Jak známe šachová zahájení?

Nebojte se, nebudu vás zkoušet, zda umíte varianty různých šachových zahájení. Nebudu prověřovat, zda si pamatujete, že v určité variantě Královské indické je třeba, aby bílý zahrál tah c4-c5, avšak nikoliv ve 20. tahu (pak by stál podezřele), ani ve 22. tahu (pak by stál nevalně), nýbrž přesně v 21. tahu, protože pak bude stát skvěle. Dnes nás bude zajímat, proč se právě toto zahájení jmenuje Královská indická obrana (King's Indian Defence, Königsindische Verteidigung, Défense est-indienne,  Defensa india de rey, Староиндийская защита,…). Budeme společně pátrat po tom, proč se šachová zahájení jmenují právě tak, jak se jmenují. Já v tomto článku a vy, spanilé čtenářky a rozmilí čtenáři se můžete připojit v diskusi.

Pokusím se navázat na podobný článek, kdy jsem se snažil (s mohutnou podporou diskutujících kolegů) odhalit, jak je možné, že se šachové kameny v různých jazycích jmenují někdy trochu, jindy naprosto jinak. Nyní se podíváme na názvy a vznik některých zahájení a variant.  Opravdu jen některých; kdybychom měli projít podrobně celý ECO seznam od A00 až po E99, tak bychom se někteří unudili k smrti. Já tedy určitě. Předem se omlouvám, když moje analytická lupa vynechá vaše oblíbené zahájení nebo variantu. A také se omlouvám, pokud budu tvrdit (díky nevhodným pramenům, nebo chybné úvaze) nějakou nehoráznost. V diskusi mne můžete doplnit a opravit.

Podobně jako v pojmenování figur (v různých jazycích) občas narazíme na nečekané odlišnosti i v názvech zahájení; někdy spíše kosmetické, jindy docela zásadní.

Jednu drobnou odlišnost už jsme viděli v prvním odstavci. Zatímco skoro všude šachisté hrají Královskou indickou, tak Rusové hrají Staroindickou. To přináší trochu zmatek, protože Staroindická obrana (Old Indian Defense, Altindische Verteidigung, Défense vieille-indienne, Defensa india Antigua) je svébytné, „trochu“ jiné zahájení, pro které mají Rusové posunutý název – pouze indická obrana (Индийская защита).

První zjištění: celosvětové zahájenské názvosloví není jednotné. Navíc různé jazyky mají možnosti vykládat názvy zahájení různě – týká se to třeba angličtiny, kdy může černý hrát nejen staroindickou obranu, ale i obranu starého indiána.

Největší kolizí v celosvětovém zahájenském názvosloví představuje Hra Ruy Lopéze. Že jste o takovém zahájení dosud neslyšeli? A přitom je to jedno z nejznámějších otevření: Španělská hra. Zatímco všechny jazyky, které jsem prozkoumával (včetně finštiny, v níž se i telefon neřekne telephon, ale puhelin) je to prostě a jednoduše španělská hra, tak Anglosasové z nějakého důvodu toto zeměpisné označení ignorují. Hrají Ruy Lopéz game, tedy hru španělského biskupa, který toto zahájení kdysi dávno (přibližně v roce 1560) propagoval a používal. Avšak Ruy Lopéz tah 3.Sf1-b5 nevymyslel, tento tah je uveden jako správné pokračování o sto let dříve v Göttingenském (šachovém) manuskriptu. Pokud by se k tomuto zdroji Ruy Lopéz přiznal, hráli bychom možná Göttingenskou hru. 

Začněme však popořádku: Základní dělení zahájení pochází už z temného středověku: Otevřené, polootevřené a zavřené hry. Tehdy asi tato rozlišení mělo svoje opodstatnění, avšak dnes je již zastaralé, protože „otevřená“ španělská nebo italská hra se často ve střední hře zasekne v pozici, kdy to opticky vypadá, že se na šachovnici mačká více než 32 kamenů a figurky jen obtížně hledají nějaké pole, na které by mohly šlápnout (Hikaru Nakamura vs Liviu Dieter Nisipeanu). Naopak v „zavřené“ Grünfeldově indické se často šachovnice rychle vyčistí a zbylé figurky mají neobyčejný pohybový potenciál (Alexander Onischuk vs Ray Robson).                                      

Pokud budeme šachové zahájenské názvosloví kategorizovat, tak se nabízí toto rozdělení:

