Jak slavil pan Hort sedmdesátku

Už to měl namyšlené: v pátek turnaj čtyř vybraných velmistrů v rapid šachu, v sobotu simultánka velmistrů proti vybraným družstvům přátel pana Horta a jeho. A zdali bych se chtěl takové akce zúčastnit a koho bych případně ještě navrhoval zapojit. Pípl jsem něco o tom, že by mohl pozvat také pana Vykydala, který všechny jmenované velmistry zná a dokonce s nimi sám hrával ve finále nebo polofinále mistrovství Československa. Vlastík se mne otázal, zdali to pan Vykydal „vydrží“ a abych mu tedy poslal jeho mejlovou adresu nebo číslo mobilu, že ho také pozve. 

Po čase přišla ze sekretariátu Dopravních staveb Brno pozvánka do Blanska. Dlouho jsem tu obálku neotvíral, neboť jsem si stále nebyl jistý, zda chci hrát v oné simultánce, neb samotné hraní šachu už mne vůbec, ale vůbec nebaví pro pokročilou sklerózu. Kdo by rád a dobrovolně prohrával, že... Asi týden před akcí se opět ozval telefon: „Tady Vlastík. Přijedeš?“ Cosi jsem zamrmlal. „A dostal jsi ty knížky?“ „Jasně“. (To musím trochu vysvětlit. Vlastík sehrál pěknou partii v II. lize. Já mu řekl, že ji rád uveřejním ve své šachové hlídce v Brněnském deníku, ale že se může stát, že redaktoři ji zkrátí, neb budou potřebovat místo na reklamu. A placené reklamy jsou to, co dnes noviny živí. Na to Vlastík jako zkušený profesionál (a možná v žertu) prohodil, že si ten prostor pro článek zaplatí jako reklamu a zmínil se o docela zajímavé částce. Nakonec Chvilka nad šachovnicí vyšla v původní podobě, Vlastík byl spokojen a napsal mi milý e-mail, který končil slovy: „Přej si co chceš – rád ti to splním.“ Tak jsem si přál několik šachových knih z internetového obchodu pana Mokrého. A skutečně – v pátek před Vánoci mi řidič pana Chládka objednané knížky dovezl domů. Ještě jednou dík a vraťme se k tématu).

Vlastík v telefónu pokračoval: „A budeš hrát simultánku?“ „No, kdybys mne nepotřeboval, budu rád.“ „Mám nějaké problémy s organizací, ale ty jsi kamarád.“ Pochopil jsem to tak, že třeba slíbil místo v simultánce někomu jinému a je rád, že místo pouštím. Nakonec se v sobotu 11. ledna 2014 ukázalo, že je všechno jinak. Protože nerad cestuji kamkoliv sám (a hlavně ne „pěšky“), zkusil jsem dva dny před akcí oslovit potenciální řidiče pana Vávru a Vykydala. Ozval se František, že do Blanska pojede ráno vlakem, neboť chce vidět ten rapid. Připomínám, že jsem stále ještě neotevřel obálku s pozvánkou! Jaký rapid, pomyslel jsem si a nechal to být. Ale v pátek večer jsem byl již trochu nervózní a začal jsem hledat vlakové spojení do Blanska na internetu. A pak přišel e-mail od pana Vykydala, kde mi ohlásil momentální stav turnaje a že odjíždí zítra do Blanska vlakem v 8.02 hodin. Tož jsem se v sobotu ráno rovněž na nádraží vypravil. Připomínám, že jsem vlakem už pár let nejel, tak jsem toto drobné životní umění zcela zapomněl.

