Jak pracovat s motivací VIII. - pochyby a očekávání

Stav, kdy zvolená činnost, koníček či práce se stává celoživotní vášní a někdy i posedlostí. Z osob, kteří takto najdou svůj smysl života se stávají úspěšní sportovci, umělci a vědci. Wayne Gretzky prohlásil, že mu Bůh možná nenadělil ani tak talent, ale spíše vášeň pro hokej. Pro tento druh lidí je typické, že mají posunuté hranice ohledně toho, co ostatní vnímají jako překážky a obtíže. Pracovat dvanáct hodin denně nevnímají jako náročné a vyčerpávající, neboť se zabývají činností, která je naplňuje. Díky tomu, že se věnují činnosti, která jim přináší uspokojení, mají přístup k téměř nevyčerpatelnému zdroji vnitřní energie. Dokonce pociťují vnitřní napětí a neklid, pokud jim nějaká okolnost - například zranění či nemoc - brání v tréninku či v práci.

Motivace většiny “běžných” lidí je vyvažována mírou překážek a nepohodlím, které musí podstoupit, a mírou jistoty očekávaného užitku. Motivace je vždy zaměřená na budoucnost, budoucí odměny a budoucí zisky, proto hraje očekávání velkou roli v našem rozhodování. Očekáváme-li, že nám nějaké chování přinese zisk, bude snadné se pro dané chování rozhodnout. Na druhé straně máme-li pochybnosti o úspěšném výsledku našeho snažení, budeme s určitým chováním otálet, zvláště je-li spojeno s vynaloženou námahou. Pokud tedy sami sebe přesvědčíme, že něco nedokážeme nebo nezvládneme, jen obtížně budeme hledat motivaci vůbec začít a pokud už začneme, budeme  v pokušení rezignovat při prvním náznaku obtíží. 

Je důležité si uvědomit, že pochybnosti a obavy jsou přirozené a ne nutně škodlivé. Pro všechno, co má určitou hodnotu, je třeba vynaložit úsilí. Proto je každý hodnotný cíl nutně spojený s překonáváním překážek. Cítíme-li nejistotu a pochybnosti ohledně budoucího úspěchu, umožňuje nám to lépe mobilizovat vlastní síly. Pochopitelně všechno má své meze a neměli bychom zapomínat na zdravý selský rozum, což především znamená nevěřit na zázraky. Správný cíl je náročný, ale dosažitelný. Klást si příliš velké a nerealistické cíle, nám zajistí jen zklamání a bolest hlavy. 

Někdy ale přesvědčíme sami sebe, že zvolený cíl je pro nás nedosažitelný. Jinými slovy, někdy se skutečně cíl nachází mimo náš dosah, někdy je problém jen v naší hlavě. Většinu lidí, které jsem potkal a kteří vyjadřovali přání zlepšit svoji hru, nebyli v šachu nováčci. To znamená, že přání zlepšit se nevzniklo ze dne na den, ale už se jich nějakou dobu drželo. Příčina proč trénovat nikdy vlastně nezkusili, nespočívá v jejich motivaci, ale v pochybnostech, zda a jaký má trénování smysl. Dospělí šachisté zpravidla nemívají problém s motivací, ale s tím, co ohrožuje jejich očekávání úspěchu.

Jedním z častých faktorů, které brání k rozvoji motivovaného jednání je ambivalence. Ambivalence je duševní stav, při kterém prožíváme protichůdné pocity. Na jednu stranu nám nějaká činnost, věc nebo osoba připadá atraktivní, zároveň je tato věc, činnosti či osoba spojena s něčím, co nás odrazuje a snižuje naše zaujetí. Například myšlenka, že se díky tréninku vylepšíme svou hru nám může připadat atraktivní, zároveň ale máme z trénování obavy, protože: 

• nebaví mě trénovat koncovky, studovat zahájení, řešit diagramy atd.,

• trénování je příliš náročné,

• nemám na trénování čas,

• mám i jiné koníčky, nechci o ně přijít,

• bojím se, že to nezvládnu, 

• nemám žádný talent,

• obávám se, že na zlepšení jsem už starý,

• i když se zlepším, tak k čemu mi to bude?