• Zeměpisné – státy (Ruská, Francouzská, Italská, Uherská…)
• Zeměpisné – regiony (Katalánská, Sicilská, Skotská, Skandinávská…)
• Zeměpisné – města (Scheveningen, Cambridge-Springs, Vídeňská, Budapešťský gambit…)
• Zeměpisné – řeky (Volžský gambit)
• Národnostní (Slovanská)
• Personální (Aljechinova, Birdova, Rétiho, Pircova, Jänischův gambit, Marshallův útok…)
• Podle situace (Dámský a Královský gambit, Hra čtyř jezdců, Střelcova hra,…)
• Zvířata (Drak, Ježek, Orangutan)
• Žertovná a hanlivá (Orangutan, Indické obrany)
• Podivná šifra (Ben-Oni, Caro-Kann)

Nejčastější pojmenování základních zahájení je zeměpisné. Asi nemá cenu se pídit po tom, proč se Francouzská obrana jmenuje Francouzská a nikoliv (třeba) Belgická nebo Švýcarská. Prostě vezměme jako fakt, že tak kdysi dávno hráli francouzští šachisté – například v korespondenčním zápase Londýn-Paříž v roce 1834.  Podobné to bude i s Anglickou, Italskou apod.

Zajímavým exotem ve státních zahájeních, je Uherská obrana, protože je to jediné zahájení, které už mateřskou zemi nemá. A z jakéhosi sentimentu jsme dosud nepřešli k Maďarskému zahájení. Podobné je to s Leningradskou obranou v Holandské. Jméno nesmrtelného vůdce světového proletariátu už ze šachu nikdy nezmizí, protože jsme příliš líní na to, zvykat si na Petrohradskou, nebo Sanktpetěrburskou variantu.

Typickým regionálním zahájením je Sicilská obrana. Zde si však nevystačíme s „francouzskou teorií vzniku“ (viz výše), protože Sicilská obrana na Sicílii ani nevznikla, ani ji tam nikdo dlouhodobě nehrál a neanalyzoval. Ačkoliv tah 1. … c5 už byl znám, hrán a analyzován italskými hráči v 16.století, tak jméno mu přidělili až na počátku století devatenáctého. A protože Italská hra už byla obsazena, tak někoho (pravděpodobně to byl anglický mistr Jacob Sarratt v roce 1813) napadlo pojmenovat ten „divný italský“ tah 1. …c5 Sicilskou obranou, protože Sicílie je nedaleko od Itálie.      

Pojmenování po městech tak časté není. Nás, českomoravskoslovenské patrioty může trápit to, že Vídeňáci mají svou hru a Budapešťané svůj gambit, avšak Pražáci nic nemají, Bratislavané také ne a o Brně se raději ani nezmiňuji. Nebo snad někdo někdy slyšel o Pražské hře, Brněnském útoku nebo Prešpurském gambitu? Nicméně dvě takřka neznámá místa na zeměkouli mají své často hrané a oblíbené varianty: Scheveningen a Cambridge-Springs. Kdepak to je? Scheveningen je městská čtvrť v nizozemském Haagu a Cambridge-Springs je městečko v Pensylvánii. Varianta Cambridge-Springs se jmenuje podle turnaje, který se zde konal v roce 1904 a kde byl tah 6. … Dd8-a5 v dámském gambitu několikrát použit. Otcem této myšlenky je Emanuel Lasker, avšak někoho rozumného (možná Laskera samotného) napadlo pojmenovat variantu místopisně, a nikoliv personálně, protože Laskerových variant, gambitů, útoků, obran, her atp. může být více. V Cambridge-Springs určitě žádná jiná varianta zahájení nevznikne.

Obdobná je situace se Scheveningenem. Tato dlouhodobě oblíbená varianta (Geza Maroczy vs Max Euwe) byla zkoumána (v partiích i v kuloárech) při mezinárodním turnaji v roce 1923.

