Marie byla nejkrásnější ženou v Hradci od chvíle, co přijela a před léty vešla zadními dveřmi do sídlištní kanceláře soukromého detektiva Karla Schwarze. Vysoká, štíhlá, dlouhovlasá blondýna s kouzelným úsměvem, kterým si každého získala. Karel měl tehdy svou první kancelář v bývalém hodinářství na Benešovce, kde všechny takové obchůdky ustoupily brutálnímu příchodu supermarketů, a uvolnily se.
Netrvalo dlouho a Marie koupila dům na Velkém náměstí. Svůj byt si tam s velkým potěšením zařídila starožitnostmi, už proto, že jako dítě z rodiny emigrantů vyrostla ve Státech, kde bylo starožitností vše, co pocházelo alespoň ze sedmdesátých let dvacátého století a kde se starší objekty kromě zbraní sotva sehnaly. Znala se osobně se všemi starožitníky a šejdíři v Hradci a okolí, proto ji toho dne nepřekvapilo, že má v telefonu zmeškaný hovor jednoho z nich.
„Copak se děje, pane Hovorko?“ zeptala se během čtvrthodinky.
„Marie,“ potřebuji vaši pomoc. Vykradli mě.“
„Dobrá, jedeme k Vám. Jste v práci?“
„Ano. Čekám tady na Vás jako na spasení.“
„Tak za deset minut?“
„Výborně. Moc děkuji.“
Když přijeli, všimli si, že zloděj pachatel nějak rozbil dveře do starožitnictví. Bezpečnostní sklo nevydrželo a některé střepy byly od krve. Majitel tam stál jako hromádka neštěstí. Měl rozsáhlou pleš a na skráních kudrnaté šedivé vlasy jako většina Židů jeho věku, jak je Marie znala z New Yorku.
Jakmile vstoupili, Marie se rozhlédla a konstatovala: „Šperky Vám neukradli, že ne?“
„Ukradli něco mnohem cennějšího,“ ukázal mužík na rozbité sklo pod nohama. Pocházelo ze stojaté vitríny.
„Co tam było?“
„Šachovnice po mém dědečkovi. Určitě jsem Vám o ní vyprávěl. Vyrobil ji mému tatínkovi ze dřeva, určeného na výztuhy v dolech, kde pracoval jako truhlář. Bylo to dřevo, na které musel být spoleh, aby zabránilo závalům.“
„Tak tedy dub?“
„Nejspíš ano. Dřevo, co vytrží zátěž a vlhkost. Ale z dubu by se zas špatně vyřezávaly figurky.“
"Co na nich bylo zvláštního?“
„Vážně jsem Vám o nich neříkal, Marie?“
„Kdyby ano, tak jsem je koupila.“
„Nechtěl jsem je prodat.Stály tady tady jako opravdová rarita. Dědeček tvrdil, že kdo na nich utírá prach, nikdy s nimi neprohraje.“
„Zkusil jste to?“
„Jsem mizerný šachista, ale vyhrával jsem s nimi. Však to znáte, když se dotknete šachové figurky, bývá to zvláštní smyslný pocit, jako by člověk pohladil někoho sobě milého. U dědečkových šachů jsem tohle cítil ještě příjemněji, jako bych vstupoval do hlubin časů a nechával se ovlivňovat jejich moudrostí.“
„No tak to je musíme najít,“ řekl Karel. „Ukradl Vám je někdo, kdo znal jejich příběh, pane Hovorko. Šachy jsou soubojem mozků, proto hráči bývají ješitní a chtějí co nejvíce vyhrávat.“
„Dáme si záležet,“ přidala se Marie. „Máte jejich fotografii?“
„Jsou to hodně ohmatané stauntonky. Tady je foto.“
Sotva se vrátili na ulici, Marie vytáhla tablet a začala v něm studovat.
„Karle, víš kde je v Kuklenách restaurace U Vacků?“
„Jistě. Na křižovatce staré pardubické.“
„Tak tam jedeme.“
„Dnes od šesti je tam turnaj bleskovém šachu. Desátý ročník. Pořádají ho Lípáci.“
Vrátili se do nového obchodního domu, kde v přízemí parkovali, a rozjeli se. Zmíněná restaurace odtud byla pouhých dvacet minut jízdy daleko.
Hrálo se v tanečním sále.