Tak se stalo, že v Adamově, kde nás kontrolovala paní průvodčí, tak se hrozně podivila, že moje jízdenka (36 Kč) není „oražená“. Už dávno jsem totiž zapomněl, že před vstupem do vlaku se musí jízdenka označit v takovém strojku, jako bývají v tramvajích! No to je vůl, jistě si paní průvodčí pomyslela a jízdenku mi dodatečně označila a ani pokutu zaplatit nechtěla. Pak jsme v poklidu vystoupili na zastávce Blansko-město a já začal uvažovat, kudy se k zámku vydáme. Na mapě jsem v počítači viděl jen jakousi okružní cestu Rožmitálová – Poříčí – Mlýnská – Dvorská – Úvoz, ale Franta, který tam byl již včera, se mi vysmál a že půjdeme jen kousek přímo. „Ale tam je přece potok!“ – tvrdil jsem po studiu mapy. Franta nevěřícně kroutil hlavou a vedl mne raději opatrně dál. Na konci Rožmitálské mi ukázal dům, kde prý v roce 1945 bydlel. Tehdy zřejmě kvůli bombardování Brna poslali někteří rodiče své děti k dobrým lidem na venkov...

A pokračovali jsme kolem Městského muzea k zámku. Na parkovišti před Muzeem Frantovi povídám: „Není to támhle Vlasta?“ Nu ano, volným krokem se k nám blížil pan Hort a už zdálky nás poznal a zdravil. Dali jsme se do řeči a František mu předal Brněnský deník, kde jsem ve Chvilce nad šachovnicí o Hortovi napsal pár slov a jeden citát. To jsem ovšem netušil, že v těch novinách je i půlstránkové interview s Hortem, pořízené jednou sportovní redaktorkou, která měla o královské hře spíše jen mlhavou představu. Tak například nazvala místo, kde získal československý tým na olympiádě stříbrnou medaili v roce 1982 Lucernou, nikoliv Luzernem apod. Hort nám poděkoval a s námi na Sýpku nešel, řka, že se jde před partií projít a že dnes se nezačíná v devět, ale až v půl desáté. Pak jsme si všichni postěžovali na různé choroby, které trápí naše starší těla a já pobavil pana Horta citací výroku mé 94leté babičky, která tělesně na tom byla skvěle, neb umývala okna v prvním patře baráku na Zemědělské ulici, kde bydlela přes padesát let, stojíc na římse: „Jenoušku, stárnutí – to je blbnutí.“ Jak pravdivé, že...

Do Sýpky jsme s panem Vykydalem dorazili v pořádku a všimli jsme si, že v restauraci již sedí řada šachistů, třeba pan Plachetka s paní, paní Medunová, pan Václav Chládek, Macura, Boleslav z 1. Novoborského webu a další, kteří dojídali snídani. Tak jsme se sedli trochu stranou, abychom se jako nevnucovali. Ale v tom je pan Vykydal geniální – skončilo to tím, že nás Václav Chládek pozval mezi VIP a mohli jsme si dokonce na ředitelský účet objednat také snídani. Dali jsme si džus a hemenex. Po chvilce povídání s panem Boleslavem a Macurou (ten dlouze vysvětlil, že při křtu dostal jméno Josef, pak se tatínek, který jako švec přišel o práci naštval a šel jméno na matriku přeměnit na Emil, ovšem Macurovi doma všichni říkali Milane – tak se s tím poperte) a pak nastala chvíle vydat se do hracího sálu v prvním patře, kdy již vše měl pan rozhodčí Láďa Palovský připravené k zahájení 4. kola turnaje čtyř. Pan Vykydal usedl před dvojici Plachetka - Lechtýnský s tím, že bude jejich partii zapisovat. Nebýt toho, že se této práce ujal již včera, nebylo by z turnaje zachováno skoro nic. Já se nabídl rozhodčímu, že budu zapisovat u druhého stolu partii Meduna - Hort. Bylo mi vyhověno a psali jsme.