Volžský gambit se jako jediné zahájení jmenuje podle řeky. Avšak pozor: Ve světě (Česko, Slovensko, Rusko a Polsko jsou výjimky) se tento gambit označuje jménem maďarsko-amerického velmistra Benkő. Pojmenování po maďarském hráči je logické. Pál Benkő toto zahájení celý život analyzoval a hrál (Milan Vukic vs Pal Benko).  Pojmenování po řece, sice velké, dlouhé, široké, nadmíru vodnaté příliš logické není. Přesto zkusme spekulovat: Možná toto zahájení vynalezli za zpěvu písně „Éj, úchněm!“ volžští burlaci, když se při tahání lodí proti proudu nudili a hráli mezi sebou šachy, pochopitelně naslepo. Avšak moc věrohodné to není. Možná k analýzám přispěl nějaký sovětský mistr, z jehož pracovny se otevíral úchvatný výhled na Volhu. To už zní pravděpodobněji, nicméně já hlasuji pro tuto verzi: Když si sovětští velmistři v šedesátých letech Benkő-gambit oblíbili, a začali ho hrát a analyzovat, tak zjistili, že se jmenuje po maďarském emigrantovi, což bylo nepřípustné. Bylo nařízeno vymyslet jiný název, a protože v té době nebylo jasné, zda je tento gambit korektní, tak žádný ze sovětských koryfejů do něj nechtěl investovat své drahocenné jméno. A tak se volžský gambit nejmenuje ani Gellerův, ani Botvinnikův, ani Bronštejnův. Někoho napadlo, že řeka, přesněji Matka všech ruských řek, případnou ostudu z nekorektnosti snadno odplaví, a název byl stanoven.

Zajímavé je, že nikdy nikoho nenapadlo pojmenovat zahájení po nějaké hoře, nebo kopci. V Česku by se mohl ujmout obecný název pro (jakékoliv) zahájení, které se naprosto nepovedlo a vedlo k rychlému debaklu: Bílá Hora.

Postupme do další kategorie – národnostní: Slované mohou být pyšni na to, že jsou jediné etnikum, po němž je nějaké zahájení pojmenováno, a navíc je to jedno z nejoblíbenějších zahájení. Název vyplynul z prostého faktu, že o počáteční rozvoj slovanské varianty se postarali Alapin, Aljechin, Bogoljubov a Vidmar. Tedy bez výjimky Slované, ačkoliv žijící v neslovanských zemích. Na Germány, Romány, Kelty, Ugrofiny, Židy, Araby už žádné zahájení nezbylo. Bohužel musím slovanskou hrdost trochu zchladit, protože existuje svědectví, že přední němečtí šachisté (pod vedením slovutného stařešiny Siegberta Tarrasche) nechápavě koukali na tah 2. … c7-c6, a když se dozvěděli, kdo za tímto nesmyslem stojí, tak zahájení posměšně nazvali slovanskou obranou.

Logickým názvem zahájení nebo varianty je pojmenování personální, tedy podle autora, duchovního otce nebo propagátora. Avšak není to tak vždy. Klasickým příkladem pojmenování „naruby“ může být Damianova hra (1.e4 e5 2.Jf3 f6?). Portugalský lékárník Pedro Damiano toto zahájení neobjevil, ani neprosazoval, nýbrž ho ve své šachové učebnici v roce 1512 vyvrátil (Pedro Damiano vs NN) a úpěnlivě nabádal své čtenáře, ať pěšce na e5 kryjí jakkoliv jinak, jen ne takto! Bohužel jeho jméno od tahu 2. … f7-f6 už nikdo neodpáře, a tak bude do skonání věků tento ve své době nepřemožitelný šachista považován za neschopného ňoumu.

Představa, že nějaký silný velmistr vymyslel zásadní novinku (a stvořil svou novou variantu), tu v důležité partii zahrál a celý šachový svět s údivem otevřel ústa a začal mu provolávat slávu, je velmi romantická. Ve skutečnosti kolegové a (především) konkurenti na novinku zírali a doufali, že to je nonsens, hloupost, úlet popř. výron zoufalství. Důvod byl jednoduchý: Každý zásah do pečlivě vystavěného repertoáru zahájení byl v lepším případě škodlivý, v horším případě destruktivní. „Vždyť se budu muset učit nějaké nové tahy a vrtat se v pozici, kterou jsem měl docela pod kontrolou!“ láteřil dotčený šachista, když si ověřil, že novinka bude životaschopná.

Jak asi kolegové koukali na Paula Kerese, když poprvé zahrál 6. g2-g4 (Paul Keres vs Efim Bogoljubov)? Navíc proti autoritě z největších, proti Bogoljubovi. Co to Keres hraje za ptákovinu? Ten estonský mládenec si myslí, že se taková pošetilost bude jmenovat po něm? Podobné byly první reakce na Polugajevského variantu v sicilské. Tah b7-b5 už teď? (Ljubomir Ljubojevic vs Lev Polugaevsky ) V sedmém tahu? Vždyť ztrácí figuru! A to byl Lev Abramovič vždy tak opatrný, že by mu přeskočilo? Přes počáteční nedůvěru oba tyto tahy vydržely až do dnešních dnů – pravda, Polugajevského 7. … b7-b5 se šrámy a odřeninami, nicméně když se dnes řekne Keres a Polugajevskij (a myslí se idea, nikoliv člověk), tak si vybavíme tyto dva tahy.

