Jak pracovat s motivací (I.): úvod

Z toho důvodu zacházíme s motivací jako s beranidlem a ke svěřencům přistupujeme jako k obyvatelům cizích měst a vesnic, kteří musí být podrobeni. To nejhorší, co ale můžeme udělat, je chovat se jako nájezdníci na nepřátelském území. Motivace je vnitřní duševní stav a každý člověk ponese nelibě, když se mu někdo jiný bude pokoušet namlouvat, jak by se měl cítit. Trenéři, kteří usilují o posílení motivace svěřenců, někdy mají pocit, že stojí před hradbami, které musí vzít ztečí a dobýt. Paradoxní je, že pokud okolo svěřencova myšlení žádné obranné valy doposud nestály, po podobných pokusech, už budou stát zcela určitě. Pokud se pokusíme někomu násilně vnucovat nějakou myšlenku a vezmeme si na pomoc beranidlo, nemůžeme se divit, že najdeme padací most zvednutý, ochranou mříž spuštěnou a hradby obsazené urputně se tvářícími obránci.

Je to prosté, čím více na druhého tlačíme, tím větší odpor vyvoláváme. Akce vyvolává reakci. Aktuální téma: očkování. Řada lidí má s očkováním problém právě proto, že mají pocit, že se na ně tlačí. A čím větší tlak je na ně vyvíjen, tím urputněji se očkování brání. Stejně tak se kuřáci často brání nátlakům okolí ne proto, že by zpochybňovali škodlivost kouření, ale protože mají pocit, že je ohrožena jejich svoboda a právo volby. Práce s motivací nespočívá v tom, říkat lidem, co je pro ně dobré: „když budeš trénovat každý den, tak poletíš výkonnostně nahoru“, ale společně nacházet důvod, proč trénovat. 

Než si povíme o způsobech, jak pracovat s motivací svěřenců, měli bychom si něco povědět o její podstatě, typech, výhodách a slabinách.

Dvouvrstvá motivace a sportovní výkon

Motivaci a motivy obecně můžeme rozdělovat a třídit podle mnoha kategorií. Osobně se domnívám, že z hlediska sportovního výkonu nás mohou zajímat pouze dva zdroje motivace: přirozený zájem o daný sport pramenící z radosti a nadšení a sportovní ctižádost spojená s touhou uspět. Vybraný sport nás musí bavit a měli bychom si ho zamilovat. Ale pozor, měla by to být láska nepodmíněná, to znamená nespojená s žádnou podmínkou typu „jen když budu úspěšný, jen když se mi bude dařit“ apod. Láska k šachu by neměla být závislá od výkonnosti a našem úspěchu na šachovnici. Mít rád šachy, když se mi daří a vyhrávám, není žádné hrdinství. Stejně tak je smutné, když se někdo začne vyhýbat šachovým soubojům jen proto, aby si nezhoršil rating. Udržování ega ve stavu stálé nabubřelosti je ovšem také silný motivační impulz. Problém je, že tento druh souboje nemůžete nikdy vyhrát, protože dříve či později vaše výkonnost klesne pod úroveň vašich představ. A pokud je to jediné, co vás k šachu poutá, musíte odejít do „předčasného“ důchodu. Dlouhověcí šachisté jsou především ti, kteří mají šachy opravdu rádi.

Ovšem provozovat sport jen pro zábavu je dobré jenom pro amatéry, profesionální a vrcholoví sportovci musí už ze své podstaty mířit výš, být ctižádostiví, usilovat o co nejlepší výkony a překonávat vlastní limity. Je životně důležité, aby se sportovec mohl opřít o oba zdroje najednou, jak o bezpodmínečnou lásku k tomu, co dělá, tak  o cílevědomost a ctižádost. Bez orientace na vnější cíle se nedá uceleně budovat výkonnost. Člověk samozřejmě může výkonnostně růst i tehdy, pokud si neklade žádné sportovní cíle. Má to však své limity a takový vývoj je nahodilý. Pro vrcholový sport platí, že vývoj a trénink by měl být systematický, ucelený, zaměřený na cíl a především vycházet z aktuálních potřeb sportovce. Za zásadní bych také označil to, že je nutné, aby se oba zdroje motivace navzájem doplňovaly, neboť každý z nich má v životě sportovce sice odlišnou, ale přesto významnou roli.

Martin Pardy

 - do článku vkládáme neplánovitě i video s GM Pavlem Šimáčkem. je to taky tak trochu o motivaci a může to dobře doplnit tento článek.