V přestávce před pátým kolem jsem na chodbě chvíli konverzoval s velmistrem Medunou. Řekl jsem mu příhodu, o které často na Anenské vypráví Josef Spodný. V sezóně 1972/73 tuším vyhrála Tesla Karlín československou extraligu (tehdy to bylo skromně nazýváno první ligou). A v tom zápase Meduna porazil mnohem slavnějšího Horta. Ten (tehdy byl tuším člen ÚDA Praha) prohlásil, že takové saláty by sám porazil v simultánce. Slovo dalo slovo a simultánka velmistra Horta s vítězem ligy na osmi šachovnicích se uskutečnila. Velmistr Hort to utkání vskutku vyhrál, ovšem s Medunou opět prohrál. Tak se Edy ptám „Vzpomínáte si na to?“ A pan Meduna odtušil: „Já si nepamatuji ani to, co bylo včera, natož tohle...“. A bylo to. (Nahlédl jsem do historických tabulek a vítězná Tesla prohrála s týmem ÚDA Praha 0,5:7,5. Jak to tedy je s pamětí Josefa Spodného? *) Ovšem večer před rautem mi nezapomněl Meduna říci: „Pozdravujte ode mne Pepíka Spodného!“. Tož jsem to v neděli v klubovně Lokomotivy Brno při zápasech I. ligy a KP I rád Pepovi vyřídil.

V pátém kole jsem si zase vypůjčil partiář a tužku od pana Palovského a zapisoval jsem partii Hort - Lechtýnský, zatímco pan Vykydal seděl u partie Meduna - Plachetka. Když to Lechtýnský se štěstím zremizoval a Meduna porazil Plachetku a tím se dostal do čela turnaje (Jáno měl po včerejšku 2,5 bodu, dnes obě první partie ale prohrál) – nastal čas oběda. Opět přišla chvíle pana Vykydala. Sedli jsme si do restaurace, vyžádali si jídelní lístek a hledali „něco drobného“. Já si objednal sýrové kostky (za 36 Kč) a Franta topinky za podobnou cenu. A ještě 1 deci bílého a já Kozla jedenáctku za lidových 25 Kč. Takto tam hodujeme, když tu kolem prochází Vlastík Chládek. Vídí, že jakoby končíme hostinu a ptá se: „Tak co hoši, jak Vám chutnalo?“ My vysvětlujeme, co jsme si dali, ale Vlastík hned volá číšnici: „Ať si páni objednají co chtějí, je to na můj účet!“ A tak jsem si dal svíčkovou s karlovarskými knedlíky a Franta poloviční porci kančího guláše. Obojí bylo výborné.

Po obědě byla delší přestávka, začali se na Zámeckou Sýpku trousit účastníci odpolední velmistrovské simultánky, záhy bylo v restauraci plno známých šachových tváří. Např. pan Matocha z Pražské šachové společnosti, bývalý generální sekretář Šachového svazu ČR pan Herejk, borci z Lipovce a Adamova, přátelé pana Horta z týmu PORG v pražském městském přeboru a jiní borci. Objevil se i pan Michal Vávra – rovněž pozvaný na simultánku do týmu „funkcionářů“ i když jemu by více slušelo označení „mecenášů“. A také hned se jako dobrý mecenáš projevil: musel někam odejít a tak na zaplacení své skromné útraty (džus) pohodil na stůl tisícovku, vzápětí se však vrátil a proměnil ji na dvoustovku. Chytré! Jak se čas nachyloval, přisedl si k našemu stolu pan Meduna (kterého předtím hledala marně jeho paní – asi potřebovala klíč od pokoje) a jako vždy, když nás Brňáky vidí, tak začal: „Co vy to tam v tom Brně děláte. Kdysi jste měli čtyři extraligové týmy, teď žádný.“ A vzápětí začne již poněkolikáté uvádět na pravou míru dávný spor s Ivošem Rýcem, díky kterému se mu dostalo mezi některými šachisty snad nezasloužené nálepky „podvodníka“. Oč tehdy vlastně šlo? Hrálo se utkání Královopolská Brno – Tesla Karlín. Na první šachovnici hrál za domácí Ivo  Rýc, za hosty Eduard Meduna. Podle Meduny se Rýc tvářil velmi zarputile. Před zápasem prý Tesláci navrhli Brňákům remízu, která by jim stačila k udržení v lize, Brňané odmítli. Tak se hrálo. V partii Rýc-Meduna občas Ivo od partie odběhl a v jedné takové chvíli Edu, který stál snad hůř, napadlo učinit malý nenápadný tah pěšcem na jiném křídle než se odehrávaly  podstatné události v partii. A zmáčkl hodiny. Rýc se vrátil, nevšiml si učiněného tahu, v domnění, že není na tahu, přemáčkl hodiny a vznikl SPOR. Nejvíc do něho zasahoval pan Picmaus za Královopolské, který se málem fyzicky utkal s kapitánem Tesly Březovským, nebylo to nic příjemného. Utkání se řešilo u zeleného stolu – nakonec bylo nařízeno jeho opakování a v tom Tesla vyhrála a Královopolská z ligy sestoupila. A za všechno toto příkoří holt mohl Eda Meduna. No je docela zvláštní, že na to příjde vždycky řeč – asi to Edu dost mrzí, že byl takto některými lidmi brán...