Každý významný šachista se snažil, aby po něm zůstaly nejen skvělé partie, ale i zahájení, nebo alespoň důležitá varianta. Je zajímavé, že se to podařilo jen některým. Třeba takový Capablanca… Ať jsem hledal, kde jsem hledal, Capablankovo zahájení jsem nenašel. Oproti tomu Frank Marshall, kterého si José Raúl Capablanca skoro v každé vzájemné partii (Jose Raul Capablanca vs Frank James Marshall ) namazal na chleba, po sobě zanechal ideu a variantu, která patří sto let ke zlatým hřebům šachu.

Mezi světovými válkami byl ještě v šachové teorii prostor svoje jméno do nějakého zahájení procpat. Dovedu si představit, jak Capablankovi v útrobách zurčela žluč, když se jeho nepřítel č. 1. Aljechin prosadil se svou obranou (Endre Steiner vs Alexander Alekhine), navíc s ideou („nevadí, že tahám furt jedním koněm, ono se to později bude hodit“), kterou Capablanca nemohl do svého šachového vesmíru přijmout. Nicméně mám pro velkého Capu satisfakci, nejmenuje se po něm žádné zahájení, ale všichni dobře víme, z vlastních blahých i neblahých zkušeností, co to je „malá Capablankovská kombinace“. 

Poznámka na okraj: Všimněte si, že v zahájení se kdeco nějak jmenuje, ale obraty, situace, typizované okamžiky ze střední hry nebo koncovky mají svá jména jen výjimečně. Kromě Capablankovské malé kombinace mne napadá Torreho mlýnek (Carlos Torre Repetto vs Emanuel Lasker). Možná se pokusím s kamarády sepsat pojednání, které zavede názvosloví k obratům, strategiím a akcím ve střední hře a v koncovce podle jejich autorů. V diskusi pod článkem nám to můžete zakázat, ale já vás pravděpodobně neposlechnu.

Od Capablanky přejdeme přes oslí můstek k šachistovi, který po sobě zanechal nejen zahájení, ale i něco důležitějšího: Technologii. Když s tímto novátorem Capablanca na turnaji v New Yorku v roce 1924 prohrál, byla to jeho první prohra po osmi letech. Pokořitelem nepokořitelného byl Richard Réti, československý občan. Avšak národní hrdost trochu zmírníme. Réti byl typickým dítětem rakouskouherské monarchie. Po jejím rozpadu zakotvil v Československu a stal se Čechoslovákem. Ačkoliv to byl původem maďarský žid a jeho rodný jazyk byla němčina. Rétiho zahájení (Richard Reti vs Efim Bogoljubov) přineslo zásadní novinku. V jeho zahájení nezáleželo na přesném pořadí tahů, ale na správném skloubení různých pozičních a taktických idejí do přehledného a fungujícího soustrojí. Navíc se Réti jako první dopustil kacířské myšlenky, která před ním ještě nikoho nenapadla: „Mám sice bílé kameny, ale zatím se moc dopředu nepoženu, černému nechám centrum, a pak na něj v pravý čas začnu dotírat.“ Nutno říci, že ve 20. letech dvacátého století byl tento princip výrazným osvěžením zatuchlé zahájenské teorie; tedy pro toho, kdo to pochopil. Bohužel Réti nedostal k rozvinutí své hypermoderní školy skoro žádný čas. V červnu 1929 ve věku 40 let, tedy ve věku nejplodnějším, umírá na dětskou spálu.        

Zatímco Réti své zahájení prosadil a našel mnoho následovníků, jiný velmistr o padesát let později vyrukoval s podobnou zásadou, ale (občas) nedopadl dobře. Dánský velmistr Bent Larsen, ve své době (60. a 70. léta) člen světové špičky, se stal při aplikaci svého zahájení pod světly reflektorů smutným hrdinou. Ve slavném zápase Sovětský svaz – Zbytek světa, Bělehrad 1970, si Larsen vyvzdoroval v týmu Světa první šachovnici. Tu mu Robert Fischer rád přenechal, protože se tak vyhnul přímému souboji s mistrem světa Borisem Spasským. Larsen zaskočil Spasského tahem 1.b3. Spasskij se rychle zorientoval, a protože se „prokletí vyumělkovanosti“ Larsena drželo celé zahájení, tak Spasskij mohl vytvořit jednu z nejpůsobivějších miniatur (Bent Larsen vs Boris Spassky) všech dob. Uznejte: Postavit si druhou dámu už v 17. tahu se nepodaří každý rok.

