Memoriál JUDr. Floriana

Letos nastoupilo 28 hráčů ze  Slovinska a České republiky. Podle již pětileté tradice zde hrají půlhodinovky zrakově postižení šachisté spolu se „zdravými“ kolegy z několika moravských oddílů. Úmyslně to slovo „zdravými“ dávám do uvozovek, neboť i ti se zatím poměrně dobrým zrakem mají plno jiných chorob, potažmo i stařeckých výpadků paměti atd., atd.  Organizační duší tohoto pěkného podniku, který se hrává v Kulturním domě na vršku za starobylou vesnicí, je pan Zdeněk Horák se svojí rodinou. Jako spolupořadatel působil i letos Jiří Vachek, předseda ŠK Lokomotiva Brno a rozhodčím byl osvědčený pan Ondřej Šaršon. Toť pár úvodních slov k organizace této zajímavé soutěže.

Na turnaj se těšívám, neboť hodnotné ceny zde pořadatelé zajišťují pro všechny účastníky bez rozdílu. Pro první tři a vítěze jednotlivých kategorií jsou připraveny ceny finanční, ostatní si mohou pak podle svého umístění vybrat z bohaté nabídky věcných cen. Letos to byly například různé sady sklenic, dárkové krabice s čaji, sady nožů a kuchyňského náčiní, salámy, láhve alkoholu, a mnohé další užitečné věci. Jako obvykle vezl výpravu bystrckých hráčů do Násedlovic Jiří Řehůřek. A musím říci, že čím je starší, tím se dostavuje na předem určená místa srazů dochvilněji. Mne bral tentoktát u hokejové haly zvané dříve Rondo a cestu do Násedlovic kontrolovali René Přibyl (k jehož rodičům v Nížkovicích pravidelně po turnaji zajíždíme) a Jura Kubíček, který jel sice do Násedlovic poprvé, ale měl velmi důležitou roli: jednak nastudoval z webových stránek historii obce, takže jsme se dozvěděli o šlechtici Sedlatovi, který dal obci část jejího jména, a pak byl určen jako řidič na zpáteční cestu, aby si Jura mohl popřát během turnaje nějaký silnější nápoj. Cestu jsme zvládli tentokrát i bez navigace bezchybně – na rozdíl od jednoho dřivějšího zájezdu, kdy jsme pod vedením Karla Zejdy uhnuli na rozhodující křižovatce na nesprávnou stranu a museli jsme se do Násedlovic vracet až ze Slovenska. Ve voze bylo chvíli málem dusno, když přišla řeč na „Evropské“ volby, ale pak jsme se věnovali spíše hokeji a našim vyhlídkám, resp. jsme probrali jednoletý trest vězení pro Vojtu Pláta, který prý ve vzteku rozbil hrací automat, dostal původně alternativní trest měsíčních „veřejně prospěšných prací“, který zapomněl nastoupit a pak už soudkyně neustoupila...

Násedlovickým pojítkem a krmítkem vládla letos opět Zdeňkova vnučka, ceny byly vesměs příznivé: pivo 25 Kč, káva tuším 15 Kč, stejně jako 3 deci Matonky nebo jiné limonády, klobása za 30 Kč atd. A k dispozici byla i slivovice, kterou jsme však tentokrát nezneužívali. Když byla vyvěšena startovní listina, přiznal se mi Karel Vlach, že je to letos již potřetí, kdy je na turnaji nasazenou jedničkou! Jako by se své role favorita trochu zalekl. A když se ukázalo na vchodových dveřích do divadelního sálu, kde se hraje, rozlosování úvodních dvojic, ptala se mne v obavách Katka Skočková, kdože je ta paní Richterová, s níž má nastoupit. Žila v domnění, že bude hrát s velmistryní Eliškou Richtrovou a tak mne požádala, abych zjistil skutečný stav věcí. Snad se uklidnila, když jsem jí prozradil, že se jedná o obětavou maminku tří šachových dětí Nataši, Julie a Rudolfa z klubu Šachy Zastávka, která má zatím spíše nasazovací Elo 1100. Já dostal v prvním kole sympatického Romana Krčila, s nímž se známe dlouhá léta z dob, kdy jsem býval zván na mistrovství zrakově postižených jako rozhodčí. Před partií jsme mluvili o možné remíze (přátelům ji v poslední době zásadně neodmítám), ale během hry ji Roman jaksi zapomněl nabídnout a pak již bylo pozdě...