Ale dosti možná nepřesných výkladů, je potřeba zaplatit útratu a jit zapisovat šesté kolo turnaje velmistrů. Tentokrát pan Vávra nechává na stole dvoustovku, kterou platím svoji a Medunovu malou pivní útratu (50 Kč) a zapomínám zbytek peněz donátorovi vrátit. Ten mi to pak v neděli připomíná, když po něm chci v bufetu paní Dany Holzmannové, aby se připojil k mým sponzorům a objednal mi pivo... V šestém kole a posledním zapisuje pan Vykydal partii Lechtýnský-Meduna (ta končí poměrně rychle remízou) a já usedám k partii Plachetka-Hort.

* Pro zajímavost uvádím sestavy Tesly a ÚDA Praha ze sezóny 1971/72, ze vzpomínané sezóny sestavy nemám:  ÚDA Praha: Hort, Jansa, Nowak, Prívara, Boukal, Prandstetter, Zajíc, Vokřálová, Thelen, Němec, Fiala T., Lesný. Tesla Karlín: Meduna, Trmal, Votruba, Vodička, Nováček, Vysloužil, Špaček, Březovský, Bouček, Spodný, Kolář.

Vedle mne vlevo sedí pán, který nezapisoval partii, ale portrétoval velmistra Horta – byl to pak jeden z dárků, které Hort večer od svých obdivovatelů dostal. Partie, v níž jednu chvíli těsně před závěrem Vlasta prohlásil „No tak to tedy prohraju“, skončila gentlemanskou remízou. A velmistrovský turnaj přinesl toto pořadí: 1. Eduard Meduna (2369) 4(6), 2.-3. Jiří Lechtýnský (2360), Ján Plachetka (2350) 3, 4. Vlastimil Hort (2436) 2 body. Pořadatelé krásné akce pak všechny přítomné – a už tam bylo diváků několik desítek, zatímco dopoledne se přišli na partie podívat snad jen manželé Šteflovi z Brna – požádali, že musejí místnost upravit k sehrání simultánek, takže opět přišel čas buď na procházku, nebo návštěvu místní restaurace...

Odpoledne začaly simultánky. Velmistři si své soupeře nevybírali, byli jim určení podle výsledku turnaje. Patrně nejsilnějším týmem byli přátelé velmistra Horta, šachisté hrající v jeho týmu v městském přeboru v Praze (Jiří Navrátil, Petr Herejk, Pavel Matocha, Jaroslav Svoboda, Jan Panoš, Jaroslav Satranský) – ty měl vyzkoušet Eduard Meduna. Přátele Vlastíka Chládka (Václav Chládek, Jiří Sekanina, Petr Boleslav, Martin Handl, Vratislav Svoboda, Vlado Hrtko) dostal na starost Jáno Plachetka. A nás „nejslabší“ pod jménem Družstvo funkcionářů (Jan Kalendovský, Pavel Hubený, Michal Vávra, Luboš Ševčík, Jiří Majer a Jaroslav Hájek) testoval Jiří Lechtýnský. Předehrou akce bylo představení všech účastníků. Pánové Hort a Chládek několika slovy vylíčili stručný obraz dotyčného a tím také vysvětlili, proč si ho do svého týmu vzali (Vlastík Chládek představoval i funkcionáře). Musím podotknout, že úplně nejhorší partii jsem sehrál já, naprostá většina ostatních kladla velmistrům vyrovnaný odpor a mnozí prohráli jen proto, že jim zbylo málo času. Každý měl totiž na celou partii 1 hodinu času, velmistři „jen“ obcházeli šachovnice a tahali, my jsme samozřejmě partie zapisovali. Měl jsem s přítelem Macurou domluveno, že mi bude tajně napovídat, ale nějak se k tomu nedostal, spíš mi po partii vyčinil, co jsem hrál za blbosti.