Na dlouholetého mistr světa Botvinnika žádné zahájení nezbylo, nicméně dal své cenné jméno jedné z nejdivočejších variant vůbec. Navíc v dámském gambitu, který je považován za poziční, až konzervativní zahájení. Avšak při podrobnějším zkoumání zjistíme, že tuto variantu už hráli šachisté mnohem dříve než Botvinnik. Ten ji použil v roce 1944 na přeboru SSSR. Největší zásluhu na rozvoji Botvinnikovy varianty měl mladičký hamburský mistr Klaus Junge, talentovaný chlapec, kterému Aljechin předvídal skvělou budoucnost. Nicméně právě probíhá druhá světová válka, devatenáctiletý Klaus Junge narukoval v roce 1943 na východní frontu a padl deset dní před koncem války. Jeho vypiplanou variantu si odvezla Rudá armáda jako intelektuální válečnou kořist. Botvinnik se jí rád ujal, a tak dodnes nese jeho jméno, i když charakter této výstřední varianty je v naprostém rozporu s tím, jak vnímáme Botvinnikův herní styl založený na dodržování pozičních principů.

Některé okrajová zahájení (gambity) se jmenují po šachistech, kteří jsou dnes už zakryti příkrovem zapomnění. Zůstala po nich jen ta zahájení. Vzpomínám si, jak v dobách nespoutané mladosti jsme s kolegy hledali nějaké málo prozkoumané gambity, kterými bychom neutralizovali soupeřovy znalosti zahájení. Proti sicilské obraně jsme používali Morra gambit, a proti 1.d4 d5 (nebo proti skandinávské) gambit Blackmar-Diemer. Schválně si ty názvy řekněte nahlas a správně intonujte: Morrrrrááááák a Blekmarrrdýýýýmerrr. Už z těch názvů jde děs a zmar. Gambity s takovými názvy musí být korektní, protože se po šachovnici přežene morová rána, aby se pak nad troskami černé pozice převalovala hustá oblaka černého dýmu. 

Nesmíme zapomenout na netradiční názvy zahájení. V teorii zahájení máme malou zoologickou zahradu: Drak, Ježek, Orangutan. Názvy vymysleli šachisté s nadměrnou vizuální fantazií. Podle wikipedie je autorem názvu „Drak“ ruský šachový mistr Fjodor Duz-Chotimirskij, který si všiml podobnosti tvaru černého pěšcového řetězce s postavením hvězd v souhvězdí Draka. Popravdě, ať natáčím noční oblohu jakýmkoliv směrem, tak tam hvězdy, které by se daly zobrazit jako pěšci d6-e7-f7-g6-h7, nemohu najít. Domnívám se, že označení Drak vzniklo jinak: Pěšcový řetězec c5-d6-e7-f7-g6-h7 připomíná draka z profilu. Pěšec c5 je hlava, d6 krk, pak tělo (e7, f7), následuje hrb (g6), a nakonec ocas (h7). Můžete sice namítnout, že na poli c5 od 3. tahu už žádný černý pěšec není, ale to je v pořádku, protože tu hlavu svým mečem odsekl statečný princ Bajaja.

Další živočich: Ježek se prosadil v sedmdesátých letech. Byl to finální a velmi úspěšný výhonek hypermodernismu, jak ho definovali kdysi dávno Réti, Tartakower a Nimcovič. Otcem tohoto zahájení není ani hudební skladatel Jaroslav Ježek, ani fotbalový trenér Václav Ježek, ani politik Tomáš Ježek. Opět se jedná – podobně jako u draka – o vizuální dojem z postavení černých pěšců na polích a6-b6-d6-e6. Brit William Harstone tam viděl ježka (the hedgehog), který je schumlán do klubíčka a, až nadejte jeho chvíle, tak bodne nějakým pěšcem vpřed a způsobí bílému útrapy. Ježka jde černými kameny zmuchlat z různých zahájení: Anglická, Sicilská, někdy, když oba hráči spolupracují, se do ježka může překlopit i Dámská nebo Královská indická. Základním znakem je výměna černého c-pěšce za bílého d-pěšce a postavení bílých pěšců c4 a e4, které vypadá silně (Géza Mároczy by o síle těchto pěšců ani na sekundu nezapochyboval), ale jak už odhalil Réti ve dvacátých letech: Dopředu vystrčení pěšci mohou být někdy slabí pěšci.