Loni skončil pan Josef Polnar, který teď sekci nevidomých šachistů řídí, poněkud překvapivě jako tuším čtvrtý, tož do druhého kola to byl bezesporu silný soupeř. Sice jsem ho ve střední hře přehrál, ale pak jsem tu rozhodující fázi hrál „jako slepý“! Posuďte sami:

(Jednu z kritických pozic partie Kalendovský-Polnar zachytil fotograf Roman Krčil)

A ještě jednou se Josef Polnar gentlemansky zachoval v partii s Frenkem Mlačnikem. Za toto gentlemanství mu osud příznivý nebyl – nakonec obsadil 14. místo ziskem padesáti procent možných bodů. Věnoval mi pak 18. číslo 2014 kdysi velmi oblíbeného časopisu Květy, kde je na stranách 20 až 22 bohatě fotkami dokumentovaná reportáž „Na šachovnicích to (dál) vře!“ a na jedné z nich je Josef vyfocen v šolně u šachovnice, na níž jsou úvodní tahy sicilské hry a popisek tvrdí: „Cest, jak děti s hrou seznámit adekvátně věku, je víc“ miní Josef Polnar, předseda Klubu šachy – TJ Zora Praha. Dodejme, že i on se učil šachy od otce a děda!“ -  Žádnou partii Karla Vlacha nemám, ale Jíří Kubíček – známý atlet a také šachový psycholog mi po druhém kole strčil lístek se závěrečnou pozicí jeho partie s nasazenou jedničkou. Asi tím mínil trochu ovlivnit moje sebevědomí před třetím utkáním, kdy nás losovací program vybral jsko velmi vhodnou dvojici.

Vlach,Karel (2154) - Kubíček,Jiři (1913)
Násedlovice /Florian mem./ (2), 24.05.2014

Závěrečná pozice, kterou dali hráči za remízu. 1/2

Po třetím kole následovala obvyklá obědová přestávka. Kdo si předem jídlo objednal, dostal polévku s játrovými knedlíčky a svíčkovou, kdo si objednat  zapomněl, mohl si dát již v úvodu zmíněnou klobásu. Ta mne s pivem stála příjemných 45 Kč (Asi se spletli). Během přestávky jsme si popovídali se starými přáteli, jako třeba s Rudou Birtusem z TJ Start Karko Ústí nad Labem, který pil jakousi záhadnou vodu a na mé naléhání, cože si to dáme tvrdšího, opáčil, že on nepije, ale že slivovici (velkou) mi tedy objedná. Což také promptně učinil a budiž mu za to přátelské gesto dík. Po obědě jsem měl hrát s panem Vykydalem, ale když jsem uviděl jeho němé gesto se zkříženými dvěma prsty, tož jsem s ním souhlasil a získal tak čas na plnění zpravodajských povinností.

Kalendovský,Jan (2030) - Vykydal,František (2130)
Násedlovice /Florian mem./ (4), 24.05.2014

Remíza bez hry. Tak starci šetří síly, ovšem ve „vážné“ partii by to nešlo... 1/2

Přisedl jsem si k partii slovinského reprezentanta Mateje Znuderla (v našem turnaji sedmý nasazený) a v neděli jsem o něm našel na Internetu mnoho zajímavých informací. Hrál ve slovinské reprezentaci na šachové olympiádě zrakově postižených v indickém Chennai a také letos na 13. Mistrovství světa nevidomých v Řecku (5.-15. května), kde obsadil 30. místo s 5 body, ale utkal se např. se třemi exmistry světa Wassinem, Žilcovou a Čabarkapou! Takže jistě je to ve slovinské reprezentaci nevidomých Pan Někdo! A to jsem ještě netušil, že změříme spolu síly v posledním utkání...

Také jsem v tom čtvrtém kole rozdal úkoly a požádal pány Řehůřka a Medunu, aby své partie zaznamenali. Oba mi vyšli ochotně vstříc...

(V popředí Irena Šourková a pan Ohryzek, v pozadí Katka Skočková vs. Mlačnik a Žnuderl)

Po partii mne paní Richterová žádala, abych tuto partii neuveřejňoval a nedělal jí před dětmi ostudu, nicméně myslím, že pravidlo „Chybami se člověk učí“ je pravdivé a snad se na mne paní Richterová zlobit nakonec tolik nebude.

