledu mohou udělat šachy, mnohdy jde o vášeň na celý život, která pohltí skoro vše ostatní.

Plynulá stupnice

Přes tyto výhrady je ale jasné, že intuitivně chápeme určitou škálu. Šachy jsou málo hazardní, o výsledku rozhoduje spíše chytrost než štěstí, navíc jsou zábavné i samy o sobě. Ruletu nebo hrací automaty nemáme pod kontrolou vůbec a mačkat tlačítka bez vhazování mincí by asi bavilo málokoho. Sportka a dostihy se nacházejí nejspíš někde mezi. Například i u dostihů pokládaných za jasný hazard existuje několik strategií vycházejících z toho, že hrajeme proti jiným lidem a jejich psychologii. Lidé mají prý například tendenci sázet v úvodních kolech neúměrně na favority a v posledních kolech dne naopak na outsidery, což vychyluje sázkové poměry (Amir D. Aczel: Náhoda, Dokořán 2008). Chovat se opačně pak dává nenáhodnou, „nehazardní“ šanci na úspěch, alespoň do doby, než se naopak rozšíří tato strategie – plus samozřejmě skutečná výhodnost postupu závisí na tom, jakou provizi si strhává provozovatel.

Smysluplná otázka může znít: Kde se na „stupnici hazardu“ nachází poker? Snad to pomůže vyjasnit několik výzkumů.

Vědci z University of Alberta v kanadském Edmontonu sledovali po dobu 3 měsíců výsledky 55 000 hráčů na internetových pokerových serverech a zjistili, že výsledky naprosto nemají povahu dat náhodně generovaných. New Scientist v roce 2009, kdy byl výzkum proveden, pak závěr výzkumu přímo komentoval tak, že zákonodárci by to měli vzít v potaz a status pokeru patřičně upravit – kdyby jim někdo dokázal vysvětlit pozadí příslušných matematických modelů, přirozeně. Dosti přesvědčivé výsledky dávají v tomto ohledu také neurologická zkoumání, především měření mozkové aktivity funkční magnetickou rezonancí (fMRI); jeden takový experiment byl proveden na Volition Neuro Research Institute. Ačkoliv výzkum v této oblasti jistě přinese ještě celou řadu nových výsledků, ty dosavadní ukazují, že při pokeru se v mozku aktivuje primárně čelní lalok, podobně jako při hraní šachů nebo luštění sudoku či křížovek. Čistě hazardní hry jsou naopak spojeny spíše s aktivací emočních center (amygdala apod.). Poker tedy provází spíše plánování a propočet než strach o vsazené peníze (amygdala je pokládána mj. za centrum strachu). Podobně jako další zmíněné hry a jim podobné se dle American Soci¬ety on Aging pokládá za prospěšný i jako prevence před neurodegenerativními chorobami (z karetních her se v této kolonce ocitl ještě bridž) – s tou výhradou, že soustředit se výlučně na jediný způsob tréninku mozku efekt snižuje. Mimochodem, Bill Gates prohlásil, že jeho zkušenosti z pokeru mu byly velmi cenou inspirací při tvorbě obchodních plánů Microsoftu. Mnoho dokladů užitečnosti pokeru přináší např. prof. James McManus ze School of the Art Institute of Chicago ve své knize Cowboys Full: The Story of Poker. Dlužno tedy dodat, že McManus není neurolog, ale profesor literatury a ve své knize dle recenze na The Chronicle of Higher Education doporučuje poker např. právníkům (pro pochopení, jak může případ vidět protistrana) a vydává ho málem za esenci americké kultury (např. vztah mnoha prezidentů USA k této hře) či dokonce přímo západní civilizace.

Všeprostupující sebeklam

Není cílem tohoto textu pět na poker oslavné ódy, jistě se jím někdo dokáže přivést i na buben. Také nějaký opačný argument pro zařazení pokeru mezi hazardní hry by se nejspíš našel. Lidé, kteří pravidelně sázejí např. sportku, dostihy apod. bývají přesvědčeni, že mají oproti ostatním hráčům nadprůměrný odhad a v dlouhodobém horizontu tedy trochu vyhrávají, v nejhorším „jsou na svém“. To samozřejmě může těžko platit – protože v procesu se strhává „režie“ provozovatele (plus různé daně apod.), nejde ani o hru s nulovým součtem, a většina tedy prodělává.

Kyle Siler z Cornell University zjistil, že také u pokeru je většina hráčů přesvědčena, že vydělává. Teoreticky to může být i pravda (většina trochu vydělá a menšina hodně prodělá; kdyby to platilo, asi by to ale lidi ke hře zrovna nenalákalo), spíše to ale opět nasvědčuje existenci gamblerského sebeklamu. Ovšem nic moc o hazardním charakteru pokeru to de facto nedokazuje: nevíme, zda by to tak nedopadlo i u šachů („vyhrávám o trochu častěji“) a většina lidí je stejně tak přesvědčena, že jsou nadprůměrně atraktivní, inteligentní i nadprůměrně dobří řidiči...