Kasparov ve své skvělé knize Revoluce v zahájení věnuje Ježkovi úvodní kapitolu s mnoha ukázkami a veselými příhodami, a tak mi dovolte, abych ji použil jako zdroj následujících informací.

Průkopníkem ježka na úrovni světové extratřídy byl Ljubomir Ljubojević, který nikdy nešel pro zajímavý nápad daleko. Traduje se, že když teenager Ljubo viděl v šedesátých letech, jak hraje fotbal slavný Inter Milán pod velením slavného trenéra Hererry, rozhodl se, že v šachu vymyslí něco podobného: Pevná a pružná obrana, soupeř získá veškerý prostor, ale když zaváhá, tak ho potrestá smrtící protiútok. Hezká ukázka sportovního cross-overu…

Ježek je typickým příkladem systému „pružina“, která je nějaký čas, někdy docela dlouho stlačena, aby se pak (ne vždy, pochopitelně) vymrštila a smetla, či alespoň poškodila bílé vojsko. Za ježkovými bodlinami (Pa6-b6-d6-e6) se přemisťují černé figury, avšak nikoliv bez myšlenky, nýbrž tak rafinovaně, aby mohly, až se pružina vymrští, bílému škodit. Hráč, schoulený do svého ježka, musí být trpělivý, vytrvalý, chladnokrevný a především sebevědomý. Jistě to znáte – není jednoduché se účinně a dlouhodobě převalovat a číhat a číhat. Nicméně situace bílého, který kolem ježka chvíli chodí, chvíli nad ním postává, chvíli se na něj mračí a po celý čas čeká, co se jako konečně bude dít!, také není jednoduchá. Kasparov (a nejen on) tvrdí, že psychologicky je na tom v Ježkovi bílý hůř, neboť musí vymýšlet „větší objem dat“ než černý, protože jeho figurky mají více místa. A pak nastane časová tíseň a s ní pocit, jak to, že jsem to ještě nevyhrál, vždyť to bylo celou dobu takové dobré, vždyť se černý skoro nehnul a o žádné chybě nevím! Co se to proboha děje…?!

Svěšnikov, hráč přísného logického stylu, který si k partii něco tak neuchopitelného jako psychologie nepřipustí, byl z Ježka v prvních letech jeho existence naprosto konsternován. Jeho přesvědčení, že Ježek je nesprávné zahájení a je třeba ho ztrestat, ho dokonce na pásmovém turnaji v roce 1982 přinutilo k tomu, aby ve dvou partiích nehrál 1. e4, jako po celý dosavadní život, a dobrovolně „šel do ježka“, aby to těm „reformátorům“ vysvětlil (Evgeni Ellinovich Sveshnikov vs Vitaly Tseshkovsky). Druhého Ježka z tohoto turnaje se štěstím zremizoval (Evgeni Ellinovich Sveshnikov vs Lev Psakhis). Když se ho ptali, co se mu to u těch ježků stalo, odpověděl, že získal v zahájení jasné výhody, ale ty pak nevyužil kvůli špatné formě. Kasparov to komentuje, že statistika Ježků jasně ukazuje, že bílý je ve špatné formě skoro pokaždé.

Někdy může být Ježek „o něco rychlejší“ než v předešlých ukázkách, stačí bílá nepozornost a naopak černá pozornost umně zkombinovaná s chytrou a nečekanou ideou. Přesto je třeba se nejdříve několik tahů smysluplně převalovat figurkami na sedmé a osmé řadě. A pak se černou věží podívat, kde se nudí bílá dáma… (Karen Ashotovich Grigorian vs Georgy Tadzhikanovich Agzamov)

Strašlivě pobodán ježkem byl Lev Polugajevskij ve slavné partii s Ľubomírem Ftáčníkem na Olympiádě v Luzernu (Lev Polugaevsky vs Lubomir Ftacnik). Bílým ježkobijcům po těchto (a i jiných) debaklech nezbylo nic jiného, než ubrat ze siláckých řečí a dávat si na ježka pozor a nemít ten den špatnou formu. Nebo zvolit nejjistější řešení, jak na Ježka vyzrát. Prostě se mu vyhýbat.    