Máte-li tyto či jiné pochyby, vězte, že jsou naprosto legitimní. Ambivalence k životu patří a je normální. Koneckonců odhodláváte-li se k něčemu, co vás nebude nic stát a co od vás nebude vyžadovat žádné oběti, o jak hodnotný cíl se asi tak může jednat? Vše, co má cenu, vyžaduje úsilí. Ovšem to, že existence protichůdných pocitů je normální, ještě neznamená, že bychom se jimi měli nechat odradit. Jen se musíme naučit s nimi pracovat, což v praxi znamená, že přijmeme své pochyby, aniž bychom jim podlehli. Cítíme-li obavy, ještě to neznamená, že je skutečně čeho se bát.

• Nejste-li profesionál, nesnažte se tak trénovat. 

Budete-li se držet tohoto pravidla, ušetříte si hodně zklamání. Nemusíte trénovat několik hodin denně jen proto, že tak trénuje někdo jiný. Na podobná doporučení si dávejte obzvláště pozor. Když někdo dokáže trénovat x hodin denně, neznamená to, že to dokážete taky. Vyspělejší šachisté dokážou obecně trénovat více než ostatní, ale nemyslete si, že je to standard. Upravte si tréninkový plán tak, jak to vyhovuje vašim potřebám a cílům. Pokud trénink budete zvládat, přijdete si nevyužití a cítíte, že máte kapacitu na další trénink, tak trénink rozšiřte. Pokud ale pocítíte, že je na vás moc dlouhý či namáhavý, tak obsah tréninku vhodně zredukujte. V opačném případě riskujete, že se vám trénování úplně znechutí. Nemusíte nikomu nic dokazovat. Děláte to jen kvůli sobě.

• Některé oblasti šachu považuji za nudné nebo náročné.

Nebaví-li vás koncovky nebo řešení diagramů je bláznovství snažit se o intenzivní trénink v této oblasti. Začněte pár diagramy každý den, podle hesla, když přidáš každý den něco málo, za nějakou dobu budeš mít hodně. Důležitá je také volba vhodné učebnice. Pokud je nějaká učebnice pro vaši aktuální sílu příliš náročná, neztrácejte s ní čas a najděte jinou, vhodnější. Složitost a náročnost učebnice by měla odpovídat vašim aktuálním schopnostem, případně je mírně převyšovat. Aby na vás probíraná látka nebyla příliš náročná, to by vás brzy znechutilo, ale ani příliš snadná, to by vás zase moc nebavilo.

• Nedostatek času, jiné koníčky a zájmové aktivity

Opravdu nemá cenu pouštět se do trénování za situace, kdy hrozí, že ve vás bude hlodat červíček pochybností a viny, že zanedbáváte jiné koníčky. Nicméně pokud se vynořují myšlenky, že byste měli šachu věnovat více času, pravděpodobně to nebude první ani poslední myšlenka podobného druhu. V případě, že si myslíte, že byste měli být schopni na šachovnici odvádět lepší výkony než doposud, jen kdybyste dali hře více času, je běžné, že jste podobným představám čelili v minulosti a budete nadále čelit i v budoucnu. Je to svým způsobem druh vnitřního konfliktu, který vás může doprovázet klidně dalších třicet let a čas od času se opět vynořit. V takovém případě riskujete, že se vnitřní konflikt později promění v pocit viny, a proto opravdu stojí za to zkusit si vyčlenit alespoň minimální množství času na svého doposud zanedbávaného koníčka.

• K čemu mi to bude? Trénování je jen pro mladé!

Je mnoho důvodů, proč se něčemu věnovat. Žádný sport není jen o výkonech, vítězstvích a slávě. Stejně důležitý je pocit radosti, který nám to přináší, a pocity sebeuspokojení. Oproti jiným sportům mají šachy značně posunuté hranice, kdy se šachu můžeme aktivně věnovat. Šachy jsou koníček jako každý jiný, je absurdní se domnívat, že nemá cenu trénovat, když tomu nemůžeme dát vše. Na každý pokrok a růst výkonnosti můžete být hrdí, ať už je vaše aktuální výkonnost jakákoliv. Hlavní je, že vás to bude bavit. Hloubáním nad smyslem takového počínání nemá valný smysl. My sami svým činům smysl a hodnotu. Vždycky má cenu to zkusit, třeba jen proto, abychom později něčeho nelitovali.

Martin Pardy