Jak pracovat s motivací (II.) Vnitřní motivace: sport jako radost a vášeň

 I když běžně o vnitřní motivaci takto neuvažujeme, ve své extrémní formě připomíná v mnoha ohledech závislost, a to právě kvůli přítomnosti zvlášť silných emocí. Pokud nás totiž nějaká činnost zcela pohltí, můžeme se dostat do stavu, kdy potlačujeme a omezujeme všechny ostatní aktivity. Což neradi vidí zejména rodiče, protože často jako první na to doplatí právě studium. Taková jednostranná zaměřenost nám může připadat dost omezující, ale na druhou stranu nám daná činnost přináší tolik příjemných pocitů, že si to stěží uvědomujeme. Typické je, že jsme v dané chvíli oproštěni od pochybností. Jednoduše děláme to, co máme rádi, a máme rádi to, co děláme. Nic jiného vědět nepotřebujeme. A rozhodně nepotřebujeme dumat nad tím, proč jsme propadli kouzlu šachové hry a ne třeba stolnímu tenisu.

Výhody

Protože je vše, co děláme, spojeno s příjemnými emocemi, představuje vnitřní motivace ideální stav pro jakoukoliv činnost. Zvláště pokud se danou činností musíme zabývat opakovaně nebo dlouhodobě. Hlavním přínosem vnitřní motivace je, že vytváří chuť do práce a je zdrojem energie. Člověk nepotřebuje žádné vnější stimuly nebo pobídky, protože už to co dělá, mu přináší uspokojení. V takovém stavu se nám žádná námaha nezdá dost velká a žádná překážka nepřekonatelná. Je to pravý opak toho, když se musíme do něčeho nutit. U činností, které děláme z donucení, jsem jako by odstřihnuti od vnitřního zdroje energie, pocitově proto vnímáme tyto činnosti jako  namáhavější a vyčerpávající.

Z hlediska funkčnosti je tento druh motivace nenahraditelný, zejména jsou-li naše cíle dlouhodobé. Můžeme se pochopitelně něčemu věnovat dlouhodobě i bez osobní zaangažovanosti a zájmu o věc, jde však spíše jen o utrpení a musíme se přemáhat. Hrát šachy/chodit do práce/učit se/nebo trénovat, když nás to nebaví, není rozhodně žádná zábava. Přirozený zájem nelze nahradit vnějšími lákadly jako je úspěch, uznání či peníze. Vnější stimuly jsou sice rovněž důležité, ale zastíní-li pocity uspokojení, znamená to, že samotný sport ztratil své původní kouzlo a my pokračujeme jen ze setrvačnosti. Jinými slovy, radost je pryč a zůstalo jen vnější pozlátko.

Nevýhody

Hlavní nevýhodou vnitřní motivace je její nestálost, nekontrolovatelnost a nevymahatelnost. Když nás něco zajímá, tak nás to zajímá. Pokud nás ale něco nezajímá, tak nás to prostě nezajímá. Tečka. Nelze v někom probudit plánovitě vášeň nebo nadšení. Buď to tak člověk cítí, nebo ne. Zájem  a nadšení není bohužel garancí toho, že náš potenciál dojde naplnění. Nezbytným předpokladem ano, zárukou ne. Motivace vyvěrající z niterných pocitů člověka je odrazem jeho aktuálního prožívání, a proto nelze nikdy odhadnout, jakým směrem se vyvine. Ačkoli se nám může v určité životní etapě zdát, že nám nadšení vydrží celý život, nemůžeme se na to nikdy spolehnout. Motivace se v čase vyvíjí, upevňuje se, ale i upadá, a to zejména ve vztahu k životním změnám. Jak člověk vyrůstá, dospívá a stárne, mění se jeho priority a hodnoty. Obzvláště dospívání je pro náš systém hodnot zatěžkávající zkouškou. Za další významný milník lze označit založení rodiny a příchod potomka. Existuje řada špičkových šachistů, kteří svou kariéru ukončili nebo výrazně omezili, aniž by dosáhli svého plného potenciálu. Prostě si jednoho dne uvědomili, že šachová hra už jim do života nepřináší to, co právě potřebují.

Z hlediska vrcholového sportu se totiž jedná o motivaci poněkud naivní až dětinskou, protože člověk v podstatě dělá jen to, co ho baví. Ale to z vás profesionála neudělá. Spousta lidí se zajímá o historii II. světové války a neustále si dokupují a pročítají další a další literaturu o největším vojenském konfliktu našich dějin, ale to je nestaví na roveň profesionálních historiků. Chce to více, než jen zájem. Stejně tak může mít šachista úžasný potenciál, ale pokud pro něho například titulu IM nemá tu potřebnou atraktivitu, tak nevyvine dostatečné úsilí k tomu, aby ho získal. Možná daný titul získá jaksi mimoděk a neplánovitě, i to se stává, ale aktivně o něho usilovat nebude. Jenomže takový přístup je pro vrcholnou výkonnost nepřijatelný. Profesionální hráči si nemohou dovolit být takto vybíraví. Profesionální život je řehole a odříkání. I když nás šachy budou nastokrát bavit, cesta na vrchol je bohužel obsypána kameny útrap a příkopy bolesti. Pokud se chcete vyšplhat až na vrchol, nečekejte poklidnou procházku s výhledem na pěknou okolní scenérii.

Martin Pardy