Ze šachové fauny nám zbyl oranžový lidoop. Označení Orangutan zavedl polský velmistr Savielly Tartakower, který po návštěvě zoologické zahrady v Bronxu (turnaj v New Yorku v roce 1924 má právě volný den) prohlásil, že mu postup pěšce 1. b4 s dalším b5 připomíná šplhání orangutana po kmeni stromu. A protože Tartakower byl proslulý jako mimořádně vtipný člověk, tak bylo nutné jeho název tahu 1. b4 přijmout. Po roce 1963 se musel orangutan trochu uskrovnit, protože o něm (přesněji o zahájení 1. b4) sepsal erudovanou a dodnes ceněnou monografii sovětský mistr Alexej Pavlovič Sokolskij. Aktuálně se používají oba názvy (Orangutan a zahájení Sokolského) a není to nic výjimečného.

Asi nejznámějším „dvojménem“ se pyšní Pircova a zároveň Ufimcevova obrana. Je to proto, že (pozor, vtip!) jugoslávský velmistr Vasja Pirc si oblíbil obranu Ufimceva. Zatímco sovětský mistr Anatolij Gavrilovič Ufimcev často a rád hrával Pircovu obranu. Dnes už těžko rozsoudíme, kdo z nich pro zdar tohoto zahájení učinil více, nicméně Ufimcevova obrana se hraje v zemích bývalého Sovětského svazu, a ve zbytku světa se hraje Pircova obrana – jugoslávský velmistr těží z toho, že jeho jméno je kratší a snadněji vyslovitelné. Nicméně jsou země, kde jsou na dlouhé názvy navyklí, a tak hrají zahájení s názvem Pirc-Ufimzew-Verteidigung.

Dvojitým názvem se můžeme trochu těšit i my, Češi, protože obrana Ben-Oni (nebo moderněji Benoni) bývala v Československu někdy nazývána Hromádkovou indickou obranou. Zde je však situace složitější, než u konfliktu Pirc-Ufimcev. Protože systémů Ben-Oni je několik a Hromádkova indická vzniká (prý) jen po tahu 3. … e5. Když jsem zkoumal, jak se Ben-Oni jmenuje jinde ve světě, tak jsem s překvapením zjistil, že jméno mistra Hromádky nikdo nezná, a jeho idea (jedna z vedlejších variant Ben-Oni) je houfně nazývána Czech Benoni, Tschechisches Benoni, Benoni tchèque, Benoni checa. Pravděpodobně se šachovým teoretikům typicky české jméno špatně artikulovalo. Avšak podivná šifra Ben-Oni jim potíže nedělá… Co to však Ben-Oni (nebo Benoni, nebo Ben Oni) vůbec znamená? Je to hebrejsky a překlad do češtiny zní: Syn smutku. To je zajímavá informace, ale jak ji vyhodnotit? Musíme se zavrtat hluboko do minulosti, protože první kratičká zmínka o tazích 1.d4 c5 2.d5 pochází z roku 1825, kdy německý šachista Aaron Reinganum vydal knihu šachových partií, variant, esejů a postřehů „Ben Oni oder Vertheidigungen der Gambitzüge im Schach“. Prý to byl těžký melancholik a slovní spojení „Syn smutku“ navíc v hebrejštině mu připadalo výstižné pro marnost jeho počínání. Když v roce 1841 začali někteří odvážní novátoři toto nezvyklé zahájení používat, někdo (možná Howard Staunton) zapomenutou Reinganumovu knihu vyštrachal ze své knihovny a název novému zahájení přidělil.  

Podobně exoticky jako Ben-Oni zní i Caro-Kann. Avšak pozor, tento název není ani hebrejsky, ani portugalsky, ani nijak jinak. Jedná se o jména dvou úctyhodných mužů, kteří svorně toto zahájení vynalezli. Horatio Caro byl Angličan a Marcus Kann Rakušan. Premiéru, a to naprosto úspěšnou, mělo toto zahájení v roce 1885 v Hamburku (Jacques Mieses vs Marcus Kann). Díky tomu, že oba vynálezci měli krátká příjmení, můžeme jejich zahájení označovat oběma jmény. Kdyby se mistr Ufimcev jmenoval trochu kratčeji, mohli jsme nyní mít s „Carokannem“ i sousední zahájení: „Fimpirce“.     