„Karle, jak víš, že zloděj bude tady?“
„Je to aktuální turnaj a účastníci byli vyzváni, aby si pokud možno přinesli své šachy.“
„Poznáme stauntonky?“
„Ano. Střelci ani dámy nemají kloboučky opačné barvy jako tomu je u českých klubovek, a jezdci mají placaté hřívy.“
Když vstoupili do tanečního sálu, kde se hrálo, udeřil je do nosu pach kouře. Kamna čoudila.
Hrálo tam asi třicet účastníků, ale detektivové ani nemuseli obcházet šachovnice, protože si okamžitě všimli, že jeden dvacetiletý mladík má ošetřennou dlaň a obvazem prosakovala krev.
"Tak to tys ty staré šachy je ukradl, že?“naklonila se k němu krásná, voňavá Marię, aż si leknutím málem cvrkl do gatí. „Kde je máš?“
Ukázal na vedlejší stůl.
„Zapomněls, že se budete u šachovnic střídat? Tomu se říká švýcarský systém. Teď aby ses snažil hrát poctivě.“
„Nikdy jsem nevyhrál ani partii,“ bránil se uhrovatý kluk. „Všichni se mi smáli.“
„Na posměch nesmíš dát. Ty šachy zabavujeme,“ řekl Karel a ukázal svůj průkaz soukromého detektiva a policejní oprávnění konat. „Pan Hovorka už se jich nemůže dočkat. Rodinné památky se nekradou. Příště se na to vyser, mladej, nebo skončíš v teplácích.“
KONEC
Detektivka má být napínavá a čtenář byl měl hádat, kdo je pachatel. Nic takového tu není. Dále je tam opakující se pravopisná chyba. Velké V ve vykání se píše pouze v dopisech ap. Ve vyprávění se ve vykání velké V nepíše. Také je velice nepravděpodobné, že by Žid pracoval v dole jako truhlář. Mein Gott!
"Marie byla nejkrásnější ženou...Vysoká, štíhlá, dlouhovlasá blondýna s kouzelným úsměvem..."
Proč jste zvolil statický popis? Trochu života do toho umírání...
"Byla ženou vampem, hrdinkou erotických snů teenagerů i místních celebrit...Její ložnicí prošly zástupy mužů..." Moderní, dynamická próza vyžaduje razantní uvedení "heroine" na scénu.
A imho vlasy nikoho nezajímají..."Pevné čtyřky se hrdě dmuly... atd."
je tu sušší, alr hrdé dmoucí se čtyřky si nechejte na doma.Mně stačí ta vysoká, dlouhovlasá usměvavá blondýna. Jestli jste nějakou takovou poznal, pak víte, o čem je řeč.
Oceňuji autorovu snahu, zápletka není špatná, ale určitě šla zpracovat do lepšího příběhu. Celkově je příběh slabý a není vůbec jasné, jak obvázaná dlaň dokazuje vinu? Jistě, asi holou rukou vyrazil sklo, ale proč by si proboha nevzal nějakou tyč? Opět je zde pachatelem nejpravděpodobnější podezřelý (lépe řečeno jediný podezřelý).
Obvázanou ruku může mít kdekdo. Proč tam nemohli přijet a chvíli sledovat jeho snahu přenášet si šachovnici k aktuálnímu stolu, kde má hrát? Případně snahu hrát u stále stejné šachovnice? Šlo to např. spojit s tím, že by simuloval invaliditu nebo špatný zrak (v takových případech se na některých turnajích skutečně děje, že hráč hraje na stále stejné šachovnici - s nejsnadnějším přístupem nebo pod největším světlem).
Dále bych opravil překlepy - např. "takoé", "nevydrželo" (chybí tečka), "vytrží", "tablet začala" (chybí "a"), "třicet účastník"... V obchodě najednou do rozhovoru vstupuje Karel - měl by být čtenáři ohlášen.
Vhodné by bylo i vyhnout se hodnocení nesouvisejících věcí, typu "brutálnímu příchodu supermarketů" - je to jistý vývoj a nemá to jen negativa. Obrážet mnoho malých obchůdku s mizerným sortimentem také nebyl žádný med.
Dále "dvacetiletý kluk" zní dost pejorativně. Proč to nemůže být "dvacetiletý muž"?
No a fráze o cvrnknutí do gatí a vysrání se na to nepatří do jinak seriózně se tvářící detektivky.
A soukromý detektiv nemá co zabavovat jiným věci, ani se svým průkazem. To může udělat jen Policie.
N8zor, ze kterého se dá těžit, i když tam jsou sporné věci, ovšem co není sporného na tomto světě? Vulgární výrazy bereme za citoslovce a jen málokdo se kvůli nim durdí.
Hezká povíka díky :)