Po simultánce jsem od tří účastníků vymámil jejich partie, během neděle až středy jsem získal šest dalších. Myslím, že je teď mohu zde předvést. Uvádím je buď s poznámkami aktérů, nebo jen tak, jak mi je pánové poslali – přidal jsem jen diagram ke každé partii. To ovšem neznamená, že jsem snad vystihl nějakou přelomovou chvíli. Některé partie zůstaly samozřejmě kvůli velké časové tísni nedopsány – jsou to tedy takové nedokončené krásky... Snad se na mne aktéři zlobit nebudou.

Následující partie trvala v produkci nejdéle. A černému se vymkla z rukou teprve v samotném jejím závěru. Vždyť nejzkušenější ze zkušených hráčů  ŠK Kuřim zná Vančurovu remízu ve věžových koncovkách, ale závěrečně blicání ho vyvedlo z psychické rovnováhy. Škoda. Velmistr Lechtýnský mu dvakrát ve věžovce odmítl remízu, ale po simultánce mi sdělil: „Proč já to chtěl s vámi všechno vlastně vyhrát? Mám to zapotřebí? Mohl jsem přece pustit remízu někomu známému, třeba tobě.“ No ale uznal to (jako profesionál) až po odehrání partií... 

Také pan Hájek umožnil Lechtýnskému výhru zbytečným přechodem do horší pěšcové koncovky. Tož ještě výsledky: Eduard Meduna vyhrál 6:0, Jiří Lechtýnský také 6:0, jenom Jáno Plachetka gentlemansky (jako vždy) přenechal protivníkům aspoň jednu půlku (s panem Handlem).

Po simultánce nás pořadatelé zase ze sálu vyhnali s tím, že musejí místnost připravit na závěrečný raut, před kterým bude ovšem vyhlášení výsledků turnaje a simultánek, pan Matocha přednese Laudatio (oslavnou řeč) na pana Horta a Hortovi fanoušci a obdivovatelé dostanou prostor na gratulace velmistrovi a předání darů. Tak se také stalo. V této přestávce jsme vyšli trochu na vzduch, já se probudil coby zpravodaj a začal loudit po kolezích partie ze simultánky k opsání a vyslechl jsem stížnost Jána Plachetky, který prý teď už dobře ví, proč náš prezident Zeman nazývá novináře těmi nejhoršími jmény (na to konkrétní si nemohl vzpomenout) a všem okolostojícím vyprávěl: „Představte si. Před pár lety jsem v II. lize prohrál za Hustopeče proti Lipovci se Sekaninou. No hrál jsem samozřejmě na výhru a někde jsem to přehnal, pak ještě jsem udělal hrubku v časové tísni, partie nic moc. No a co se nestalo. Tuná pan Kalendovský mi poslal e-mail, zdali bych mu tu partii mohl poslat a nejlépe s vlastními poznámkami. Pomyslel jsem si to je kokot akýsi, ale nakonec jsem mu ji – známe se už dlouho – poslal. Už chápete, proč taky nesnáším novináře?“. Jánovu tirádu jsem tak trochu přeložil do češtiny a některé expresivní výrazy samozřejmě vynechal. On se při tom ovšem jako vždy mile usmíval. Kuriózní snad je, že tu řeč neposlouchal z beprostřední blízkosti nikdo jiný, než pan Sekanina. Taky se začal panu Plachetkovi omlouvat (sice nevím proč), tak dali řeč o své dnešní partii. Hrála se anglická a Jáno si vzpomněl, že na Sekaninovy tahy použil návod ze zápasu SSSR-Svět (kdy to vlastně bylo?) z jedné partie mezi Petrosjanem a Fischerem. No – nadarmo není velmistr – když si to všechno pamatuje, že ano... A už se smíme vrátit do sálu, kde je již u jedné stěny vidět plno pochoutek, ale napřed – to nás varuje Václav Chládek – budeme muset aspoň hodinu na raut čekat, protože gratulantů a dárků pro pana Horta je velmi mnoho... Laďa Palovský oznámil výsledky velmistrovského turnaje, Vlastík Chládek předal každému z jeho účastníků obrovský snad stříbrný pohár, do kterého každému navíc vhodil bílou obálku a příšla chvíle k oslavné řeči Pavla Matochy. Ten své Laudatio začal tím, že se s panem Hortem seznámil před 11 lety v Kolíně (nad Rýnem) a pochopil, že pan Hort je životní pesimista, na rozdíl od optimisty Matochy, ale poznal v něm člověka milého, laskavého, ochotného pomoci propagaci šachu všemi jemu dostupnými prostředky. Řeč to byla dlouhá a dobrá, není třeba ji zde opakovat, předpokládám, že se objeví v Šachovém týdeníku. Pamatuji si z ní leccos, ale publikovat se odvažuji jen údajný proslov Vlasty Horta ke každé ze svých manželek: „Pamatuj si, moje milá, že nejdůležitější jsou pro mne ta bílá a černá dřevěná královna, pak jsou šachy a na třetím místě, ale přede vším ostatním jsi TY!“ No nežeňte se pak s tak upřímným borcem...