Mistr Hromádka byl bohužel ze šachové terminologie vytlačen. Přesto však existuje dávný český šachista, po němž je pojmenována varianta, a to nezpochybnitelně a na celém světě. Navíc se jedná o nejostřejší (nejšílenější) zahájení všech dob, a tak máme, my Češi, být na co hrdi. Karel Traxler byl ve své době (přelom 19. a 20. století) silný amatérský šachista a katolický kněz. Škoda, že jsme neslyšeli nějaké jeho kázání. Pokud bylo alespoň trochu podobné jeho variantě, tak to muselo být významné obohacení standardního katechismu. Svůj – nedá se říci gambit, protože se jedná o sekvenci obětí různých figur v různém počtu na různých polích (podle situace) – použil poprvé v roce 1890 na turnaji v Hostouni (J Reinisch vs Karel Traxler). Od té doby se lidstvo snaží dokázat, že nápad pana faráře z Veselí nad Lužnicí je buď naprosto geniální, nebo zcela zcestný. V dobách bujného mládí nás, hráče ÚDA Praha, „Traxler“ naprosto uhranul a několikrát jsme ho zužitkovali nejen k výhře, ale k dokonalé výhře. Jako příklad nechť poslouží tato partie (Jan Sosna vs Miroslav Muron).  Pokud vás idea pana faráře zaujala, zkuste si do YouTube zadat vyhledávání „traxler counterattack“, a budete mít několik dní o zábavu postaráno…

Poslední kategorie zahájenských názvů je trochu žinantní, protože to jsou názvy, které původně byly výsměšné a hanlivé, nicméně se ujaly a dnes je používáme bez uzardění. Patří k nim již zmíněný orangutan. Aljechin měl pro raný postup bílého b-pěšce jen výraz pohrdání a rád lidoopí název škodolibě šířil dál.

Hanlivé bývalo označení Indické obrany – zatím bez dalšího rozřazení, jak je známe dnes. S myšlenkou 1.d4 Jf6 přišel v polovině 19. století hráč indického původu, jména a barvy pleti: Bonnerjee Mohishunder. Avšak zpočátku se svým nápadem („Nechám bílého, ať si postaví svoje centrum, já pak s tím něco udělám.“) byl značně neúspěšný (John Cochrane vs Bonnerjee Mohishunder). A tak není divu, že britští domorodci dali průchod svému latentnímu rasismu: „Well, takto se hrají šachy v Indii, používají tam méněcennou indickou obranu.“ Naštěstí na marné snahy mistra Mohishundera později navázali další borci a podřadná indická obrana rozkvetla do mnoha květů: Královské (fiančetuje se královský střelec), Dámské (fiančetuje se dámský střelec), Nimcovičovy (použijí se hypermoderní postuláty), Grünfeldovy (boj o centrum se odloží ad absurdum), Bogoljubovy (dáme šach střelcem a uvidíme).

Existuje zajímavá teorie, proč Mohishunder (i jiní indičtí hráči) hráli právě takto. Když se počátkem 19. století do Indie šachy vrátily ve své evropské mutaci, tak zapomněly hráčům říci, že pěšec v základním postavení může táhnout o dvě pole. Indičtí šachisté se o této pěšcové výjimce dozvěděli až poté, co si vybudovali vlastní „indickou“ teorii zahájení, a už u ní zůstali.         

Mají současní šachisté šanci, aby se v zahájení po nich něco pojmenovalo? Mám obavu, že nikoliv, protože vše důležité už bylo vytěženo, a vymýšlet teorii zahájení ve Fischerových šachách si zatím nikdo netroufl. Nicméně se dnes v šachové superšpičce vyskytuje velmistr, který by mohl svoje jméno propůjčit jednomu zahájení: Magnus Carlsen.  Carlsenovo zahájení by však nebyla exaktní varianta + ideje + motivy + koncepce, ale přístup k zahájení, který by se dal trivializovat do věty: „Nějak to nějaké zahájení postavím, pak budeme nějak popotahovat, pak někde získám nějaké plus, a pak ho užužlám.“ (Magnus Carlsen vs Viswanathan Anand) Porovnejme to s přístupem Bobbyho Fischera, který před padesáti lety uvažoval zcela jinak: „Budu proti němu hrát ve svém oblíbeném zahájení nějakou variantu, kterou znám lépe než on (to jsou všechny), on se splete, já získám výhodu, stisknu ho a rozdrtím!“ (Robert James Fischer vs Tigran Vartanovich Petrosian).

Autor: Petr Sýkora, s vydatnou pomocí Martina Nečady