  Zajímavá byla i tato partie, už tím, jak oba soupeři se vyzkoušeli v teoretických znalostech, které tentokrát sahaly dost daleko – až do 16. tahu!

A je tu páté kolo a mne čeká jeden z nejlepších slovinských reprezentantů mezi nevidomými šachisty – Frenk Mlačnik. Turnaje v Česku, pořádané panem Horákem, hrával pravidelně a vždy patřil mezi vítěze. Je to ostřílený borec a stejně jako pan Žnuderl je zcela nevidomý. Obdivoval jsem ho, jak se dokáže v hrací místnosti suverénně sám pohybovat. Po partii si rozložil svoji slepeckou hůlku, vstal, chvíli počkal, zda se ho někdo ze slovinských průvodců neujme, a pak se vydal do chodby s bufetem. Mne v partii pěkně pozičně přehrál a nebýt malé chybičky v závěru, mohl mít celý bod.

Byl to prostě obrázek hry borců z dolní půle konečného pořadí. A do finiše mi program vybral dalšího slovinského olympionika. Již jsem viděl, jak silně hraje a tak jsem měl trochu obavy. Zvolil jsem králův gambit, netuše, že můj soupeř toto zahájení hrává sám, jak předvedl v 1. kole mistrovství světa 2014. 

Skočková,Kateřina (1837) - Kalendovský,Jan (2030) [B00]
Násedlovice /Florian mem./ (6), 24.05.2014

1.e4 a dáno za remízu. Katka předtím dvě partie nešťastně prohrála (s Medunou a Vykydalem) a byla trochu rozhozená. Tak jsem získal čas na zapsání další náhodně vybrané partie. Viz výše... 1/2

Konečné pořadí po 7 kolech

(Trojice vítězů. Zleva pořadatel Zdeněk Horák, Karel Vlach, René Přibyl, Eduard Meduna a převzetí ceny podepisuje pan Vykydal. Foto Roman Krčil)

Po turnaji se rozdávaly ceny a při tom se tak trochu neshodli pánové Vachek a Horák. Důvodem bylo, že zvláštní ceny chtěl vyhlašovat Zdeněk Horák sám, protože má svoje orthodoxní názory na to, kdo je opravdu slepý a kdo „jen“ různě zrakově postižený. Ale Jura Vachek to konzultoval s panem Pavlíčkem a ... snad to nedopadlo tak, jak mělo. Ovšem nehodlám ve svém článku zacházet do tak jemných podrobností – myslím, že v podstatě byli všichni hráči jak s průběhem, tak i cenami spokojeni. Podle mne hrála překvapivě dobře jak Jana Vítová (moc hezké a chytré děvče s ostrým jazykem) i Irena Šourková z Ústí nad Labem, která hraje každou partii tvrdě až do konce a uměla vzdorovat i takovému borci, jako je pan Vykydal. Pokud prohraje, tak je tento smutný fakt vždy spojen s pádem praporku. A pak už se účastníci pomalu rozcházeli a odjížděli domů. My s novým šoférem jsme se vydali do Nížkovic, kde bylo připraveno příjemné posezení s občerstvením s rodiči a 93letou babičkou Reného Přibyla. A pak mne přátelé dovezli na Anenskou. Měl jsem štěstí, seděl tam pan Staněk po návratu z turnaje v Dolním Němčí. V turnaji bylo 15 hodnotných cen – tož hádejte, kolikátý pan Staněk skončil. Ano – máte pravdu, byl šestnáctý! Myslím, že toto se mu v šachovém životě přiházívá nadobyčej často, soudě aspoň podle jeho periodických depresí, kdy končívá navždy s tou nevděčnou hrou... Pěkně jsme si zase popovídali, Standa zavzpomínal na dobu, kdy býval fotbalovým rozhodčím a líčil svůj nezapomenutelný zážitek ze Šumperka, kdy přišel do šatny podpořit domácí legendární brankář Ivo Viktor. Mne zase překvapila paní servírka, která se mne přišla zeptat, zda jsem tu krabici s pivy u nich nezapomněl. A že ji schovala. Ano – byl jsem to já a stalo se to již před měsícem po návratu z turnaje v Boskovicích. No – když je člověk štamgast – má to svoje výhody, že..