A nastala chvíle, kdy pan Hort téměř dojatě děkuje za laudatium a zve k plným stolům, jenže chyba lávky – na raut musíme počkat – následuje předávání darů! Seděli jsme u stolu s panem Macurou, Vykydalem a Vávrou – i první dva jmenovaní přinesli panu Hortovi dárek. Pan Vykydal asi půllitrovou kameninovou nádobu s nějakým jistě vzácným mokem a sešit s mým článkem o nedávno zemřelém Jiřím Lendlovi, pan Macura ze Zlína pozdravil pana Horta jménem všech šachistů ze Zlínska, Slovácka a snad až k Opavě došel a předal mu tři velké láhve slivovice. Ale nejčastějším dárkem se stalo něco, co připomněl při jeho odevzdávání pan Plachetka. Za starých dobrých časů, kdy jsme (totiž oni) hrávali vysokoškolské kontrolní turnaje a olympiády, dostal Vlasta Hort přezdívku „jezevec“. Snad že byl míň komunikativní než ostatní, snad že při výkladech pana trenéra pospával – to přesně nevím. A tak předal pan Plachetka panu Hortovi kůži jezevce. A přidal ještě loňský kalendář s obrázky jezevce. Eda Meduna dal Hortovi jezevce plyšového, Václav Chládek taky měl ten jezevčí nápad. A rychlomalíř, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, věnoval panu Hortovi jeho obraz, vytvořený při jedné dnešní partii (viz výše) a ten druhý (na přání Vlastíka Chládka) dnes vytvořený předal Václavu Chládkovi, kterého si Vlastík přál také vymalovat. Gratulace trvaly ještě hodnou chvíli, ale pak přece jen začalo platit pozvání k bohatému rautu a začala volná zábava... A teď je myslím vhodná chvíle opustit útulnou Zámeckou Sýpku, poděkovat ještě jednou Vlastíkovi Chládkovi a čtveřici velmistrů za krásný zážitek a nechat se odvézt panem Vávrou do Brna. Jenom si dovolím malou opravu svého předchozího článku Ostré boje v klubovně Lokomotivy, který líčí co se dělo v Brně na šachových polích v neděli, o tom, jak vystupoval tým Moravské Slavie na turnaji ve Vídni: Turnaj tří králů:. Neklan Vyskočil 11,5/18; David Holemář 15,5; Michal Vávra 8,5; Gustav Nikodem 12. Hrálo se to v pondělí 6. ledna, státní svátek v Rakousku. Příští týden zase Nashledanou!