Hlavní dva principy šachu jsou AKTIVITA a SOUHRA figur. To by měl vědět každý začátečník, přesto i silnější šachisté na to často zapomínají. Kromě toho existují různé další poučky pro konkrétní figury, resp. způsob boje.
Dáma je nejsilnější figura. Její místo, pokud je to možné, má být v centru, odkud má o šachovnici
tak říkajíc největší přehled. Nicméně třeba i na krajním sloupci může mít dáma svůj účel. Důležité je také uvědomit si, že dáma tahá jako věž a střelec zároveň, čehož lze často poměrně účinně využívat.
Věž stojí nejlépe na volném sloupci, nejúčinnějším využitím volného sloupce je vtrhnutí do týlu soupeře,
nejčastěji na sedmou řadu (ale může to být i řada osmá nebo šestá). Důležitým prvkem je zdvojení věží na jednom sloupci, stejně jako na jedné řadě. Zvláště na sedmé (druhé) řadě je tento prvek, kterému se často říká harmonika, takřka rozhodující. Podobný účin má ztrojení těžkých figur, v tom případě stojí dáma buď mezi věžemi nebo až za nimi, téměř nikdy před nimi.
Výhodou střelce je jeho dalekonosnost, na druhou stranu ovládá pouze jednu barvu polí. Pro střelce
je dobré vytvářet otevřené diagonály, zavřené pozice mu příliš nesedí. Platí důležité pravidlo, a to nejen
v koncovce (přestože má jako každé jiné šachové pravidlo své výjimky), že máš-li střelce, stavěj své pěšce
na opačnou barvu toho střelce. Nesmírně důležitým prvkem je dvojice střelců, zvláště v otevřených pozicích.
Často se dokonce stává, že dva střelci jsou silnější než věž a jezdec. V moderním šachu navíc platí,
že střelec je o něco málo silnější než jezdec, proto si vždy dobře rozmysleme, chceme-li svého střelce
vyměnit za soupeřova jezdce!
Nejraději vyhledává opěrná pole v centru, odkud jej nemohou vyhnat soupeřovi pěšci. Je obzvlášť
silný v zavřených pozicích. Vzhledem ke svému specifickému pohybu má dvě velké výhody: umí dávat vidličky a také po jakémkoliv šachu musí druhá strana buď ustoupit králem, nebo jezdce sebrat, nemůže představit žádnou svou figuru.
Pěšec je na první pohled poměrně nevinný, ale může dokázat velké věci. Jednak jich obě strany mají
osm, mohou tedy (lépe řečeno mají!) vzájemně spolupracovat. Navíc se pěšec dokáže proměnit v jakoukoliv figuru, dojde-li na osmou (první) řadu. Proto každý pěšec, který dojde na šestou (třetí) řadu představuje velké nebezpečí a druhá strana se jím musí pečlivě zabývat. Rovněž i pěšec umí dvojí specifický pohyb: dvojkrok ze základního postavení a také en-passant, čili braní mimochodem.
Stejně jako se musíme soustředit na to, aby naše figurky byli aktivní a v souhře, je nutné věnovat
neménně velkou pozornost soupeřově armádě. To znamená neotevírat zbytečně pozici tam, kde chce soupeř hrát, nedělat si dobrovolně slabé body, to jest silné opěrné body pro soupeřova jezdce apod. Naopak má-li soupeř střelce, či dokonce dvojici střelců, zbytečně neotevírat hru apod. Věnujme v každém tahu pozornost i tomu, co má v plánu soupeř, i na to mladí hráči mnohdy zapomínají!
Jak jsme uvedli výše, ideálním působištěm jezdce je opěrný bod v centru. Krom toho má však jezdec
ještě jednu výbornou pozici: a to v podobě blokéra. Takovýto jezdec nejčastěji blokuje soupeřova krytého volného pěšce a zároveň působí na důležité okolní body. Často je navíc problém pro druhou stranu dostat jezdce z jeho obranně-útočné pozice.
Rakouský velmistr, významný badatel v teorii zahájení (Grünfeldova indická). V roce 1926 v Budapešti dělil první místo s Mario Monticellim a v roce 1933 vyhrál turnaj v Ostravě.
Československý a později sovětský velmistr židovské národnosti. Před druhou světovou válkou jeden z nejsilnějších světových šachistů. Roku 1937 byl kandidátem zápasu o titul mistra světa. Zápas s Alexandrem Aljechinem se však neuskutečnil.
